Původní Layers of Fear z roku 2016 a jeho o tři roky starší následovník Layers of Fear 2 patří k titulům, nad jejichž kvalitami nepanuje shoda. Jedni chválili mimořádně působivé vizuální zpracování a triky s perspektivou, jiní těmto hrám vyčítali přehnaný důraz na skripty a neškodné strašení. Co se příběhu týče, pro část publika jsou Layers of Fear vynikajícími psychologickými horory, najde se však i dost těch, kteří si myslí pravý opak.
Zatímco většina Bloober Teamu v současnosti pracuje na remaku Silent Hill 2, část polského studia ve spolupráci s kolegy z Anshar Studios spojila oba díly Layers of Fear dohromady v rámci jedné hry. Autoři hororů jako Observer, Blair Witch a The Medium o projektu hovoří jako o završení jedné éry. Představují Layers of Fear tentokrát zásah do černého? Zařadí se toto jméno po boku klasik?
Vrstvy příběhu
Kolem projektu, který byl mimochodem původně oficiálně nazýván Layers of Fears, panovaly dlouho nejasnosti týkající se základní herní struktury. Ve výsledku to není tak, že byste v menu vybírali jedničku nebo dvojku a hry fungovaly odděleně, nový titul není v tomto duchu tradiční kompilací. Místo toho tu máme dva hlavní akty, stejný počet nepovinných epizod vážících se na první dějství a jeden rámec, do kterého se ve vyprávění opakovaně vracíme.
Do hry z pohledu první osoby vstupujete v roli spisovatelky, která si v literární soutěži vydobyla exkluzivní práva k napsání knihy o incidentu z první hry. Autorka má za úkol sepsat své dílo na opuštěném majáku, kde vám samozřejmě záhy začne být velmi úzko z podobných důvodů, které fanoušci Layers of Fear dobře znají.
Právě linie spisovatelky funguje jako již zmíněný rámec obou původních her – příběhu malíře v domu hrůzy z prvních Layers of Fear a příběhu herce na opuštěné lodi z Layers of Fear 2. V průběhu celého vyprávění se do role autorky několikrát vrátíte, její hlas navíc občas slyšíte i v rámci „podřízených“ příběhů obou aktů, které tato postava de facto interpretuje.
Teoreticky je to velmi zajímavé, bohužel prostředí majáku se omezuje na pár místností a děj tu působí uspěchaně a místy dost chaoticky. Ke zmatení hráče přispívá i fakt, že zatímco většina dabingu ve hře je výtečná, zrovna hlasový výkon spisovatelky ve vypjatých momentech nepůsobí zrovna moc přesvědčivě.
Barvitější minulost
Děj prvního aktu (dříve první Layers of Fear) je zasazen do strašidelného domu, jehož chodbami bloudíte v roli malíře snažícího se dokončit tajemný portrét. O tragických událostech spojených se sídlem hrůzy vás zpravují malířovy vzpomínky vyvolané během procházení neustále se měnící architektury domu a interakce s předměty a zápisky, na něž tu narážíte prakticky na každém kroku.
Problém prvních Layers of Fear byl vždycky v tom, že jejich základní dějová kostra je velice přímočará. Velmi brzy pochopíte vše podstatné, chybí tu výraznější zvrat a hlavní postavy se v pětadevadesáti procentech příběhu chovají stejně. Na druhou stranu, vyprávění má ve skutečnosti zajímavou hloubku a některé jeho skrytější souvislosti vyniknou až zpětně, jak postupujete zbytkem hry.
Zážitek výrazně vylepšuje původně DLC epizoda Inheritance, která na domácí peklo nahlíží z perspektivy malířovy dcery. Postavy v ní najednou získávají trochu jiný odstín, což je pro psychologický horor zásadní. Inheritance v této nové verzi samozřejmě nechybí, její hraní je sice nepovinné, ale rozhodně byste ji neměli minout.
zdroj: Bloober Team
Tou pravou třešničkou na dortu je pak zcela nový obsah v podobě epizody The Final Note. Tahle nová, poněkud nepochopitelně volitelná epizoda se zaměřuje na události hry z pohledu malířovy manželky. Vzhledem k roli, jakou má v rámci celkového příběhu, je její perspektiva zásadní a osobně ji považuji za zdaleka to nejznepokojivější a nejpůsobivější, co Layers of Fear nabízí. Nejde ani tak o to, že by epizoda byla strašidelnější nebo mechanicky zajímavější. Ba naopak, dokonce bych se vsadil, že řada lidí tu bude kritizovat stereotyp. Ten má zde ale opodstatnění.
Pohled do duše talentované umělkyně, která po zohavení zůstane uvězněna v domě s cholerickým alkoholikem, její vztah s dcerou, vnitřní boj a bolestivý propad do naprosté beznaděje předkládá přesně tu depresivní spirálu duševní trýzně, na kterou si fanoušci psychologických hororů potrpí. Vyprávění jde ruku v ruce designem této epizody, kterému dominují všudypřítomné řetězy a klece, kamkoliv se podíváte. Jakkoliv mě novinka v podobě rámcového příběhu spisovatelky zklamala, u asi dvouhodinové epizody The Final Note tým naopak odvedl skvělou práci.
Diskutabilní styl zakončení
Co se druhého dílu týče, Bloober Team si vzal k srdci kritiku jedničky. Na jednu stranu se vyprávění odehrává totožným způsobem: V kůži herce prozkoumáváte strašidelnou loď a skrze útržky vzpomínek skládáte dohromady příběh dvou dětských sourozenců, kteří kdysi coby vyhladovělí černí pasažéři uprchli z domova. Děj je tu však už o poznání komplikovanější, postupně se vyvíjí jak kupředu, tak retrospektivně a vzhledem k jeho vnitřní složitosti vám některé z četných jemnějších nuancí možná uniknou.
Celkově vzato v Layers of Fear hraje velkou roli symbolika a ne všechno vám hra polopaticky vyklopí. Vyplatí se tu přemýšlet nad detaily a snažit se zapamatovávat některé zdánlivě okrajové informace a jevy. Nemají určité barvy konkrétní význam? Co znamenají všechny ty krysy? Proč prchající děti lákala pirátská tematika? Co značí dualita srdce a tělesné skořápky, na kterou opakovaně odkazuje druhé dějství? Hra vyzývá ke spekulacím a teoriím a poskytuje řadu zajímavých vodítek bez toho, že by vám všechno explicitně vyklopila.
Kromě zklamání z příběhu spisovatelky mi příslovečné vidle do výsledného zážitku bohužel hodilo několik možných konců jednotlivých dějství souvisejících s tím, jaká rozhodnutí v průběhu dílčích kapitol učiníte. Hra se v tomto inspiruje možná právě Silent Hillem. Což o to, snaha o lehkou nelinearitu a znovuhratelnost je jistě chvályhodná, jenže ty horší konce v Layers of Fear bohužel představují po odehraných hodinách dost velké zklamání.
Aby bylo jasno, nemám nic proti tomu, když hra skončí špatně. A obzvlášť mě to netrápí v hororovém žánru, kde to často funguje lépe nežli idylický happy end. V Layers of Fear jsem ale cítil spíše frustraci, jako by mi v některých případech hra říkala: „Něco jsi udělal špatně, zkus to znova, dokud se ti to nepovede lépe.“ A to není ten správný přístup, protože i špatný konec má působit finálně a dát hráči nějakou formu satisfakce.
Jelikož se jedná stále o poměrně pasivní zážitek, kde se drtivá většina věcí během druhého průchodu bude opakovat, nemůžu se nějak přimět k tomu, abych byť jen jedno dějství této hry absolvoval nanovo s vyhlídkou na jeho odlišné zakončení. I z toho důvodu, že letošní Layers of Fear nabízejí více obsahu a jeden průchod celou hrou zabere odhadem asi dvanáct až čtrnáct hodin.
Unreal Engine 5 vládne, bugům navzdory
Velkým tahákem na nové zpracování Layers of Fear je bezpochyby její působivé grafické zpracování. Ať si o hrách Bloober Teamu myslíme cokoliv, jedno autorům upřít nelze – umí vytvořit zatraceně krásné hororové lokace.
Layers of Fear na PS5 můžete hrát buď v 60 fps, nebo s 4K rozlišením, vylepšeným nasvícením a ray-tracingem. Oba módy přitom vypadají opravdu skvostně. Prostředí a textury jsou nesmírně detailní a místnosti vynikají množstvím předmětů běžného využití. Řada drobností a motivů tu šikovně ilustruje vyprávění. Na stěnách visí děsivé obrazy odkazující na zvrácenou múzu vedoucí štětec jejich autora, němé figuríny rozestavěné po interiéru lodi ožívají v trhaných pohybech připomínajících plecháče z Čaroděje ze země Oz. Kontrast, barvy a nasvícení některých scén jdou ruku v ruce s narativem a podtrhují všudypřítomnou symboliku hry.
Malířův příběh vyjadřuje pocity postav nejen slovy, ale i prostřednictvím specifických barev, temný příběh jeho manželky se opírá o klaustrofobii, číhající temnotu a přetrhané vnímání reality. Vyprávění na opuštěné lodi s hercem zase často sahá k použití černobílého filtru nebo dalším efektům imitujícím film. Některé scény zde také záměrně evokují tradiční snímky kinematografické historie.
Ruku v ruce s brilantní grafikou jde i binaurální zvuk skvěle simulující prostorovost. Velkým plusem stávající verze je snaha tvůrců při hraní eliminovat pocit vyplývající z „kamery na kolečkách“. Vaši avataři tak nyní disponují tělem a rukama, navíc jejich rozmazané postavy můžete vidět i ve většině zrcadel. Jednotlivé poznámky a předměty berou do svých rukou, takže výsledný pocit z ponoření do hry je tu o poznání silnější. Drtivou většinu předmětů a zpráv také slyšíte v rámci vnitřního monologu jednotlivých protagonistů, což opět posiluje jejich osobní přítomnost.
Bohužel se to neobešlo bez bugů. Není jich moc, ale jsou místy nepříjemné. Ten největší na PS5 v tuto chvíli spočívá v tom, že v příběhu herce na lodi mi transkript (čitelným fontem přepsaný text poznámky načmárané na papíře) každého dokumentu automaticky ukazoval text k první poznámce daného dějství. K dokumentu relevantní text se mi objevil až po opětovném stisknutí tlačítka. Nevím, zda měl tento bug za následek i to, že konkrétní dokumenty nedoprovázel vnitřní monolog, nebo zda jej tvůrci pro toto dějství zbytečně omezili. Problém trval po celou dobu trvání této části hry a byl dost znát, takže ho tvůrci, doufám, rychle opraví.
Narazil jsem tu i na jeden nebo dva glitche, kdy bylo třeba hru restartovat od posledního checkpointu (je jich ve hře spoustu, takže to zas tak nevadí). Našlo by se toho více, bohužel i v samotném epilogu hercova příběhu se mi hra na chvíli skácela do Home menu PS5, aby odeslala hlášení o chybě, což závěru na atraktivitě nepřidalo.
Pochválit naopak musím autory za možnosti týkající se nastavení hry – řadu věcí si můžete vyladit, podle toho, jaký stupeň imerze od Layers of Fear vyžadujete. Zmíněné monology si můžete vypnout a poznámky pouze číst, pro slabší povahy je tu Safe mód, který eliminuje smrt v případě, že vás dostihne nepřítel.
Hratelnost? Stále to není ono
Řada z vás si však jistě klade otázky: Jsou letošní Layers of Fear zajímavější, co do herních mechanik? Vyžadují aktivnější přístup? Nebo se jedná stále převážně o walking simulator se skripty na každém kroku, které zkušenější přestanou děsit po prvních pár minutách?
Zde vás bohužel zklamu, tohle Bloober Teamu zkrátka pořád nejde, byť jistá snaha vylepšit Layers of Fear po této stránce je na nové verzi patrná. Hlavní novinku představují baterka nebo v prvním dějství lampa, které mají řadu využití. Hodí se samozřejmě při prozkoumávání tmavých pasáží, využijete je však i k řešení některých lehkých puzzlů nebo zpomalení pronásledující potvory.
Naháněcí sekvence by měly být v jedničce novinkou, nebo alespoň jsou četností a designem trochu odlišné od originálu. V domě hrůzy vás nahání ohořelý duch malířovy ženy, v druhém díle, kde herce pronásleduje beztvará potvora, to funguje velmi podobně. Což o to, adrenalin to rozproudí, podobné honičky ale brzy začnou být silně repetitivní. Hororový archetyp zdejších „nemesis“ lze s pomocí příručního zdroje světla přitom dočasně ochromit. Podobné škvaření nestvůry tak trochu připomene hru Alan Wake.
zdroj: Bloober Team
Tím interakce nekončí. V příběhu herce z Layers of Fear 2 se některé z plechových figurín rozsetých po lodi po osvícení dávají do pohybu. Někteří z těchto dobrodinců pro vás mají například klíč, jiní zase pomohou překonat konkrétní překážku. Další plecháči se vám při hektických pasážích pomocí světla klidí z cesty.
Lodní dějství pokrývající události Layers of Fear 2 celkově vyžaduje trošku více přemýšlení a je díky hádankám a akčnějším pasážím herně o něco pestřejší, ale chození sem a tam okořeněné triviální činností dominuje i tam. První dějství z malířova sídla herně bezduché také úplně není. Hádanka je poměrně silné slovo, kromě doutnající manželky toužící vás obejmout tu ale narazíte i na momenty jako hledání kódového zámku a podobné drobky hratelnosti. Dojde i na použití baterky při odstraňování „zlých anomálií“, což však nepůsobí zdaleka tak zajímavě jako oživování figurín na lodi hrůzy. Tady byl určitě větší potenciál.
Nehledě na spoustu skriptů snažících se navodit pocit nebezpečí stále platí, že jsou běžné a neškodné, takže si na ně brzy zvyknete. Zdejší strašení je opravdu spíše na efekt a dokreslení atmosféry. Chápu, že to část lidí dráždí, na druhou stranu jsem ale toho názoru, že si hru vychutnají i tací, na které je takový Outlast stresující až příliš.
Můj celkový dojem z Layers of Fear je dost rozpolcený. Na jednu stranu chci Bloober Team a jejich kolegy z Anshar Studios pochválit, že se snažili vylepšit slabá místa původních her, na druhou stranu se výsledný dojem až tak dramaticky nezměnil. Ty, které předchozí verze nebavily, neosloví ani tato. Užijí si ji naopak fanoušci originálu, zajímavě vyprávěných příběhů a ti, kdo nevyžadují stoprocentní horor, kde smrtelné nebezpečí číhá na každém kroku.
Zatímco v prvních kapitolách jsem se bál průšvihu, s postupem času jsem došel k závěru, že největší síla Layers of Fear pramení primárně z toho, co se skrývá pod povrchem. Slušný výkon na hru, která je vizuálně tak silná.
