Recenze

World of Warcraft: Mists of Pandaria - recenze

Nevstoupíš prý dvakrát do stejné řeky, říká se. Pravdou ale je, že jsme se s WoWkem namočili už popáté. Při každé návštěvě řeka vypadala trochu jinak, v mezičase přibylo ryb, ale hlavně se rozšířilo koryto. No, nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše, aby nevychladla, a po hlavě se vrhneme do finálního textu o novém datadisku pro World of Warcraft, který jsme si podrobně představili už v prvním, druhém a třetím článku s dojmy z hraní.

Age of Mythology: Tale of the Dragon - recenze

Čína. Čína? Čína! Miluju Čínu! Kdybych se držel rétoriky Donalda Trumpa, musel bych Age of Mythology: Tale of the Dragon hodnotit minimálně jedenácti body z desíti. Copak by mohlo být na datadisku, velkolepém jako Čínská zeď, něco špatného? Mohlo a bohužel toho není málo.

Castlevania: Lords of Shadow – Mirror of Fate - recenze

Série Castlevania ušla během své existence neuvěřitelně dlouhou a klikatou cestu. Od prvních dílů, které jsou pověstné svou obtížností, přes 3D inkarnace, v nichž hráče zabíjela hlavně kamera, až po současnost, kdy si série vzala v titulu Castlevania: Lords of Shadow slovo restart opravdu k srdci, vykradla nejednu značku a půjčila si spousty triků od současných rubaček jako God of War či Bayonetta. Výsledek nebyl špatný, proto není k podivu, že se chystá pokračování, které však na „jedničku“ nenavazuje přímo a s původní hrou je spojuje právě handheldový pokus Mirror of Fate.

TT Isle of Man 2: Ride on the Edge – recenze

V odvětví motorsportu je spousta bláznivých a nebezpečných disciplín, ze kterých se tají dech a tvoří husina už jen v pozici diváka. Jednou z nejděsivějších je soutěž motorek TT na ostrově Man, který se nachází mezi Velkou Británii a Irskem. Druhá videoherní adaptace tohoto šíleného podniku ve vás vyvolá pocit, že něco takového může absolvovat jen naprostý blázen. Ještě teď se mi z toho zvedá žaludek, ale touha vrátit se na nebezpečné silničky je větší.

The Legend of Zelda: Breath of the Wild - recenze

Stalo se to po nějakých 30 hodinách hraní. V dungeonu mi chyběla poslední kovová bedna na propojení poslední části elektrického obvodu. Nepamatuji si, jak jsem o bednu přišel, ale už jsem kvůli tomu chtěl celý puzzle poraženecky restartovat, když v tom se mi vybavila vzpomínka na šílenou bouřku před několika dny. Můj Link tehdy nesl na zádech ocelové kopí, udeřil blesk, kopí zafungovalo coby hromosvod, Link se rozsvítil jako vánoční stromeček a z hyrulského hrdiny byl rázem hyrulský steak na well done. Vzpomínka je to bolestivá, ovšem nyní mi vnukla nápad: co kdybych chybějící bednu nahradil právě kopím? I vyhodil jsem zbraň z inventáře. Jen co se na zemi dotkla dvou konců obvodu, začala skrz ní pulzovat elektřina, obvod se propojil a voilá, cesta byla volná. Podobné zážitky by přitom vydaly na celou recenzi. The Legend of Zelda: Breath of the Wild je totiž mimořádně logická hra, která odměňuje přemýšlivé hráče – a která tak skutečně funguje.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D - recenze

Pokud se o nějaké hře na Nintendo 3DS dá bez přehánění říct, že si kvůli ní nemalé množství lidí koupilo samotný handheld, pak je to The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D. A to i přes fakt, že se vlastně jedná o remake více než deset let staré hry. Kult Zeldy se v tomto případě spojil s vydatnou porcí nostalgie, která je navíc podepřená až neuvěřitelným hodnocením na Metacritic, které se zastavilo na devadesáti devíti ze sta. Z vlastní zkušenosti ale vím, že některé hry není radno vykopávat z nostalgického hrobu. Ne zřídka se mi totiž potvrzuje, že zkreslené vzpomínky jsou lepší jak hra samotná. Je to i případ znovuzrozené Zeldy?

Return of the Obra Dinn - recenze jedné z nejlepších her roku

Return of the Obra Dinn může na první pohled vypadat jako typická indie hipsteřina, ale zdání klame. Unikátní grafický kabátek totiž perfektně zapadá do celého soukolí, které pohání tuhle neotřelou detektivku, a není tu jen na efekt. Lucas Pope si dal na čas a po vynikajícím titulu Papers, Please! přichází s další promyšlenou peckou.

The Dark Pictures: Man of Medan - recenze hororu od tvůrců Until Dawn

Když se výlet na moři změní v horor, je lepší být u toho jen jako televizní divák. Anebo jako hráč. V The Dark Pictures: Man of Medan se stanete obojím. Temná adventura spojená s interaktivním filmem pouští děs a hrůzu, kterou si navíc můžete vychutnat jak o samotě, tak v multiplayeru. Velkolepé aranžmá, neortodoxní hratelnost a nepředvídatelný scénář jsou kořením dramatu, ve kterém se budete bát často a rádi, i když se Supermassive Games možná ne poprvé.

Strategic Command WWII: World at War - recenze

Jakmile člověk s alespoň minimálním zájmem o historii dostane nějaký ten válečný simulátor, měl by automaticky dostat chuť vyzkoušet si alespoň jeden z bezpočtu “co kdyby” scénářů. Právě války nabízí podobným fantastům plno neuskutečněných scénářů ve stylu, co kdyby se Polsko dokázalo bránit Německu, a co kdyby na ně nezaútočili ještě i Sověti. Co by se stalo, kdyby se Japonci drželi dál od Pearl Harboru a věnovali se jen Číně? Ani jeden z těch scénářů nedopadl dle mého očekávání.

Masters of Anima - recenze

Je v pořádku, když hra přijde s jednou neotřelou mechanikou a celý zážitek upřede a postaví okolo ní. Ale pouze za předpokladu, že je onen nový systém dostatečně nosný, aby udržel celý titul, ale hlavně tvůrci nesmí zapomenout věnovat péči i omáčce okolo, protože v opačném případě dopadne celý pokus poněkud neslavně. Jistě tušíte, kam podobným úvodem mířím. Masters of Anima od Passtech Games vsází na jednu kartu, ale bohužel v ruce nedrží královský flush. Má přinejlepším dva páry.

God of War – recenze

Se ztrátou milovaného člověka se každý z nás vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, někdo odcestuje do dalekých krajin a někdo pocítí zoufalou touhu vylít si zlost na všem a na všech okolo. Z předchozích zkušeností by se dalo předpokládat, že v případě zuřivého řeckého boha války Krata to bude ta poslední možnost. Ovšem, časy i bohové se mění. A u notně vyčpělého tématu původních God of War v nové hře naštěstí k lepšímu.

Sea of Thieves - recenze

Rare slibovali, že Sea of Thieves je nejambicióznější projekt jejich dlouholeté historie. Vzrušující život piráta na moři i na souši, a to vše navíc s kamarády, rodinou či obdobně dychtivými pocestnými. „Staňte se pirátskou legendou!“ Mnozí z nás tak rychle nabyli dojmu, že stát se pirátskou legendou by mohlo znamenat získávání reputace přepadem obchodních plavidel, potápěním ostatních pirátských lodí, pleněním přístavů, atd. Jednoduše tím, čím je takový pirát běžně živ. Nejednoho by také hned napadlo, že si budete moci zahrát i na lovce pirátů a dopřát si tučných odměn za každou doručenou hlavu s kurdějemi prolezlým chrupem nějakého toho bídáka. Ale tohle v Rare neslíbili.

Age of Solitaire - recenze

Prohlášení “Age of Solitaire je solidně zpracovaný solitaire s boží hudbou” v sobě ve skutečnosti obsahuje jak největší devízu hříčky, tak jedním šmahem zatracuje všechno, čím mohla vystupovat z řady. Jestliže totiž “Age of” součástka slibuje trochu zamíchat kartami v oblíbené kancelářské hře, doufat, že v ní opravdu vybudujete něco smysluplného, to je asi jako stavět si vlastní vzdušné zámky.

Agents of Mayhem - recenze

Elitní týmy, zachraňující svět před nepřeberným množstvím padouchů, jsou snad starší než lidstvo samo. Jenže, vymyslet novou týmovku, vytvořit dostatek zajímavých postav, zasadit je do fungujících reálií, to není žádná legrace. Není proto divu, že vycházet z jiné úspěšné série se může jevit jako skvělý nápad pro začátek. Agents of Mayhem se rozhodli odštěpit od Saints Row a vyzvat na zákulisní souboj jeden velice podobný tým.

Wheels of Aurelia - recenze

Už nevím, která státní instituce to byla, ale nedávno se na sociálních sítích chlubila revitalizovanou polní cestou. Rozkošná venkovská promenáda, vybízející k podzimní procházce, dostala chodník z dlažek a betonový lem. Cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly, napadlo mě okamžitě, a napadlo mě to podruhé za poslední měsíc, protože totéž jsem si říkal během cestování s Wheels of Aurelia.

Master of Orion - recenze

„Orion – vaše čokoládová hvězda,“ hlásá známý reklamní slogan. Ale stejně tak dobře by ho marketingoví géniové mohli změnit na „Orion – vaše hvězda, kolem které obíhá úžasná planeta, již je třeba za každou cenu obsadit, ale pozor na velké zlé monstrum, co ho stráží, a taky na všechny vaše soupeře, co vás budou chtít předběhnout!“ Uznávám, není to tak chytlavá průpovídka, ale pro řadu lidí by rezonovala dokonale. Master of Orion je přece jenom pořád ještě legendární značka, která se může pyšnit spoustou fanoušků. A od konce srpna taky moderním a nablýskaným novým dílem.

Fragments of Him – recenze

Fragments of Him je netradičně pojatý projekt o ztrátě blízkého člověka. Úvod začíná dramaticky. Hlavní hrdina Will po pár minutách nešťastnou náhodou umírá a zanechává za sebou trojici blízkých postav - babičku Marry, ex-přítelkyni Sarah a svého současného přítele Harryho.

Ashes of Singularity - recenze

V lednovém povídání o ambiciózní strategii Ashes of Singularity jsem věštil několik věcí. V prvé řadě multiplayerové zaměření, dále pak zrádnou umělou inteligenci, ale také technologickou nadřazenost zajištěnou enginem, který podporuje masové bitvy, z nichž by i Peter Jackson měl radost. V něčem jsem měl pravdu, v něčem o poznání méně. Ashes of Singularity ale pořád platí za kvalitní RTS a hned si řekneme proč.

Layers of Fear – recenze

Hororových her či adventur sice vychází v posledních letech relativně hodně, ale najít mezi nimi skutečnou kvalitu je stále obtížnější. Layers of Fear je navenek stejná, ale zároveň jiná než ostatní hororovky. Svým netradičním námětem a vizuálním zpracováním zaujala už v early access verzi, a verze plná ambice tvůrců naštěstí do značné míry potvrzuje.

Heroes of Normandie - recenze

Pár Fritzů právě obklíčilo skupinku spojeneckých vojáků kdesi v oblasti Normandie. Jako záloha se po chvíli objevuje Panzer, který na Spojence namíří svoji obrovskou hlaveň. Najednou hlaveň cukne, zamíří si to kamsi do lesů, ozve se pekelná rána a Němci mají problém. Nehodili dost na kostkách a skupinku přestřelili. Nepovedený hod otočil průběh celého střetnutí a Spojenci vítězí. Takhle krutá je Heroes of Normandie.

Guild of Dungeoneering - recenze

Ke karetním hrám na počítači mám poněkud dvousečný vztah. Kartičky jako takové mám hrozně rád a nikdy neodmítnu dobrou hru, která je na nich založená - ať už jde o Magic: The Gathering, nebo kanastu. Když na takovou hru narazím na počítači, vždycky musím přemýšlet nad tím, jestli by nebylo lepší si ji zahrát ve skutečném světě, pěkně čapnout do ruky balíček karet a přes stůl odhadovat svého protivníka. Trochu mě to trápí dokonce i u her typu Hearthstone, kde musím objektivně přiznat, že taková konverze je extrémně nepraktická a celkový zážitek ze hry by skoro určitě zhoršila. Existují ovšem i karetní hry, u kterých člověka dlouho ani nenapadne, že se vlastně jedná o karetní hru - a to i přes nezpochybnitelný fakt, že všechny jeho herní možnosti se odvíjejí od výběru karet. Zní to divně, já vím. Ale díky Guild of Dungeoneering to možná za chvilku bude mnohem srozumitelnější.

Legends of Eisenwald - recenze

Střed Evropy v době okolo husitských válek v herním zpracování - řadě z vás se někde uvnitř hrudi vzedmou zbytky pošramoceného vlastenectví v souvislosti s Kingdom Come. Nejedná se však o jedinou alternativu, protože do srdce starého kontinentu v pozdním středověku můžete zavítat i v Legends of Eisenwald - RPG strategii od studia Aterdux Entertainment. A bude to výlet, který stojí za to.

Pillars of Eternity - recenze

Sním? Bdím? Jsem na drogách? Vážně jsem právě hrál směsici Baldur’s Gate, Icewind Dale a dokonce i Planescape: Torment, navíc v kombinaci s krásnou novou grafikou a mechanikami? Jak je možné, že vyšla hra, která je tak strašně nostalgická a zároveň tak moderní a zábavná? Opravdu tohle všechno zaplatili fanoušci na Kickstarteru? Jak se to mohlo podařit? Jak? Jak?! Počkat. Uklidni se, Vašku, a hezky pěkně od začátku. Takže, Pillars of Eternity je...

Hero of Many - recenze

Děje se to pořád. Po úspěchu mobilní verze hra vyjde na PC či konzolích (nebo naopak), aby vývojáři maximálně vytěžili aktuální zájem o hru. Kvůli rozdílným požadavkům jednotlivých platforem ale konverze často neudělá díru do světa, fanoušky zklame a tvůrcům stav konta zrovna moc nezvedne. Naštěstí to neplatí pro PC verzi Hero of Many od českého studia Trickster Arts.

Child of Light - recenze

Pohádky nemusí být jen naivně hloupé, přeslazeně růžové a retardované jako Teletubbies. Pohádky mohou být i surové. Kápněte božskou, kdo jako malý odmítal chodit do sklepa, protože co kdyby tam číhal třeba Otesánek? Ani Child of Light není jen povrchní pohádka o malé dívence, nýbrž krátký hořkosladký epos o dospívající princezně, která upadla do bezvědomí, jen aby se probudila v kouzelném království Lemuria a bojovala za jeho svobodu. Motivace má Aurora na rozdávání. Její otec, rakousko-uherský kníže, leží na smrtelné posteli a čarokrásná Lemuria je pod nadvládou temné královny.

Secrets of Rætikon - recenze

Schopnost nezávislých her vyrobit z mála maximum je často úžasná. K navození nálady potřebují obvykle jen specifické prostředí, podmanivý hudební doprovod a samozřejmě nápad, který je odliší od konkurence. Secrets of Rætikon si vystačí s pastelovými barvami a hustou aurou podivnosti. Je to hra doslova mnoha tváří. Člověk si může vybrat, zda tuhle létavou 2D puzzlovku pochopí coby obyčejnou průzkumnou záležitost v otevřeném světě, nebo na sebe nechá působit zvláštní atmosféru vycházející ze sepjetí zvířat a jejich životního prostředí.

Tower of Guns - recenze

Představte si, že slavíte třeba pětadvacetiny (kde jsou ty časy) a s plícemi plnými nastřádaného kyslíku se nahnete nad dort... což bude to poslední, co v životě uděláte. Prstenec svíček se sfouknout nenechá a naopak sborově do vás vypálí salvu bomb. Inhaluj, krasotinko... Že plácám?

Path of Exile - recenze

"Kdyby takhle vypadalo třetí Diablo, to by bylo něco." Tak s touto větou jsem se setkal v letošním roce opravdu mockrát. Slyšel jsem jí od lidí, kteří si zdarma stáhli betu Path of Exile a po nějaké době získali pocit, že se k nim dostalo to nejlepší izometrické akční RPG. Ten postoj jsem posléze pochopil, ale nechtěl se s ním hned ztotožnit. Pravdou však je, že jde o naprosto logický důsledek toho, že tvůrci dokázali najít cestu nejen k velmi náročné a přísné hard core komunitě, ale současně umožnili dlouhé hodiny jednoduchého, intuitivního a především i zábavného hraní i laikům.

World of Warplanes - recenze

Wargaming vzal s World of Tanks svět online hraní ztečí a jeho neúprosná marketingová kampaň se valila vpřed stejně jako tanková četa. Nyní se ale mají bitvy přenést do oblak a ve vzduchu zůstává viset otázka, zda byl úspěch World of Tanks poctivě plánovaným postupem, který lze zopakovat, nebo shodou šťastných náhod.

Rise of Venice - recenze

Drahá Isabello, píšu ti z cest. Brázdím Jadran a definitivně jsem se rozhodl nebýt jako můj chudák dědek. Třikrát ho bába poslala na trh - jednou přitáhl domů mezka, podruhé nic a potřetí už se raději ani nevrátil. Já chci být pravý obchodník! Naše flotila se rozrůstá, už brzy budu mít své místo mezi velkými benátskými kupci a dokonce i do politiky dělám. Však bez ní to v nejbohatším městě Křesťanstva ani nejde. V dóžecím paláci jsem již obdržel čestnou funkci. Prý mám něco jako leštit kliky. Nevíš, čím pouštějí nejlépe? Tvůj Giacomo, léta Páně 1455, Benátky.