Jaro je tu, a s ním se blíží i čerstvá nadílka freeware her. Po herním suchu prvního kvartálu tu máme hned několik her, které si hrají s tématem vztahu hráče a jeho avatara – mezi nimi například simulátor mafie po vzoru Reigns, herní povídku ze života sériového vraha nebo třeba opulentní sci-fi, které namluvil David Hewlett ze Stargate Atlantis.

Pamatujete si ještě na The Last Night, úchvatně vypadající cyberpunkovou plošinovku, co se představila na loňské E3? Měla by vyjít snad už brzy, ale toho se můj článek netýká. Beru si na mušku jinou 2D hru, která co do grafického stylu hraje na podobnou, byť ne zas tak působivou notu. Tales of the Neon Sea od čínského studia Palm Pioneer pojednává o vraždě v neonovém městě, v hlavní roli s málomluvným detektivem. Kdyby hrdinu stokami plnými zářících houbiček neproháněla divná smrtka, skoro by to vypadalo jako point-and-click Blade Runner.

„Když jsem viděl virtuální realitu od NASA, okamžitě jsem se do ní zamiloval,“ tvrdí Tecuja Mizuguči. To bylo roku 1998. V Mizugučiho pracovním portfoliu se vyjímala dvojice SEGA Rally, připravoval Space Channel 5 a před sebou měl kariéru řadového producenta ve společnosti Sega. Na studenta literární vědy, který spíše než ke knihám tíhl k uměleckým možnostem digitálních technologií, to nebylo špatné. Již tou dobou uvažoval o hře spojující hektickou akci shmupu Xenon 2 Megablast s živočišnou atmosférou, kterou zažil v rakouském Curychu během street parade. Že o tři roky později svůj sen vydá pod jménem Rez, a že se mu stane celoživotním posláním, to při sledování VR prototypu, kterým inženýři z NASA hodlali ovládat marsovské a lunární rovery, ještě nevěděl.

Tento týden si Retro pohledem posvítíme na svět Zeměplochy, jako poctu nedávno zesnulému českému překladateli této série Janu Kantůrkovi. Respektive na její herní odkaz z roku 1995, který na sebe vzal podobu point-and-click adventury s všeříkajícím názvem Discworld. Zápletku si tak trochu půjčuje především z knihy Stráže! Stráže!, ale objevují se i libůstky z jiných dílů, které bystrým čtenářům a hráčům v jednom jistě neuniknou.

Studio Volition v letech 2001 a 2002 přineslo povedené první dva díly série Red Faction. Tvůrci si následně dali delší pauzu, aby se po sedmi letech vrátili s neméně povedenou Red Faction: Guerrilla. Tu bohužel následovala Red Faction: Armageddon, která se nevymanila z červených čísel a vydavatelství THQ tak nemělo jinou možnost, než celou sérii opustit. Teď se k ní ale vrací. Bohužel (bohudík?) ne s novým dílem, ale s remasterem Guerrilly.

Dalo by se říct, že již od začátku vývoje herních zařízení bylo cílem japonských vývojářů se co nejvíce přiblížit po vizuální stránce anime. Technický pokrok ale stále nedovoloval, aby grafická stránka her předčila, nebo se vyrovnala, kvalitě ručně kreslených filmů. Když se však veřejnost v roce 2011 dozvěděla o tehdy čistě v Japonsku dostupném JRPG s názvem Ni No Kuni, vypukla vlna nadšení. Nejen, že se jednalo o velice povedenou hru, ale navíc se na vývoji podílelo Studio Ghibli, které se proslavilo filmy jako Princezna Mononoke, Můj soused Totoro či Zámek v oblacích. Ačkoliv se nejednalo o plnohodnotné „hratelné anime“, vzbudila hra mezi hráči vlnu naděje, že se jej jednou dočkáme. A Ni No Kuni II: Revenant Kingdom je právě tou hrou, která tento sen plní.

Jalopy. Podivné anglické slovo, které, pokud neznáte, nabude významu po zadání do Google překladače: „staré auto ve zchátralém stavu.“ Česky prostě kraksna. A jednou takovou slavnou kraksnou z bakelitu projedete Východní blok po pádu Berlínské zdi.

Ambiciózní No Man's Sky jsem dal šanci několikrát. Sice šlo pokaždé o něco lepší zážitek, ale ani po posledním velkém updatu Atlas Rises mě hra nepřesvědčila, že bych jí měl dát přednost na úkor čehokoliv jiného. Ale zdá se, že letos v létě budu udílet další šanci, protože se opět chystá něco velkého.

To, že je hlavním hrdinou hry myšák rozhodně neznamená, že jde o lehkou pohádku. Důkazem je skvělý titul Ghost of a Tale, který v recenzi vychválil Pavel Dobrovský a teď vám jeho krásy ukáže i v GamesPlayi. Nejde totiž jen o příběh jednoho myšího barda, ale o krásně vykreslený svět, v němž spolu soupeří myši s krysami.

Že se letos opět setkáte s Geraltem, už pravděpodobně víte z Adamova článku. Rovněž víte, že k tomuto šťastnému shledání nedojde v dalším díle Zaklínače, ale docela nečekaně v bojovce Soul Calibur VI. Někoho taková zpráva asi vyděsí, ale po zhlédnutí Geralta v akci pochopíte, že je v opravdu dobrých rukou. Polských rukou. Nový vývojářský deníček vysvětluje, jaká úskalí skýtá převádění čistě příběhové postavy do čistě akční mlátičky.

Když na to půjdu z osobního hlediska, minulý měsíc na tom byli majitelé PlayStationu předplácející si službu PS Plus o něco lépe než jejich kolegové s Xboxem a Games with Gold. Ne že by snad Superhot a Trials of the Blood Dragon byly špatné hry, to vůbec ne. Ale přeci jen Ratchet & Clank a hlavně Bloodborne jim to natřou na plné čáře. Ale nás teď zajímá duben, a tam dle mého názoru nastává vyrovnaný boj, který potěší obě strany.

Strom života zahynul, jeho strážná kněžka je mrtvá… svět skončil. Všechno, co se národy Urralie tak dlouhou dobu snažily vybudovat, se rozplynulo v apokalypse. Ale co je konec světa pro někoho, kdo stojí mimo čas? Takovým stvořením jste v akčním RPG Omensight vy, bytost zvaná Harbinger. Obávaný bojovník, co se dokáže prošermovat skrz zástupy nepřátel… ale především se po každém neúspěchu vrátí na počátek soudného dne. Do západu slunce má čas na to, aby zabránil zkáze.

Ještě neuběhl ani měsíc od oznámení zajímavého projektu Mutant Year Zero: Road to Eden na motivy stejnojmenné hry na hrdiny od bývalých tvůrců Payday a Hitman, a už tu máme rovnou půlhodinu záběrů z hraní s doprovodným komentářem a bez jediné editace. A nevypadá to vůbec špatně.

Možná nejlepší pozvánkou ke čtení recenze (a potažmo i hraní) A Way Out pro většinu hráčů bude zmínka o tom, že se jedná o docela nový projekt tvůrců Brothers: A Tale of Two Sons. Hra, která se do paměti zapsala originálním, ale přitom zcela přirozeným ovládáním dvou postav najednou, zaslouženě sklidila pozitivní kritiku, takže pro Hazelight Studio byla asi největší výzva překročit svůj vlastní stín. Skvělá zpráva je, že se jim to povedlo. Bez výhrad a takřka bez problémů.

Killing Floor 2 má mnoho lichotivých přízvisek. Brutální řezničina. Totální masakr. Necenzurované násilí. Co na tom, že se od svého mnohem staršího předchůdce nijak výrazně nelišila, když krvavé kosení zombíků neztratilo nic na své atraktivnosti. Své vám o tom poví Ondra v pochvalné recenzi, pokud jste o Killing Floor 2 ještě nezavadili. Pokud jste již měli tu čest a hledáte důvod, proč se vrátit, Tripwire Interactive vám ho dávají ve formě nového módu a dalšího obsahu.

Kostely se mi zevnitř nikdy nijak zvlášť nelíbily. Řady dřevěných lavic, milion krucifixů, spousta naprosto deprimovaně vypadajících soch a obrazů, a k tomu ještě dusivá, opresivní atmosféra vynuceného ticha. Jenže naštěstí existují vitráže. Překrásné barevné sklo kouzlící slunečním světlem podivuhodné výjevy dokáže vynahradit všechny ty oprýskané smutné světce, a když takovou estetiku vetknete do zajímavé realtime karetky, vyjde vám z toho hra, která stojí za pozornost. Tou hrou je The Land of Glass.