Recenze
E.Y.E: Divine Cybermancy - recenze
19. 9. 2011
|
Lukáš Grygar
Chce to díl odvahy a dva díly drzosti, dát do své hry úkol: “Objevil se Deus Ex Machina. Zab ho.” Co na tom, že v Božské kybermancii má bůh ze stroje podobu dvoupatrového robotického samuraje, který by tykal spíš kyberdémonům, než bratrům Dentonovým – ten vzkaz v druhém plánu je jasně čitelný. Kde Human Revolution dupe jako vysokorozpočtový Goliáš, na dvaceti kolenou lepená E.Y.E dychtí být svéhlavým Davidem. Její prak? Ambice, nastřelené daleko za možnosti skromného týmu. Troufne si někdo sázet, že to znovu dopadne jako v knize Samuelově?
Frozen Synapse - recenze taktické tahovky
28. 5. 2011
|
Tomáš Jung
Ve Frozen Synapse se jmenuji Tactics. Žádné James Tactics, ale čistě jen Tactics. To je nejpitomější jméno, jaké moje postava ve hře kdy dostala. Na druhou stranu to dokonale vystihuje podstatu hry, její hlavní jádro a to, co vás k ní silně přitáhne. Je to brilantní taktický boj jednotek v jednoduchých prostorech a za zcela jasných pravidel. Ze strhujících bitev, trvajících mnohdy jen pár minut, čpí nádech soubojů z Jagged Alliance a trochu X-Com. Jdeme se na tuto zvláštní potvoru podívat.
Fallout New Vegas: Dead Money - recenze
12. 5. 2011
|
Jan Smejkal
Mám dojem, že Chris Avellone (MCA) je gambler, případně židobolševický agent nasazený svazem amerických kasin. Považte - designoval New Reno ve Falloutu 2, nejkomplexnější a zároveň tematicky nejmimóznější lokaci klasiky všech klasik. Vedl design celého Fallout New Vegas, autorského důkazu, že gambling je nezdolnější než švábi a škorpioni a že 3D Fallout z pohledu první osoby může fungovat, a dobře. A nakonec rozehrál sólo koncert v Dead Money, za drobný bakšiš stažitelné jednohubce o nevšední vloupačce do tajemného kasina Sierra Madre. Tedy aspoň tak to MCA v té nejstručnější verzi definoval sám.
Dead Space 2 multiplayer se moc nepředvedl - (ne)recenze
2. 3. 2011
|
Vilém Koubek
Rozšiřovat horor o multiplayerovou složku není úplně standardní a i v případě nadšenců z Visceral Games to až moc zavánělo marketingem. Krabička s nápisem „Multiplayerová akce nové generace“ je totiž daleko lepší jak krabička bez něj. K multiplayerové složce Dead Space 2 (recenze singleplayeru) jsme tedy přistupovali obezřetně a nenechali si zkalit úsudek přílišným očekáváním. A udělali jsme dobře. Některé hry zkrátka nejsou na multiplayer stavěné. Svým rozsahem totiž hra nemůže oslnit žádného multiplayerového nadšence a obsahem prakticky taky ne. Tvůrci se nepouštěli do žádných odvážných novot a vsadili na jednoduchou hratelnost, která je snadno proniknutelná, ale velmi rychle upadá do bahna stereotypu.
Recenze Valorant – jak dopadla střílečka od tvůrců League of Legends?
17. 6. 2020
|
Martin Knýbel
Žánrová konkurence je tvrdá
Shadowrun: Dragonfall - recenze
5. 3. 2014
|
Ondřej Švára
Bez kontaktů jsi mrtvý, ale s nimi vlastně taky. Krutá rovnice bezpochyby nejlépe vystihuje charakter nového dodatku k loňskému Shadowrun Returns. Návrat do izometrického herního světa, který nebýt Kickstarteru, zůstal by už jen knihám a hrstce zaprášených stolních her, se jmenuje Dragonfall a zhostil se přetěžkého úkolu bravurně.
Armored Core VI: Fires of Rubicon – recenze úžasné akce od autorů Dark Souls
6. 9. 2023
|
Pavel Makal
Rubicon je v plamenech, hořte s ním!
Battlefield 3: End Game - recenze
22. 3. 2013
|
Aleš Smutný
Konec hry. Došli jsme do finiše. Poslední DLC pro Battlefield 3 se symbolicky jmenuje End Game. Není to konec hry jako takové, ta naopak žije, prosperuje a hlavně pořád baví. Ale už nelze čekat žádné velké novinky, protože jsme dostali vše, co jsme dostat mohli. Nebo měli. Po „retro“ Back to Karkand, intenzivním a stísněném Close Quarters, rozlehlém a tanky dunícím Armored Kill a skvěle vybalancovaném apokalyptickém Aftermath přichází čtvero ročních období a ráj pro fandy stíhaček v End Game.
Cities XL 2012 - recenze
5. 12. 2011
|
Jakub Kovář
Snili jste o tom, že jednou vybudujete z ničeho město, jehož sláva se bude hvězd dotýkat? Ano? Tak potom je Cities XL 2012 přesně to, po čem vaše budovatelské srdce dlouhá léta toužilo. Cities XL 2012 je budovatelská strategie, ve které z božského nadhledu řídíte město, projektujete nové čtvrtě a hlavně řešíte problémy, které řeší i skuteční starostové: snažíte se eliminovat nezaměstnanost, staráte se o to, aby podniky ve vašem městě měly správný odbyt, vydělávaly, a tudíž odváděly do městské kasy, co nejtučnější daně. Na úplně první příčku ale kladete zajištění nezbytných potřeb občanů.
868-HACK – recenze abstraktního kyberpunku
14. 2. 2015
|
Lukáš Grygar
Dobří hackeři se vracejí. Uvnitř 868-HACK jsem strávil nehorázně času, když se jí ještě říkalo 86856527, měla deset MB a byla zadarmo. Teď má mega sedmnáct, stojí bratru sto pade a jestli se bojíte, původní prototyp zůstává k dispozici. Vznikl v rámci sedmidenního game jamu na téma roguelike hry, tedy hry inspirované zdoláváním generovaných kobek ve strohém střihu legendárního NetHacku. V tomhle případě se negenerují kobky, ale lo-fi matrix, rozparcelovaný na sektory. Sektory jsou pak rozdělené na políčka, po kterých se pohybujete ve stylu oblíbeného raně devadesátkového seriálu: krok za krokem. S každým vaším udělají jeden i nepřátelé. Jací?
Final Fantasy XIII-2 - recenze
14. 2. 2012
|
Aleš Smutný
Patřím k těm, kteří měli Final Fantasy XIII rádi. Mimo jiné i proto, že jsem dal hře opravdu šanci a shledal, že se plně, se všemi herními i příběhovými prvky, rozvíjí až tak po patnácté, dvacáté hodině hraní. Takže jsem nikdy nebral vážně odsudky lidí, kteří v ní strávili pár hodin. Byla to hra rozmanitá, s poutavým příběhem, vynikajícím soubojovým systémem a opravdu dlouhou trvanlivostí. Dal jsem jí kdysi 9/10 (ne tady na Games, ale na Hrej.cz) a rád se k ní vracel i dlouho po dohrání.
Destiny: Rise of Iron - recenze
29. 9. 2016
|
Daniel Kremser
Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.
Sniper: Ghost Warrior 3 - recenze
30. 4. 2017
|
Jan Slavík
Existují hry, které se snaží nabídnout nové žánry, jejich neotřelé kombinace nebo alespoň svěží pohledy na již zpracovanou tematiku. Jiné projekty zase kráčí prošlapanou stezkou, ale soustředí se na řemeslnou kvalitu zážitku. A nakonec tu máme počiny, které do jedné beztvaré hmoty bez rozmyslu či hlubšího záměru slepují hrst populárních prvků, a doufají, že si je kvůli tomu někdo koupí. Tuhle hru si přeci musíte pořídit, vždyť má otevřený svět! Patří k nim bohužel i Sniper: Ghost Warrior 3.
Gamedec – recenze RPG z kyberpunkové Varšavy
1. 11. 2021
|
Zbyněk Povolný
Nestřílejte. Diskutujte a dedukujte!
Black The Fall - recenze
20. 7. 2017
|
Jan Slavík
Snad nikdo nepochybuje o tom, že život v totalitě není pro drtivou většinu obyvatelstva žádný med. Své k tomu chtějí říct i tvůrci z rumunského studia Sand Sailor, kteří s pomocí firmy Square Enix a její iniciativy Collective vydali logickou plošinovku Black The Fall. Jedná se o silně stylizované zpodobnění vzpomínek a zkušeností s komunistickým režimem v Rumunsku, zabalené do kabátku tradičního skákání, plížení a řešení různorodých rébusů.
Cradle - recenze
15. 9. 2015
|
Václav Pecháček
Když se členové čtyřčlenného ukrajinského studia Flying Cafe for Semianimals posadili kolem stolu, aby prodiskutovali podobu své nové hry, jejich debata pravděpodobně probíhala nějak takhle: “Tu hru zasadíme do Mongolska. Doprostřed nádherných nekonečných stepí, do malé jurty s vycvičeným orlem,” říká první. “Hmm, dobrý nápad, a bude se odehrávat v roce 2070, co vy na to?,” kontruje druhý. “No jasně! V té jurtě totiž bude kromě orla taky androidí dívka, co je napůl váza,” přisadil si další “Cože?” “Jo! A bude tam obří rozpadlý zábavní park, kde budou hráči kolem sebe házet spousty virtuálních barevných kostiček!” „Ehm…“ „Počkejte, ještě tam bude robotický dědeček ve vznášedle, a bude mít takové ty srandovní brýle s nosem a knírem!“ „No tak jo, jdeme na to,“ shodli se a dali se do práce, kterou nakonec dotáhli do konce.
Apocalyptica - recenze
19. 11. 2003
|
Redakce Games.cz
Přichází apokalypsa a odvěký boj Dobra se Zlem. V našem případě se ale jedná o kooperativní third-person akci v bojových arénách, kde není nouze o jeptišky, anděly, droidy nebo pekelné zplozence.
The Devil in Me – recenze parádního hororu z antologie The Dark Pictures
21. 11. 2022
|
Jakub Žežule
Kolik postav zachráníte?
Borderlands: The Pre-Sequel - recenze
13. 10. 2014
|
Jan Olejník
Druhý díl Borderlands patří k mým nejoblíbenějším kooperativním hrám. Kombinace svižné hratelnosti, šílených postav, praštěného humoru a kvadrilionu zbraní funguje výborně a zdálo by se, že jde vlastně o univerzální recept na úspěch. Ne vždy ale platí, že jsou kvalitní recept a správné ingredience zárukou úspěchu v podobě výborné hry. Bez šikovného kuchaře dobré jídlo nevznikne a bez šikovných vývojářů zase můžete zapomenout na výbornou hru. Borderlands: The Pre-Sequel je toho důkazem, když tvůrci z Gearboxu přenechali vývoj kolegům z 2K Australia. K dispozici měli všechny potřebné podklady a jistě i někoho z Gearboxu na drátě. Přesto je poznat, že Borderlands: The Pre-Sequel je dílo někoho jiného než Gearboxu.
Super Time Force Ultra - recenze
5. 9. 2014
|
Ondřej Švára
Ve dvou se to lépe táhne, a když je lidí ještě víc, problémy jako by přestaly existovat. Stejně to funguje i v Super Time Force Ultra. S touto akční arkádou ale získává pojem kooperace zcela nový herní smysl. Zpočátku se na systém hry jen těžko zvyká. Občas je hra příliš divoká, příliš šílená, někdo by se dokonce nebál použít slovo nestandardní! První dojmy jsou proto vskutku neopakovatelné. Například postav je ve hře jako na orloji a rozhodně je z čeho vybírat. A k tomu jste ještě pány času! Super Time Force Ultra je z určitého úhlu pohledu šíleně komplikovaná. Naštěstí i složitost může mít své světlé stránky. Ty jsou zde rozhodně v převaze a inovace je zde rozhodně pozitivním prvkem.
Consortium - recenze
10. 2. 2014
|
Ondřej Švára
Je to Mass Effect, ale bez velkoleposti. Je to System Shock, ale bez panické hrůzy ze Shodan. Je to Deus Ex s chybějící apokalyptikou. Consortium, jinak také vesmírná odysea vojína Bishopa, vypadá na vskutku netradiční mix tradičních ingrediencí. Z ničeho neopisuje tak okatě, aby dostala nálepku plagiátu, ale zároveň se kvůli tomu těžko identifikuje. Pro marketing existuje snad už jen jeden katastrofičtější scénář. Co může být horší, než že si lidé hru zapamatují jako kopii veledíla? Snad jen to, že si ji nezapamatují vůbec.
RAGE - recenze
10. 10. 2011
|
Martin Bach
Když se mě v posledních dnech někdo zeptal, s jakým že číslem se hodlám vytasit v recenzi na RAGE, odpovídal jsem v žertu, že se pořád rozhoduji, jestli dát tři, nebo osm z deseti. O RAGE totiž více, než o jakékoliv jiné letošní hře platí, že si ji buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. id Software sedm let po vydání DOOM 3 škádlí hráče hrou, která se na první pohled vymyká jejich dřívější produkci, aby po pár hodinách hraní odhalila, že její hlavní klady spočívají v lpění na tradici. Nejde přitom o tradici FPS žánru, ta se ostatně v posledních letech dost rozmělnila, ale o tradici přístupu id Software ke hrám jako takovým.
The First Templar - recenze
10. 8. 2011
|
Karel Drda
Historie bez příměsi fantasy nebo sci-fi, to je ve hrách nedostatkové zboží. First Templar takovou hrou klidně být mohla, kdyby… No, ono těch kdybysmů je opravdu požehnaně a při hraní téhle solidní akční adventury se budete občas cítit jako na tobogánu. Na strategie specializovaní tvůrci z bulharského týmu Haemimont (Tropico 3, Tzar, Celtic Kings, Glory of the Roman Empire a další) totiž ve své první nestrategické hře nepochopitelně zkombinovali mix příjemných i záludných překvapení, že z toho jde jednomu opravdu hlava kolem.
Gone Home - recenze
7. 9. 2013
|
Pavel Dobrovský
V prvním odstavci upneme Gone Home do svěráku faktických informací, aby následné popisování nepopsatelného nebylo pomíjivé jako letní vánek. Mladé studio Fullbright zatím neudělalo ani jednu hru. Fakt. Mezi čtveřicí členů najdeme vývojáře BioShock Infinite a DLC Minerva’s Den pro BioShock 2. Fakt. Společně s Dear Esther jde o hry určující směřování Gone Home. Fakt.
Ultimate Marvel vs. Capcom 3 (PSV) - recenze
22. 3. 2012
|
Petr Poláček
V našich končinách se majitelé handheldu PS Vita pravděpodobně více zajímají a těší hlavně na kapesní verzi Mortal Kombat, než že by nějak zvlášť hltali informace a videa o Ultimate Marvel vs. Capcom 3. A přitom je to velká škoda, protože tento port konzolovky z minulého roku patří aktuálně k tomu nejlepšímu, co lze vlastně na PSV hrát. Menší zájem je však logický vzhledem k tomu, že Mortal Kombat, Street Fighter či Soul Calibur hry tu mají přeci jenom delší tradici a obecně spadají mezi klasické bojovky. A klasiku, tu máme my Češi rádi, nejenom k obědu :)
Meridian: New World - recenze
20. 11. 2014
|
Daniel Kremser
Realtimová strategie je v posledních letech jev téměř nevídaný. Minimálně mezi takzvanou AAA produkcí. Jestliže prapor tahovek drží třeba Civilizace nebo Heroes, realtime strategie se mohou spolehnout snad jen na StarCraft II. A tak se hráči musí poohlédnout jinde, což znamená, že loví ve vodách nezávislé tvorby, kde se to bohužel hemží tituly, které trpí nedostatkem financí i ryze tendenčním pojetím. Přesně taková je i hra Meridian: New World, která je na první pohled zajímavá, protože ji má na svědomí jeden vývojář, ale hned vzápětí člověka zklame na všech frontách.
Gears of War 3 - recenze
20. 9. 2011
|
Aleš Smutný
Jacinto je pod vodou. Lidé sice zaplavili svou poslední výspu a odrazili Locusty, ale na jejich místo přišli jejich zmutovaní bratranci, Lambenti a celá Sera i její civilizace je na kusy. Když se Gears of War 3 zaštiťuje heslem „Bratři až do konce“, nejde o plané plácání. Koalice, jejíž válečné stroje s takovou pompou v druhém dílu vyjížděly k mohutné bitvě pod povzbuzujícím proslovem vrchního potentáta, má zlomenou páteř. Vojáci COG se rozdělili na dvě skupiny. Jedna se vydala s dekorovaným plukovníkem Hoffmanem do pevnosti Anvil Gate, druhá se snaží držet u lodí, z nichž odlétají vrtulníky a shání zásoby v osamělých lidských koloniích civilistů, kteří už vzali apokalypsu za svou a přežívají.