Factorio – recenze

Fenomenální budování v české režii

Cyberpunk 2077 – recenze nejočekávanější hry roku

Vzbuď se, Samuraji, je čas kyberpunku

Pikmin 3 Deluxe – recenze

Strategie podle Nintenda

13 Sentinels: Aegis Rim – recenze

Strhující sci-fi, těžko zapomenutelný zážitek

Horizon Zero Dawn Complete Edition – recenze PC verze

Aloy se vrací a sluší jí to ještě víc

Cloudpunk – recenze kyberpunkové adventury v oblacích

Žijeme v kyberpunkovém věku. Na sklonku minulého listopadu se v deštivém Los Angeles v tichosti odehrál útěk skupinky replikantů, letošnímu roku zase dominuje stolní RPG Cyberpunk 2020. K oblíbeným vizím budoucnosti z 20. století neodmyslitelně patří létající auta, což je přesně něco, co osobně nebudete řídit v očekávaném zářijovém Cyberpunku 2077. Ale stojí na nich velká část Cloudpunku.

Gears Tactics – recenze překvapivě skvělé strategie

V herní branži existuje jedno nešťastné stigma: když se studio proslaví střílečkovou sérií, všichni od něj očekávají už jen střílečky a domnívají se, že nic jiného neumí. Samotní vývojáři se neradi nechávají takto zaškatulkovávat a historie už mnohokrát ukázala, že jde o nesmyslný předsudek. Vždyť i mistři RPG umějí shootery (Blizzard), i bohové gangsterek zvládají ping-pong (Rockstar) a i notoričtí akčňáci dokážou nečekaně dobré tahovky (Coalition/Splash Damage). A právě o jedné takové tahovce bude dnes řeč.

XCOM: Chimera Squad – recenze

Na XCOM 3 čekám jako na smilování, a tak jsem v redakci minulý týden s nadějí zadržel dech. Firaxis totiž najednou oznámili jakýsi XCOM: Chimera Squad s tím, že hra vychází zhruba za týden. Jenže to netrvalo dlouho a já zase vydechl, protože jsem si krátce po spuštění uvědomil, že tohle není ten XCOM, který hledám.

Doom Eternal – recenze

Je půlnoc a já konečně dohrál Doom Eternal. Po téměř 30 hodinách mám oči podlité krví, rozdrcená klávesnice kliká z posledního a těším se, že konečně ulehnu do nebeského klidu. Jenže ne a ne zabrat. Tepovku odhaduju na 100+ a mysl je stále ve střehu, připravena ve zlomku vteřiny uskočit, změnit směr, vystřelit, rozdrtit démonickou lebku. Hrát nového Dooma je do značné míry intenzivní workout. Pravda, bicáky, jako má Doomguy, nikomu před monitorem nenarostou, ale frenetická akce rozpumpuje váš organismus a nedá vám spát. Doslova.

Beautiful Desolation – recenze

V izometrické adventuře Beautiful Desolation se cestuje až na konec světa a do skonání věků. V ozvěnách budoucnosti vznikla podivuhodná krajina s bizarními obyvateli a lákavými existenčními paradoxy. Kořením umělecké sci-fi hry je nelineární příběh, její slabinou přímočaré questy a váhavější interface. Milovníci interaktivní výstřednosti si každopádně přijdou na své.

Journey to the Savage Planet – recenze

Humorná first-person akční adventura Journey to the Savage Planet od Typhoon Studios vám předvede, že motivací ke snaze najít nový domov pro lidstvo opravdu nemusí být touha zachránit náš druh, zapsat se do historie, rozšířit obzory či podobné vyšší cíle. Úplně stačí se až po uši topit v nesplatitelných dluzích, když vesmírná společnost zachřestí měšcem a s potutelným úsměvem nabídne značně nevýhodnou smlouvu. Podpis už je pak vlastně jen formalita a dobrodružství může začít.

MechWarrior 5: Mercenaries – recenze

Přátelé obřích zkázonosných pochodujících kovových monster, vítejte ve třetím tisíciletí. Napříč Vnitřní sférou galaxie zuří již třetí nástupnická válka ústředních lidských mocností rozesetých po stovkách planet. Civilisté možná válkou trpí, avšak pro šéfa žoldnéřské společnosti jde naprosté požehnání. A po bezmála dvaceti letech si toto požehnání konečně zase můžete užít i vy a vaši parťáci z masa a kostí.

Phoenix Point – recenze

Z Pandořiny skříňky toho podle mýtu vylezlo na světlo světa plno, ale nic z toho nebylo příliš žádoucí pro poklidnou existenci lidstva. Pojmenování zkázy celého světa „Pandoravirus“ je proto velmi případné. Právě s důsledky tohoto viru se musí vypořádat pozapomenutá, oficiálně zrušená organizace Phoenix Point, která je sama o sobě už spíš legendou než hybnou silou, kterou bývala dřív. Duchovní nástupce XCOMu (nebo, chcete-li, starého X-Comu) čeká.

Still There – recenze nenápadné, emotivní adventury

Malý, melancholický počin Still There vám předem nedá vědět, co od něj můžete čekat. Varuje vás jen před osamělostí, smutkem a výčitkami strážce majáku, který se rozhodl pro život hluboko ve vesmíru v předaleké budoucnosti. Co ho ale v té černočerné tmě vyplněné pracovní rutinou čeká, vás zasáhne a nechá utápět v depresivních myšlenkách o životě, jeho smyslu, minulosti a budoucnosti.

Valfaris – recenze

Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.

The Outer Worlds – recenze

Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii se zrodil nový Fallout. A nebyl to ledajaký Fallout. Pocházel z dílny autorů Knights of the Old Republic II, South Park: The Stick of Truth a Tyranny. Ale všichni jsme byli zrazeni. The Outer Worlds totiž vůbec není nový díl postapokalyptické série od (v tuhle chvíli) Bethesdy, i když se v mnoha ohledech opravdu tváří jako zrušený projekt navazující koncepčně na Fallout: New Vegas. Jen je zcela originální ve svém zasazení.

Deliver Us the Moon – recenze

My lidé se k naší planetě chováme jako k poslední bonboniéře na světě. Ale místo toho, abychom si jejích sladkých plodů vážili a šetřili si je na horší časy, chamtivě se jimi ládujeme, jako by existovala možnost koupit si novou. Jenže až nám tahle bonboniéra dojde, co nám zůstane? Prázdný, pustý obal, ze kterého se pokusíme vysypat drobečky. Obal v podobě Měsíce.