Desperados 3 – recenze
9/10
zdroj: THQ Nordic
Recenze

Desperados 3 – recenze

Datum vydání:
16. června 2020
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

15. 6. 2020 18:00 | autor: Václav Pecháček |

Před čtyřmi lety skoro neznatelně zašustilo křoví, větvičky se rozhrnuly a vyplížil se z nich ninja. Nenápadně se vyhýbal zorným kuželům hráčů i novinářů, připlížil se za fanoušky Commandos a vrazil jim čepel přímo do srdce. Čepel nostalgie a neskutečného nadšení z toho, že se po všech těch letech konečně objevil dědic stealthově taktického žánru.

Uznávám, byla to zvláštní čepel, a ze slastného zranění, které způsobila, tekla podivuhodná krev, krev plná ocenění a vysokých skóre v recenzích. Třeba z našich černožlutých žil vyplavala medaile za nejlepší strategii roku 2016.

Studio Mimimi s Shadow Tactics objevilo díru na trhu – a udělalo díru do světa. Ale vyšlo mu to i napodruhé, tentokrát už s hrou, která na legendy jen neodkazuje, nýbrž je sama pokračováním slavné série?

To víte, že vyšlo. Desperados 3 je asi nejlepší hra, co jsem letos hrál, a také jedna z nejlepších stealth strategií všech dob. Lepší než Shadow Tactics. Lepší než staří Desperados. Možná lepší než Commandos 2, i když do téhle diskuze se pouštět nehodlám, jinak mě Adam Homola v nestřeženém okamžiku odláká z redakce balíčkem cigaret a bez milosti podřízne.

Sejde z očí…

Veteráni žánrem a nácky ostřílení už tuší, co se tu bude dít, ale pro vás ostatní: ovládáte malou partičku dobrodruhů a snažíte se projít mapou až po okraj narvanou ostražitými nepřáteli. Je jich tolik, že boj nepřipadá v úvahu, takže se musíte plížit a rozdávat ocelovou, nikoli olověnou smrt.

Pomáháte si spoustou speciálních schopností, kterými odvedete nepřátelskou pozornost, někam je vylákáte, na chvilku zdržíte a tak dále. Hlavní hrdina John Cooper umí kupříkladu házet mince, jejichž cinknutí přiměje padouchy na vteřinku otočit hlavu – a je to právě ta vteřinka, kterou potřebujete, abyste se k nim přiblížili na bodnou vzdálenost. Slečna Kate O’Harová je pro změnu mistryní svádění a dokáže vzrušeného strážného zatáhnout do postranní uličky, kde nikdo neuslyší pád bezvládného těla.

Tohle všechno se tentokrát děje na Divokém západě, což je tak případné, až si říkám, že to snad tvůrci udělali naschvál. Westernový žánr si toho přece vzal tolik z toho samurajského – Shadow Tactics a Desperados 3 vlastně tvoří podobnou dvojici jako Sedm samurajů a Sedm statečných.

A to myslím naprosto vážně. Tak, jako je Sedm statečných v podstatě remixem Kurosawova veledíla, Desperados připomínají minulou hru studia Mimimi úplně vším – herním stylem, uživatelským rozhraním, dokonce i schopnostmi postav, které jsou prakticky stejné jako minule, jen zamíchané do jiných balíčků.

Nekonečná, návyková, chytrá, napínavá zábava. 

Sniper teď nemá na povel odlákávací zvířátko, ale oslepující aktovku, která funguje stejně jako minule Mugenovo saké. Velký chlápek Hector je opět jediný rek, který zvládne popravit nejsilnější typ nepřítele – minule to byli samurajové, teď vás budou strašlivě štvát takzvaní Long Coats, po jejichž zlověstných kožených kabátech musí slintat každý pořádně zvrácený desperát.

Bohužel zůstala i některá další omezení Shadow Tactics, například neexistují vlastní interiéry i těch nejmenších místností, jak tomu bylo v Commandos. Daleko víc mě mrzí opětovná absence multiplayeru, protože jak ví každý, kdo to kdy zkoušel nebo kdo sledoval můj a Adamův GamesPlay, kooperace v Commandos je možná nejlepší způsob, jak si zabíjení přisleplých Hitlerových pohůnků užít. A určitě by to fungovalo i v případě hochů od krav.

Sudoku ve stetsonu

Docela dost kritiky na to, že jsem ještě před pár odstavci do vzduchu vypouštěl balónky s nápisy jako „nejlepší hra letošního roku“, viďte? Ale ještě je, prosím, nepropichujte, dokud si nevyslechnete jednu naprosto klíčovou informaci.

Připraveni? Tak tedy: Navzdory pocitu, že už jsem je jednou hrál, jsou Desperados 3 nekonečná, návyková, chytrá, napínavá zábava. Zábava pramenící ze zvláštního designového přístupu, kdy z vás hra nejdřív udělá blbce, jen abyste se o minutku později cítili jako génius.

Smyčka hratelnosti probíhá vlastně vždycky stejně. Proplížíte se k lokaci plné nepřátel a zhodnotíte situaci. A hele, na věži je chlápek s puškou, který bedlivě pozoruje celý tábor, po jeho obvodu pravidelně pochodují patroly se psy a svazek klíčů, k němuž se potřebujete dostat, samozřejmě leží přímo uprostřed, chráněný skoro nesmrtelným Long Coatem.

Vy se na to díváte a říkáte si, že se buď zbláznili vývojáři, nebo vy, a protože víte, že šílencům se obvykle nepodaří vyvinout a vydat úspěšné počítačové hry, začíná to vážně vypadat, že ten problém tkví mezi vaším temenem a rameny. Vždyť tahle situace přece nejde vyřešit, anebo jestli jde, tak já rozhodně nevím jak!

A pak si postupně začnete všímat klíčových detailů. Vidíte, že jedna z rotujících patrol tak úplně nedohlédne na příhodně umístěné křovíčko. Uvědomíte si, že pokud se tam proplížíte, otevře se vám vteřinové okénko, které vám umožní sundat toho otrapu na věži. Tím se pro změnu uvolní prostor pro odlákání jednoho ze strážných do náhle nehlídaného zákoutí. A protože ten strážný byl jedinou překážkou, která vám bránila v odstranění patroly…

Každá nová odpověď je zároveň nápovědou, a tak se krok za krokem, jak kdybyste luštili sudoku, dobíráte ke správnému řešení. A co je nejlepší, tohle vaše dobírání graduje, nejen v rámci kampaně, ale i jednotlivých situací.

Začínáte tím, že propíchnete pár izolovaných stráží na okraji perimetru, končíte neuvěřitelně koordinovanou, deset minut plánovanou akcí, kdy v jednu a tu samou vteřinu John Cooper hodí nůž, Doc McCoy vypálí ze sniperky, Kate cvrnkne omamnou lahvičku, sklapne Hectorova medvědí past a Isabelle tomu nasadí brutální korunu svým srpem.

Z blbce jste géniem, z člověka, který nebyl schopný vůbec pochopit, co se po něm chce, jste nezastavitelným andělem smrti. Tedy dokud neschováte těla do křoví a nepřesunete se k dalšímu davu padouchů, který si pro vás připraví zase úplně nový bolehlav, protože tentokrát ještě všude planou pochodně, v jejichž světle se neschováte…

Vrahem na sto způsobů

Na to, že děláte pořád to samé, je hraní Desperados 3 neuvěřitelně různorodý zážitek. Tvůrci naplno využívají westernové zasazení, takže se podíváte do prérie, na poušť, do nočního velkoměsta i do bažin kolem New Orléans, ale to všechno nejsou jen rozdílné kulisy – v úplně každé misi na vás čeká něco nového, další mechanika, jiné možnosti, jak si poradit s přesilou.

Někdy můžete všechny vraždičky narafičit tak, aby vypadaly jako nehoda. Jindy dokonce nemusíte zabít vůbec nikoho. V jedné misi je možné z vatry vytáhnout pochodeň a zapálit s ní příhodně umístěné louže s olejem, jenže to není nic snadného, protože na sebe upozorníte všechny v okolí. Což se stane i tehdy, pokud se rozhodnete po hitmanovsku předčasně odpálit dynamit a pohřbít armádu banditů pod uvolněným balvanem.

zdroj: vlastní

Desperados nikdy nezastavují, jejich kreativita nikdy neusíná, pořád pro vás mají něco nového. A najdou se i nějaké ty novinky oproti Shadow Tactics – třeba se tu daleko víc střílí a často je naprosto legitimním řešením sáhnout po bouchačkách.

Nečekejte ovšem akční přestřelky jako v původních Desperados. Tady jde spíš o jakési „stealth střílení“ – musíte si dávat pozor, na jakou vzdálenost bude ťafnutí vašeho revolveru ještě slyšet, abyste nepřilákali příliš velké množství nezvaných hostů. I když je pravda, že v pár misích můžete sednout za gatling gun a střílet a střílet a střílet, dokud nekonečný příval nabíhajících nepřátel nevyschne jak řeka Colorado.

Kovboje zabije magie

Další velkou inovací je paní Isabelle Moreau, která ve mně před vydáním budila zdravé množství skepse, protože mi příliš nesedla do poměrně realistického westernového zasazení. Isabelle je totiž vyznavačka voodoo, a nejen nějaká babka kořenářka z jarmarku, ale skutečná čarodějnice vládnoucí skutečnou černou magií.

Pasuje taková postava do nádherně šestákového příběhu o pomstě za dávnou křivdu, který ze všeho nejvíc připomíná Tenkrát na Západě (včetně hlavního grázla jménem Frank)? Vůbec ne. Ale vykupuje se arzenálem úžasných schopností inspirujících k ještě větší zabijácké kreativitě, jako kdybyste do té doby kreslili tužkou a najednou vám někdo přistrčil vodovky ve všech barvách duhy.

zdroj: Archiv

Isabelle umí ovládnout mysl jednoho nepřítele a donutit ho tancovat, jak ona píská – a když pískne: „Zabij svého kamaráda,“ no tak bandita prostě vytáhne kolt a vypálí. Taky dokáže mysticky propojit dva chudáky, takže co se stane jednomu, stane se i druhému. Trápí vás nějaký dobře chráněný bandita, ale jeho kamarád neprozřetelně postává pod vratkou hromadou beden? Stačí je propojit, pak lehounce šťouchnout a vychutnat si synchronizované drcení.

Když navíc nad Isabelle po příběhové stránce přivřete oči, zjistíte, že vyprávění je celkově daleko silnější než v Shadow Tactics – možná silnější než v kterékoliv předcházející hře tohoto žánru. Není to žádný velkolepý epos plný zvratů, to ne, ale dýchne na vás přímočará westernová poetika a k charismatickým hrdinům si vztah v každém případě vytvoříte – koneckonců jsou jejich osobnímu růstu věnované celé mise, jako když se naše nezvedená partička jednou strašlivě opije, zpustoší celé město, vyspí se s šerifovou ženou a pak se musí po anglicku vytratit, než se strhne mela.

Kam spěchat?

Je to paráda, návrat jako hrom, další důkaz, že průmyslem zapomenuté žánry pořád ještě mají co říct a jak excelovat. Ale ještě než se rozloučím patřičně nadšeným verdiktem, mám pro vás jedno varování: Požitek z Desperados 3 bude přímo úměrný míře vaší trpělivosti.

Připravte se na to, že budete stokrát opakovat jednu a tu samou pasáž, že se budete nazpaměť učit trasy patrol (díkybohu za funkci zrychlení času!), že budete ukládat a načítat a ukládat a načítat – chtělo by se napsat do omrzení, jenže to nemůžu, protože mně za všechny ty dlouhé hodiny (a že jsem jich klidně nechal několik v jediné misi!) neomrzela.

Jste na tom s trpělivostí podobně? Užíváte si ve filmech pětiminutový záběr na oči Charlese Bronsona, aniž byste se začali ošívat? Připadá vám, že čekání na vlak ve společnosti otravné mouchy je naplňující aktivita? Potom budete Desperados 3, tak jako já, milovat.

Verdikt:

Návrat Desperados je spíš návratem Shadow Tactics, protože obě hry jsou si nesmírně podobné. Ale vůbec to nevadí, protože novinka neztratila nic z úžasné plíživé hratelnosti svého předchůdce a má v rukávu pár vlastních es. 

Nejnovější články