Výsledky hledání pro: settlers v

Shadow Tactics: Blades of the Shogun – Aiko’s Choice – recenze

3. 12. 2021 | Adam Homola

Malý nášup v podobě tří misí

Factorio – recenze

8. 3. 2021 | Jan Slavík

Fenomenální budování v české režii

Pokud by měl kvalitu a zajímavost nového ročníku herní série NHL předznamenat první zápas, který v něm absolvujete, v mém případě by se NHL 17 zařadila mezi nejlepší díly všech dob. Napínavý duel českého nároďáku s Kanadou na úvod Světového poháru, který po dvou vydřených gólech v oslabení skončil těsnou prohrou našich v poměru 2:3, mi hned z kraje předvedl to nejlepší, co hra nabízí - rychlý hokej, drsné souboje před brankou a góly, jaké jsme v hokeji od EA Sports dlouho neviděli. Jenže určitá zdrženlivost a zdravá dávka skepse je letos namístě. NHL 16 se nadmíru povedla a vývojáři musí vytasit pořádné trumfy na to, aby hráče donutili k dalšímu každoročnímu přepřáhnutí.

Mario & Sonic at the Rio 2016 Olympic Games - recenze

6. 7. 2016 | Jakub Kovář

Virtuální sportování je ideální zábavou na večírky, kdy se osazenstvo vyvalí do křesel před televizi s pivem v jedné a brambůrkami v druhé ruce. Menší revoluci kdysi přineslo Wii, které lidi vyhnalo z křesel aspoň do vzpřímené polohy (tedy aspoň do chvíle než jste přišli na to, že tenis se dá hrát v pohodě i ze sedu). Mario a Sonic nicméně v Riu na pohybové ovládání na rozdíl od minulých dílů zcela zapomínají a vrací se ke klasickému ovládání pomocí tlačítek a analogů nebo D-Padu. Koncept ale zůstává stejný jako v předchozích hrách - jde o sbírku nepříliš náročných miniher, které mají za cíl pobavit bez rozdílu věku, pohlaví nebo herních preferencí.

Loop Hero – recenze nečekaného hitu

7. 4. 2021 | Pavel Bareš

Hades, Dark Souls a Carcassone v jednom

Ashes of Singularity - recenze

11. 4. 2016 | Pavel Skoták

V lednovém povídání o ambiciózní strategii Ashes of Singularity jsem věštil několik věcí. V prvé řadě multiplayerové zaměření, dále pak zrádnou umělou inteligenci, ale také technologickou nadřazenost zajištěnou enginem, který podporuje masové bitvy, z nichž by i Peter Jackson měl radost. V něčem jsem měl pravdu, v něčem o poznání méně. Ashes of Singularity ale pořád platí za kvalitní RTS a hned si řekneme proč.

Tooth & Tail - recenze zvířecí RTS války

15. 1. 2018 | Pavel Skoták

Snad od dob legendární S.W.I.N.E. tu nebyla žádná podobná hra. Hra, která proti sobě v realtime strategii staví válčící zvířecí frakce, to vše okořeněné humorem a lehkostí. Nabízená třaskavá kombinace v podobě Tooth and Tail bere hráče na exkurzi světa, v němž se skupina pracujících krys pokouší o převrat a svržení tyranské krysí buržoazie. Nezní to povědomě?

Age of Solitaire - recenze

17. 11. 2017 | Jan Hrdlička

Prohlášení “Age of Solitaire je solidně zpracovaný solitaire s boží hudbou” v sobě ve skutečnosti obsahuje jak největší devízu hříčky, tak jedním šmahem zatracuje všechno, čím mohla vystupovat z řady. Jestliže totiž “Age of” součástka slibuje trochu zamíchat kartami v oblíbené kancelářské hře, doufat, že v ní opravdu vybudujete něco smysluplného, to je asi jako stavět si vlastní vzdušné zámky.

Walden, a game - recenze simulátoru filozofova života

9. 8. 2017 | Patrik Hajda

Studio Game Innovation Lab se zhostilo vznešeného úkolu představit životní dílo amerického filozofa Henryho Davida Thoreaua, knihu Walden aneb Život v lesích, pomocí interaktivního vyprávění v survival adventuře Walden. Malý tým vývojářů se do tohoto projektu pustil již před deseti lety a na hře je to dobře vidět. Bohužel, ne v dobrém slova smyslu.

Aven Colony - recenze

25. 7. 2017 | Ondřej Švára

Jednou bude lidstvu ve Sluneční soustavě těsno a dojde na scénář z budovatelské strategie Aven Colony. Děti našich dětí v ní osidlují planetu kolem vzdálené hvězdy ve výpravném herním sci-fi s nápaditým řízením kolonie a novým pohledem na život v souladu s exotickou přírodou. Až na drobné vady v ovládání, přehlednosti a příběhu je Aven Colony příklad hry, která vkusně modernizuje svůj žánr.

Thea: The Awakening - recenze

16. 12. 2015 | Václav Pecháček

V dávné minulosti temných let stěhování národů byl život pro lidi v mnoha ohledech jednodušší. Starosti běžného dne se obvykle smrskly na otázky, z čeho uvařit dnešní večeři, kde po ní složit hlavu a jestli rozdělání ohně a příjemné teplíčko stojí za riziko, že vás v noci ze spánku vytrhnou vlčí tesáky. Krátký život, nenadálá smrt - to byl rozsah jistot, se kterými se dalo celkem jistě počítat.

Wolfenstein II: The New Colossus – recenze

2. 11. 2017 | Václav Pecháček

V tři roky staré střílečce Wolfenstein: The New Order starý dobrý BJ Blazkowicz kosil nácky na Měsíci, rozbíjel jim obrněné roboty, odvážil se až do samotného Berlína, připravil půdu pro revoluci, a nakonec se nechal hrdinsky odstřelit nukleárním kanónem. Člověk by řekl, že takové úspěchy musí tomu starému pardálovi stačit, ale ono ne. Wolfenstein II: The New Colossus našeho hrdinu nachází v ještě lepší formě. Dokáže vraždit národní socialisty dokonce i z nemocničního vozíku (kanón si přece jen vybral svou daň), navíc si našel brnění, co z něj dělá nadčlověka, a k tomu všemu se tentokrát podívá až na Venuši a samému führerovi do tváře. Zkrátka bombastické pokračování, jak má být.

Paradise Lost – recenze zahozené příležitosti

24. 3. 2021 | Pavel Makal

Polské dítě v nacistickém bunkru

WRC 5 - recenze

9. 1. 2016 | Václav Rybář

Situace okolo WRC série je natolik zamotaná, že by bylo vůbec nejlepší zahodit veškeré číslování a značit ji ročníkem jako v případě sousední F1. Považte sami - začala v roce 2001 jako World Rally Championship a slavnostně se dopracovala až ke čtvrtému dílu, aby byla následně resetována a začala zase hezky od jedničky (2010), tentokrát v režii Milestone a s oficiální licencí, což je vždy zdůrazněno v podtitulku. Pětka, vydaná loni v říjnu poprvé pro konzole současné generace a režírovaná novým studiem Kylotonn Games, měla možnost ten zamotaný číslovkový kruh konečně rozbít a vyjít jako WRC 2015. Ale možná se prostě jen producenti nechtěli dostat pod ročníkový bič, kdy by museli vydávat novou verzi rok co rok. Stávající WRC epizodky opravdu spíš připomínaly sprint updatovaných statistik a mírně potuněné grafiky, která však zaostávala za mainstreamem v jiných virtuálních závodničkách. Teď je tu ale nový začátek a nová technika. Je na čase si vyhrnout lokty a dát WRC další šanci.

Twelve Minutes – recenze jednoho nepovedeného manželství

24. 8. 2021 | Pavel Makal

Kéž by to trvalo jen 12 minut

Hades – recenze mytologické rubačky od tvůrců Bastion

29. 9. 2020 | Šárka Tmějová

Uprchnete z horoucích pekel?

Yes, Your Grace – recenze

5. 3. 2020 | Václav Pecháček

„Můj pane! Požár poničil vesnickou sýpku a my teď nemáme co jíst!“ pobrekává před trůnem klečící špinavý sedlák. „Tumáš tři pytle obilí a koukej se podělit s ostatními,“ usměju se velkoduše. O týden později, když můj hrad obléhá nepřátelská armáda a vojáci začínají jíst své vlastní kožené opasky, proklínám svůj chorobný altruismus. Být králem je těžké, zvlášť když nejste připravení vmžiku obětovat své poddané.

Ancestors: The Humankind Odyssey - recenze

27. 8. 2019 | Jan Slavík

Hry se na pouť do historie vydávají poměrně často, ale když už se nezastaví hned u některé z moderních válek či v průmyslové revoluci, končí většinou v středověku či starověku. Odvážlivců, co by se vydali ještě před vznik prvních civilizací, zas tolik nenajdete. To naopak Ancestors: The Humankind Odyssey od studia Panache Digital se nebojí ničeho. Postaví vás do africké džungle před deseti miliony lety a za cíl vám dá jediné: Vyvinout se v člověka.

Sniper: Ghost Warrior 3 - recenze

30. 4. 2017 | Jan Slavík

Existují hry, které se snaží nabídnout nové žánry, jejich neotřelé kombinace nebo alespoň svěží pohledy na již zpracovanou tematiku. Jiné projekty zase kráčí prošlapanou stezkou, ale soustředí se na řemeslnou kvalitu zážitku. A nakonec tu máme počiny, které do jedné beztvaré hmoty bez rozmyslu či hlubšího záměru slepují hrst populárních prvků, a doufají, že si je kvůli tomu někdo koupí. Tuhle hru si přeci musíte pořídit, vždyť má otevřený svět! Patří k nim bohužel i Sniper: Ghost Warrior 3.

Samurai Shodown – recenze

8. 7. 2019 | Jan Pikous

Bojovky jsou žánr specifický. Nic v nich totiž nenafejkujete. Jak to myslím? Jednoduše. V dnešních obrovských open worldech a mnohahodinových hrách s RPG prvky můžete na první pohled docela snadno vykompenzovat nepříliš dokonalou hratelnost. Přidáte pár desítek questů, zvýšíte počet lokací, hratelných postav nebo dopravních prostředků – a alespoň na první zdání se vaše dílo může tvářit jako lepší, zábavnější, pompéznější, přinášející zábavu na desítky a stovky hodin. To v případě bojovek tak úplně neplatí.

Tannenberg – recenze

18. 2. 2019 | Václav Pecháček

„Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení obyvatelé v ulicích evropských měst. A měli pravdu – byla to první světová válka. „Něco visí ve vzduchu,“ říkali si znepokojení vojáci v rozbahněných zákopech. A měli pravdu – byl to jedovatý plyn. V Tannenbergu se stanete těmi druhými, rozklepanou bandou chlapíků, co se snaží nedýchat smrtící vzduch a neumřít po zásahu jedinou kulkou. Je to zábava.

Repressed – recenze

29. 10. 2019 | Ondřej Švára

Spojit umění a zábavu v povedenou hru je oříšek, na kterém si autoři puzzle adventury Repressed vylámali zuby. Zajímavý potenciál a pár atraktivních nápadů jsou v ní zardoušeny frustrací a nudou. Ve snaze o ušlechtilou myšlenku a originalitu vzniklo dílo s mělkou pointou ve špatném zpracování.

Dying Light: The Following - recenze

6. 5. 2016 | Daniel Kremser

Před rokem jsem Dying Light (recenze) označil za zbytečnou hru s tím, že tvůrci sice měli ambice, ale nedokázali je v plné míře převést do praxe. V Techlandu se však za ten rok nepoučili a namísto, aby problémy původní hry řešili, je opakují v pokračování, které je převlečené za masivní datadisk. Jeho podtitul The Following napovídá, že pokračuje v marné krasojízdě ambicí, které znějí lákavě, ale ve skutečnosti zase tak skvělé nejsou.

Uncharted: Drake Fortune - mega-recenze

16. 11. 2007 | Redakce Games.cz

Trojlístek sympatických hrdinů pátrá po pokladu a v patách má dotěrné gangstery. Aneb Tomb Raider v pánských kalhotech schopný krýt se jako v Gears of War. Či spíš Indiana Jones v opravdové next-gen grafice...?

Cinco Paus – recenze

9. 2. 2018 | Pavel Dobrovský

Při hledání informací o Michaelu Broughovi jsem napůl očekával, že na mě vyskočí fotka člověka s okurkou místo nosu, chapadly v uších, a v očích že mu budou jako na orloji defilovat zástupci hmyzu, postavičky Walta Disneyho a karbanátky. To, že autor propracovaných a nadmíru nehezkých her vypadá zcela průměrně, mě nakonec překvapilo. Normální chlap. V časopise Wired to asi cítili podobně. "Ošklivé, prohnilé a brilantní hry Michaela Brougha," uvedli trefně roku 2013 článek o nezávislém novozélandském autorovi. Tehdy dělal Brough vlny hrami Vesper.5, Zaga -33 a Glitch Tank, dnes jich má na kontě pěkných pár desítek. Já se o něm dozvěděl až loni skrz tahovou strategii Imbroglio. Nyní vydal Cinco Paus. Splňuje, co se od Brougha očekává: Ošklivost a neproniknutelnost se v určitém momentu změní v jasnou a geniální vizi.

The Outer Worlds – recenze

23. 10. 2019 | Pavel Skoták

Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.

Pathfinder: Kingmaker – recenze

17. 12. 2018 | Jiří Svák

Hned v úvodu přiznám barvu: mám slabost pro RPG založená na systému D&D. Kromě nespočtu seancí Dračáku už ani nepočítám, kolik hodin jsem utopil v prvním a druhém díle Neverwinter Nights. Pathfinder: Kingmaker má ke jmenovaným RPG velice blízko. Hra přímo vychází z gamebooků Pathfinder, což jsou dobrodružství ve stylu D&D s mírně modifikovanými pravidly. Hráči zběhlí v házení dvacetistěnkou se tu budou cítit jako doma.

Dead In Vinland - recenze

3. 5. 2018 | Ondřej Švára

Vikingové si říkali i „děti moře“, ale mocný živel byl občas i nad jejich síly. O severských trosečnících vyvržených vlnami na nebezpečný ostrov vypráví survival adventura Dead In Vinland. Snoubí se v ní napínavý příběh s bohatou herní náplní a díky mnoha příležitostem k objevování, tvoření a zdokonalování v ní můžete poznat, jak chutná život v Robinsonově stylu. Zároveň zakusíte pocity těch, kteří si drsnou zkouškou osudu museli projít.

Sunless Sea: Zubmariner - recenze

28. 11. 2016 | Jan Slavík

Pod mrtvolně bledými tvářemi falešných hvězd se rýsují siluety komínů a průčelí domů Padlého Londýna. Proč Padlého? Vývojáři jej ve své předělávce původně browserové hry Fallen London nechali utonout v podzemním moři bez slunce. Na dehtově černém obzoru jako mizivá naděje poblikává jen několik bójek, ulicemi pohrouženými do mlhy se trousí obrysy postav v cylindrech a vysokých límcích, sklíčenost, odevzdanost a čekání na milosrdný konec se vkrádá v srdce.

Punch Club - recenze

30. 1. 2016 | Pavel Skoták

Pouliční rvačka, o které si člověk myslí, že ji zdárně vyhrál. V tom se objeví tajemná postav a vystřelí. Jeden ze zúčastněných umírá s kulkou v hrudi, čemuž přihlíží dotyčného syn. „Ještě než umřu, chlapče, musíš mi něco slíbit. Stane se z tebe labilní mladý muž posedlý fitkem. Budeš brát steroidy, které tě připraví o rozum. A chraň bože, abys vedl i normální život!“ Vítejte v Punch Clubu.

Recenze