Shadow Tactics: Blades of the Shogun – Aiko’s Choice – recenze
7/10
zdroj: Foto: Mimimi Productions

Shadow Tactics: Blades of the Shogun – Aiko’s Choice – recenze

Datum vydání:
6. prosince 2021
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

3. 12. 2021 16:00 | Recenze | autor: Adam Homola |

Zoufale opomíjený žánr se opět nesměle hlásí o slovo. Kouzelníci a kouzelnice z Mimimi Productions se vrátili k tomu, co jim tak skvěle jde, a po Shadow Tactics: Blades of the Shogun (2016) a Desperados III (2019) vyčarovali pro závěr letošního roku další Shadow Tactics.

Jenže pozor, o nový, plnohodnotný díl navazující na původní titul bohužel nejde. Místo něj máme čest s malým samostatným rozšířením, které je sice kvalitní, ale zamrzlo v době před pěti lety.

Opět dostáváme izometrickou taktickou strategii, kde ovládáte hrstku unikátních a velmi specifických hrdinů. Každý umí něco trochu jiného, všichni mají své silné i slabé stránky a je na vás, naplánovat postup úrovní tak, aby o vás ideálně nikdo nevěděl. Shadow Tactics, ne nepodobně jako třeba Hitman, trochu klame tělem a místo taktické strategie bych se ji nebál označit spíše za puzzle hru. 

Často totiž stojíte na místě, koukáte na šachovnici před sebou a přemýšlíte, jakým způsobem jednotlivé figurky posunout tak, abyste zůstali pořád ve hře a nepřátelé si s proříznutým krkem lehli do křoví. Tenhle nadčasový mustr fungoval už v původních Commandos, Mimimi ho skvěle oživili v Shadow Tactics a teď nám servírují menší nášup.

Samostatná berlička

Shadow Tactics: Blades of the Shogun – Aiko’s Choice původní hru nepotřebuje – na rozdíl od vás. Jakkoliv totiž stojí datadisk na vlastních nohách, pořád se o svého staršího bratříčka nenápadně opírá. Znalost a vlastnictví původní hry ostatně doporučují tvůrci samotní a já jim musím dát za pravdu. Aiko’s Choice opravdu není pro nováčky, a jestli jste tímhle specifickým žánrem nepolíbení, otočte se na podpatku a vraťte se až poté, co odehrajete alespoň pár misí z Shadow Tactics.

zdroj: Mimimi

Aiko’s Choice totiž neobsahuje ani tutorial, ani jakýkoliv úvod do zdejších pravidel, systémů a postav. Hra vás vrhne jako neplavce do vody, ale pokud jste si před těmi cca pěti lety smočili prst, přejde vám samurajský stealth do krve poměrně rychle.

Znalci žánru budou samozřejmě ve výhodě, i když na druhou stranu právě pro ně se tu skrývá možná menší zklamání, možná menší výhoda – vůbec nic se nemění. A záleží na vás, jestli je tahle sklenice napůl prázdná, nebo napůl plná.

Trojité vzpomínání

Shadow Tactics: Blades of the Shogun - Aiko’s Choice nabízí trojici misí. Ano, skutečně tu najdete pouhé tři mapy. Tři velké, plnohodnotné a propracované mapy. Pro pořádek se sluší dodat, že vedle nich tu jsou ještě další tři doplňkové úrovně, ty jsou ale tak kratičké, že je dokončíte za pár minut a takřka nestojí za řeč.

Pro ultra konzervativní hráče je Aiko’s Choice vlastně perfektní přídavek. Tři standardní mise, nic víc, nic míň. Pravda, jsou možná trochu větší a nepatrně náročnější, ale rozhodně nejde o nic bezprecedentního a už vůbec o nic originálního. Subjektivně těžší obtížnost, respektive těch pár prekérních situací, lze vyřešit pomocí plánovacího režimu Shadow, v němž naklikáte a následně spustíte víc akcí u více postav najednou a jedete dál.

A mise jako takové? Vizuálně hezké a herně adekvátní, ale neřekl bych, že by v porovnání s obsahem z roku 2016 jakkoliv vyčnívaly. Jednoduše se řadí „jen“ k tomu lepšímu, co mohla svého času nabídnout původní hra. V jejím kontextu nejde o nic zvlášť zajímavého, neboť vývojáři tentokrát nezkouší žádné novátorské postupy ani se starou formulku nesnaží nějak osvěžit.

Za stručnou zmínku možná stojí mise na ostrůvcích, kde musíte občas přeplavat jinam. Ale už jen to vlastně naznačuje, jak nenápadité (ovšem nikoliv nezábavné!) celé rozšíření je. Možná tu také najdete trochu víc možností, jak sejmout nepřátele pomocí různých prvků v prostředí, ale to už opravdu tahám z paty.

Každá z tří misí vám může zabrat něco kolem dvou hodin, ale stejně jako jinde i tady záleží na vašem herním stylu a přístupu. Když se budete chtít piplat s pečlivým plánováním a co nejstylovějším odpravením a uklizením každičkého nepřítele, může vám celý datadisk vydržet možná i něco přes deset hodin. Běžným hraním se ale na konec dopodřežete podstatně dřív. Ať už ovšem hrajete jakkoliv, můžete se spolehnout, že pocit dobře naplánované a perfektně odvedené akce je pořád stejně silný a uspokojivý, jako dřív.

Menším paradoxem je fakt, že navzdory svému názvu vás Aiko’s Choice za titulní hrdinku hrát nenutí. Ta k dispozici samozřejmě je, ale pokud chcete, můžete ji klidně z větší části ignorovat. K ruce vám jsou totiž i další staří a leckdy užitečnější známí. Vrací se Hayato se svými šurikeny, Yuki a její pasti, postrach samurajů Mugen i stařík Takuma se svým věrným mazlíčkem Kumou. A co si budeme povídat, jakkoliv Aiko není k zahození, stejně jsem většinou preferoval kombinaci Hayato/Yuki, případně Hayato/Mugen.

Všechno při starém

Vývojáři bohužel neměli na Aiko’s Choice přehršel prostředků, což ostatně sami přiznávají. Výsledkem časově, finančně a lidsky výrazně omezeného vývoje je tak absence nejen jakýchkoliv novinek a ambicí, ale i případných věcí z ranku tzv. quality of life, které sem mohly přetéct z Desperados III. Nepřetekly.

zdroj: Mimimi

Ze stejného důvodu se nepočítá ani s konzolovou verzí hry. Aiko’s Choice je a bude dostupná jen a pouze na PC. Tady se skutečně jede podle starých kolejí a nikdo nemá vůli z nich ani trochu vybočit. Dostáváme to, co fungovalo před pěti lety, ve stavu z doby před pěti lety. Je to ověřené a funkční, ale zároveň to nic nikam neposouvá a vlastně to není ani nijak zvlášť zajímavé. Prostě to jen „je“.

A dál?

Aiko’s Choice je příjemný přídavek, jehož smysl existence mi trochu uniká. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že jsem se při hraní nudil a že bych si za pět let klidně nedal další tři mise. Nadčasová hratelnost by to utáhla, stejně jako dodnes drží nad vodou Commandos 2.

Jenže místo zase dalších pár misí podle identického mustru bez špetky invence bych raději viděl evoluci když ne celého žánru, tak minimálně série. Ideálně v podobě plnohodnotného velkého pokračování s novými postavami, novými možnostmi, rozšířenými mechanikami a vůbec odpovídajícím posunem všeho, co není přišroubované k podlaze.

Na rozdíl od původních Shadow Tactics na Aiko’s Choice pravděpodobně moc vzpomínat nebudu. Byla to taková ta hezká jednorázová zkušenost, která mě bavila, ale nenadchla. Chutnala, ale nezasytila. Potěšila, ale vyšuměla.

Verdikt:

Žádné novinky, žádná inovace, nulová evoluce. Prostě jen tři mise podle starého mustru, které jsou stejně dobré, jako zapomenutelné.

Nejnovější články