Loop Hero vtrhl na herní scénu způsobem, jaký by mu mohla ledaskterá jiná nezávislá hra závidět. Před vydáním o něm slyšel málokdo, ale jen za první týden si ho na Steamu stáhlo přes půl milionu hráčů a drtivá většina z nich neváhala obrátit palec vzhůru. I Patrik ji po boku Valheimu označil za jednu z prvních letošních indie pecek.
Zdá se tedy, že cosi na běhání v nekonečných kruzích, zatímco se kolem vás rozpadá matérie samotného vesmíru, s hráči v roce 2021 náramně rezonuje. Takže si pojďme říct, jestli byste do téhle zacyklené smyčky měli naskočit i vy.
Točím se v kruzích
Pro ty z vás, kteří s Loop Hero doposud neměli tu čest: O téhle hře se obvykle mluví jako o idle deck-building roguelite autobattleru, ale pokud náhodou nespíte s encyklopedií současných videoherních žánrů pod polštářem, zkusím vám ho přiblížit o něco prozaičtěji. Loop Hero se hraje jako něco mezi Hades, Dark Souls a Carcassonne.
Ano, čtete správně. Carcassonne.
V Loop Hero totiž sice sledujete osud bezejmenného hrdiny, který musí spasit svět běháním dokolečka po uzavřené cestičce a kosením všeho, co mu přijde do cesty, háček ale spočívá v tom, že vy coby hráč nemáte na starosti to běhání. Co víc, nemáte na starosti ani to kosení. Prakticky to jediné, co je v Loop Hero v hráčově moci, je dekorování světa okolo hrdinovy osamělé stezky. A jakkoli podivně to zní, je to fakticky zábava.
Putování po cestě i mydlení potvor probíhá automaticky. Se základními hroudami slizu si váš hrdina poradí bez problémů, a kdybyste chtěli, nejspíš byste ho mohli nechat běhat po holé stezce donekonečna. Jenže jestli má rek čelit konci světa, bude na to potřebovat pořádné vybavení – a to zase padá jen z těch silnějších nepřátel.
A tak mu do cesty stavíte první pavoučí sluj, první hřbitov a první temný hvozd, kde na něj sice čekají potvoráci, ale taky příslib drahocenné kořisti. Když začne přituhovat, pomůžete mu strategickým umístěním pár majáků nebo magických obelisků. V mezičase lemujete obzor políčky pohoří a rozkvetlých luk, která (z poněkud nejasných důvodů, ale co bychom se v tom rýpali, vždyť je konec světa) mu snad dodají těch pár drahocenných životů navíc, aby vydržel ještě jeden souboj. A jakmile se vám v inventáři objeví nový meč nebo přilba, vrhnete se na porovnávání číslíček.
To je jediný další aspekt hry, do kterého máte co mluvit: výběr vybavení pro vašeho bohatýra. Kromě vyššího poškození a obrany mu předměty mohou přidat tuhle pár procent do šance na okamžitý protiútok, tuhle schopnost vysávat zdraví z nepřátel a tak dále. Právě tady hra dává vzpomenout na rubačku Hades. Každou expedici začínáte s holýma rukama a teprve z náhodně generované výbavy se za běhu snažíte poskládat nějaký ten funkční build.
Na rozdíl od Hades si tady ale to rubání zkrátka budete muset odpustit. V Loop Hero nejste udatný zachránce světa, jste jeho caddie a manažer, který před něj musí postavit dostatečnou výzvu, aby rostl a sílil, ale zároveň ho nesmí zahltit natolik, aby nezvládl dokončit další smyčku.
Hurá do zapomnění!
Zní to možná jako premisa z nějakého game jamu (a taky, že je), ale já po prvních pár hodinách strávených ve smyčce překvapeně seznávám, že mě Loop Hero přilepil k obrazovce víc než spolehlivě. Frázi Ještě jednu smyčku si mumlám dlouho do noci, a i když nad hrdinovým postupem nemám přímou kontrolu, kolikrát si nad ubíhajícími číslíčky hryžu nehty napětím, jestli jsem jeho síly odhadl správně.
Postupně přicházím na to, že karty se nevyplácí sázet na mapu nahodile. Různá políčka totiž mezi sebou mají různé synergie, jejichž chytrým využíváním můžete hrdinovi značně usnadnit život. Nebo ho o něj taky nedomyšlením nějaké té náhodné vazby hravě připravit.
zdroj: Devolver Digital
Jakmile v úrovni zaplníte dostatečný počet políček, hra vás postaví proti finálnímu bossovi. Od každého z nich si budete muset nechat alespoň jednou naklepat půlky, abyste odhalili jeho silné a slabé stránky a v příštím kole se na něj mohli náležitě připravit. Jakmile mu totiž stanete tváří v tvář, o vašem osudu už je de facto rozhodnuto, ale to je jen jedna z mnoha osvěžujících věcí na téhle hře. S bossem vlastně nebojujete na konci levelu, ale po celou dobu expedice, kdy se na něj připravujete.
Zlovolného Liche tedy ztrestám na nějaký třetí, čtvrtý pokus a ve výborném rozpoložení se vrhám na další expedici plný očekávání, co si na mě hra přichystala dál.
A tehdy to začne skřípat.
Dokolečka dokola
Je to vlastně trochu nefér, kritizovat Loop Hero za jeho grindovací náturu. Vždyť je to doslova hra o motání se v kruzích a sbírání lootu. Jenže její největší problém opravdu tkví v tom, že zůstává příliš stejná po příliš dlouhou dobu.
To, co zážitku z Loop Hero dodává na rozmanitosti, jsou karty prostředí, kterými tapetujete hrdinovu pěšinu a její okolí. Jenže těch máte do začátku jen pár a nové přichází hrozně po-ma-lu. Dostáváte je totiž jako odměnu za stavění nových budov ve svém základním táboře. A tyhle budovy nejsou s výjimkou těch základních žádná láce, takže každý nový přírůstek do balíčku musíte vykoupit spoustou grindu.
Jsou tu sice i další mechanismy, které by mohly zážitek oživit, ale ty fungují spíše napůl. Například si můžete odemknout nové hratelné classy, ale ta první nepřináší do hry nic moc nového a ta druhá hru sice mění radikálně, ale se základními kartami si valně netyká. Jestli z ní chcete něco vymáčknout, budete k ní potřebovat karty, na které si (pozor, překvapení) opět vyděláte jen pořádným grindem, protože z nějakého důvodu potřebujete mít v táboře rozvědkové centrum, abyste mohli v divočině sázet stromy.
Obtížně uchopitelná povaha téhle pochmurné apokalypsy dává místy vzpomenout na zanikající svět Dark Souls.
A tak dál běháte ve smyčkách, místo bojů s bossy se stahujete do tábora s drahocennými surovinami a doufáte, že ta další karta vám konečně bude co k čemu. Sázíte na mapku pořád stejné karty, bojujete s pořád stejnými nepřáteli, využíváte stále stejné synergie a do zprvu tak svěžího zážitku se vkrádá stereotyp.
Ne každému to nejspíš bude vadit stejně. Je rozhodně pravda, že Loop Hero má v základu velice dobře vybalancované tempo. Jde o dostatečně nenáročnou záležitost, aby nebyla vyčerpávající (je to vlastně poměrně relaxační zážitek), ale zároveň je dost poutavá na to, aby nenudila. Alespoň po nějakou dobu. Pro mě ten bod zlomu nastal někde uprostřed druhé expedice ze čtyř. Což není zrovna výhra.
Svět rozpadlý na pixely
Kromě herní náplně jako takové Loop Hero nabízí i nějaký ten příběh a není to taková znouzectnost, jak by člověk mohl čekat. Místní konec světa má překvapivě zajímavý koncept a právě obtížně uchopitelná povaha téhle pochmurné apokalypsy dává místy vzpomenout na zanikající svět Dark Souls.
Vyprávění je navíc hezky propojené s hratelností. Vy možná sázíte karty na políčka proto, aby váš šampion švihal mečem o 1 % rychleji, ale zároveň tím dáváte podobu světu, na který se hrdina rozpomíná a na který zbytek postav nenávratně zapomněl.
Je škoda, že příběh – stejně jako všechno ostatní – časem nenávratně ustoupí grindu. Po několika úvodních rozhovorech vás NPCčka ponechají vlastnímu osudu ve smyčce a připomenou se, jen když si zrovna vylepšíte nějakou tu chatrč nebo porazíte bosse.
Audiovizuál jede na nesmlouvavé retro vlně a váš dojem z něj bude záležet primárně na tom, jak se k téhle estetice stavíte. Osobně mám pixel art rád, ale přiznám se, že v případě Loop Hero jsem do stropu nadšením vyloženě neskákal. Není to špatné, ale zpracování základní herní obrazovky, ve které strávíte nejvíc času, bylo na můj vkus snad až přespříliš jednoduché a políčka prostředí přece jen poněkud monotónní.
Příliš málo, příliš pozdě
Loop Hero je jedním z těch indie titulů, které krásně ukazují, proč potřebujeme indie tituly. Tvůrci vzali zdánlivě absurdní premisu a vytřeli s ní hráčům zrak, a to včetně mé maličkosti. Na téhle hře mě baví tolik věcí, jen… jen nebýt toho zatraceného grindu. Pravda, zlepší se to s časem a přibývajícími kartami, ale tou dobou už nejspíš bude méně trpělivá polovina hráčů znuděně skřípat zuby. Zkrátka příliš málo, příliš pozdě.
Možná, že kdyby hra byla rychlejší; kdyby představovala nové mechaniky a karty častěji; kdyby po vás nechtěla tolik zdrojů na stavění předražených budov, které potřebujete k odemknutí karet, které můžete následně použít v synergiích s jinými kartami, které ale nemáte, protože jste si ještě nepostavili čtyři další předražené budovy… Možná že pak bych ji neváhal označit za „jednu z prvních letošních indie pecek“. Takhle? Takhle je to „jedna z prvních letošních indie pecek, ale s dodatkem“.
Pokud vás neděsí představa repetitivního obsahu, pokud máte rádi hry, jejichž zákonitosti si musíte objevovat sami, a pokud ve vás představa toho, že souboje vyhráváte porovnáváním procentuálních šancí, vyvolává nadšení a nikoli existenční úzkost, pak si Loop Hero zaslouží vaši pozornost. V opačném případě do téhle smyčky vstupujte jen obezřetně.
