Je to prastarý příběh: Pavel se těší na hru, hra je odložena. Pavel se těší ještě trochu víc, autoři neposkytnou recenzní klíč. Pavel si kouše nehty při čekání na zpřístupnění v Game Passu. Hra je konečně dostupná. Pavel hraje. Hra se změní ve slizku. Pavel ztratí hru, iluze i dobrou náladu. Kolikrát jsme už viděli tenhle příběh?

Parafráze na Červeného trpaslíka stranou, měl bych konečně zahodit tu mladickou nerozvážnost a důvěru. Většina indicií byla proti mně, předchozí hry studia, bizarní nápad s rozdvojenou obrazovkou, snížená cena a debut v Game Passu. Ale já ne, já si nedal říct a na The Medium jsem se prostě těšil, protože dobrých hororů je málo a těch se slušným rozpočtem ještě míň. Inu, tak jsem zas jednou dostal přes prsty.

Polsko, 1999

Přitom to celé vlastně začíná docela slibně. Mladá dívka jménem Marianne má spiritistické schopnosti, které jí umožňují vidět svět za hranicemi toho našeho, šedého a běžného. Samozřejmě bydlí ve starém krakovském bytě nad pohřebním ústavem a smuteční síní, kterou provozoval její (sám čerstvě zesnulý)opatrovník.

Musím říct, že úvodní minuty mě nadchly krásně zpracovanou atmosférou postsocialistické reality, promítnuté do bytu hlavní hrdinky. Odporná kachličková koupelna mi připomněla dávno zapomenuté útlé dětství v paneláku na pokraji devadesátek, masivní radiátory a obligátní záclony krásně kontrastují se starožitným nábytkem.

Navzdory tomu jsem se ale hned v prvních minutách nemohl zbavit dojmu, že něco nesedí. Nechápejte mě špatně, The Medium je svým vizuálním zpracováním O PARNÍK jinde než předchozí hry od Bloober Teamu a třeba sluneční svit líně dopadající na parkety je velmi hezký, celková podoba scény ale připomíná uměle naaranžovaný katalog IKEA, pokud by tento obsahoval výhradně ošklivé a zašlé zboží socialistické provenience. Jednotlivé modely jsou sice provedeny velmi hezky, celkové vyznění je ovšem nedůvěryhodné.

Výlet do přírody

Máte pocit, že jsem příliš velkým hnidopichem a hře to dávám sežrat hned v prvních odstavcích za naprosté marginálie? Nuže, popojedeme dále. Po krátké úvodní epizodě, která vás především naučí hru ovládat a taky vám připomene, jak mohou být statické úhly kamery vůči ovládání nepohodlné, se milá Marianne usazuje na svůj motocykl a vyráží vstříc opuštěné socialistické ozdravovně Niwa. Opět, pokud máte pocit, že tento text už dalece překonal povolené penzum užívání slova „socialistická“, máte jej oprávněně.

Za zamčenými dveřmi rekreačního centra se pak rozjede to pravé drámo.

Niwa je tak odporná jako představa stejně pojmenovaného plísňového sýra a byla taková patrně dávno předtím, než si z ní nemilosrdný zub času ukousl svůj díl. Zároveň se tu zjevně stalo něco velmi zlého, což Marianne pocítí už na parkovišti a vám to musí dojít také, protože už zde zazní jasný rukopis Akiry Jamaoky, dvorního skladatele hudby a tvůrce ambientních ruchů pro sérii Silent Hill. Strávil jsem na tom parkovišti tolik času v líbezných představách, jaké by to bylo, kdyby se Polákům splnilo nejtajnější přání a povedlo se jim milovanému japonskému psychohororu přiblížit. Spoiler: Nepovedlo!

Za zamčenými dveřmi rekreačního centra se pak rozjede to pravé drámo. V první řadě je třeba osvětlit, co je The Medium vlastně zač. Není to totiž akční adventura, jak by si mnozí mohli myslet, je to naprosto klasická 3D adventura s několika stealth pasážemi, o nichž si více povíme později.

Za oponou reality

Než se stačíte rozkoukat a pokochat zdobným socialistickým realismem (ha, udělal jsem to znovu!), přijde na řadu první moment s rozdvojenou obrazovkou, ve kterém se potkáte s malou jednorukou (a lehce ožvýkanou) holčičkou s uměleckým jménem Sadness. Mimochodem, je velká škoda, že v komunistické provozovně jsou všechny plakáty, dopisy a pohlednice psané anglicky, stejně tak všechna jména jsou anglická, a pokud chcete roleplayovat, musíte si představovat, že Jack je Jacek, Thomas je Tomasz a Sadness je třeba... hm... Małgorzata.

Ponechme teď na chvíli stranou příběh a to, že stačil jediný telefonát od neznámého člověka, aby se Marjána vydala na neznámé opuštěné místo bez toho, aby věděla, co ji tam čeká. Rozdvojená obrazovka slouží především pro efekt a také pro řešení některých hádanek.

zdroj: Bloober Team

Vtip je v tom, že prostředí obou světů je dost rozdílné a některé aktivní předměty se nacházejí jen v jednom z nich. Někdy navíc dojde na situaci, kdy musí hrdinka opustit své fyzické tělo úplně a vydat se do míst, kam se dostane jen ve své spirituální podobě. V praxi tak budete po většinou hledat nějaký zdroj emoční energie (nebo co to je), který následně dokáže v reálném světě třeba rozjet výtah. Kdyby tohle skutečně fungovalo, mohly by skupinky fanynek My Chemical Romance zásobovat elektřinou celá města.

Ve světě duchů nicméně mohou číhat nebezpečí, jednak v podobě hejn zlobivých můr, před nimiž vás naštěstí může zachránit štít z nasbírané emoenergie, jednak v podobě odpudivého slídivého zmetka, který vás může čapnout, a pokud zrovna nemáte v rukávu (doslova) pár kapek šťávy, abyste ho odrazili mocným emoúderem, můžete se rovnou připravit na loading.

Pojedeme z kopce

Právě první setkání s tímto ultimátním zlem bylo zlomovým okamžikem, kdy to pro mě s The Medium začalo jít poněkud z kopce. Jednak si autoři vyplýtvali odhalení záporáka příliš brzo, jednak následná pasáž s útěkem v plné nahotě ukázala rozvrzaný game design. Není totiž nic zábavnějšího než běžet v úzké chodbě proti kameře, aby se tato v určitém bodě obrátila a totálně vám tak rozhodila orientaci (a ovládání), což vás na následující křižovatce buď hodí do hejna můr, nebo do náruče arcilotra.

Kupodivu to ale není to nejhorší. Mnohem bizarnější jsou stealth pasáže v situaci, kdy zjistíte, že zmetek podobně jako vy umí přecházet mezi světy, a můžete jej tak potkat i v tom našem. To by mohlo zahrát na kýženou strunku nejistoty, mohli byste si říct a vzpomenout přitom na parádní remake Resident Evilu 2, který ve mně blížícím se dusáním Mr. X v tu nejméně vhodnou chvíli budil dokonalou hrůzu.

Hoho, řekli si autoři, když už nevymyslíme náročnější systém umělé inteligence, tak to hráči osolíme jinak!

Jenže podobně jako v o poznání méně povedeném remaku Resident Evilu 3 je tady setkání s démonickým bastardem striktně naskriptovanou záležitostí, kterou byste jednak dokázali spočítat na prstech jedné ruky, jednak je tak děsivě předvídatelná, že si sami budete připadat jako médium.

Hoho, řekli si ale autoři, když už nevymyslíme náročnější systém umělé inteligence, tak to hráči osolíme jinak! A skutečně: V našem reálném světě je démon neviditelný, vidíte z něj pouhé obrysy a malou šipečku, která naznačuje, kde se zrovna pohybuje. Nezávidím hráčům, kteří neoplývají rysím pohledem, protože vykoumat v temné místnosti, jestli je vám nebezpečí v patách, nebo máte volný průchod ke dveřím, to je docela kumšt.

Dovolená pro šedou kůru

Těchto akčnějších pasáží je ve hře ovšem poskrovnu, daleko častěji budete prostě courat opuštěnými chodbami a řešit „hádanky“. Proč uvozovky? Protože bez uvozovek by šlo o urážku hráčského intelektu. Drtivá většina problémů se dá vyřešit v rámci jediného pokoje, a když ne, vede vás hra pěkně za ručičku, abyste náhodou nemuseli moc přemýšlet. Navíc autory podezírám, že se vždycky do nějakého nápadu zamilovali a jali se jej několikrát zopakovat, aby si ho hráč teda jako taky užil. 

Vyvolávání fotek tradičním způsobem skrz máchání v chemikáliích? No jasně, tak aspoň dvakrát, a jen ať hezky počítají ty vteřiny pod světlem a ve vývojce, jinak si to budou muset pěkně zopáknout! Když někdo v krakovské kanceláři přišel s ideou využití zrcadel jako portálů do jiné dimenze, muselo to způsobit masivní mejdan, protože půlku hry nebudete dělat nic jiného. A masivní kleště na štípání řetězem zamčených dveří se zjevně staly hororovým klišé číslo jedna.

Během toho všeho se navíc vaše protagonistka pohybuje děsně p o m a l u a když ji přimějete k běhu, připomíná animace spíše opatrný přesun na toaletu v okamžiku nejvyšší nouze, ne svižný pohyb někoho, kdo chce pobyt v děsivém hotelu smrsknout na nezbytné minimum.

A kde je ten horor?

I když, děsivém... On totiž největší problém The Medium tkví v tom, že vlastně strašidelné není, což v rámci žánru považuji za docela prekérní situaci. Nevím, čím je to způsobené. Patřičně odpudivé opuštěné místo s pohnutou minulostí, navíc uprostřed lesů, vydařené ambientní zvuky, hezká hra světla a stínu, to vše tu je, a přesto jsem navzdory noční herní seanci neměl ani chvíli pocit opravdového strachu.

zdroj: Bloober Team

Je to zvláštní. Z hororové nouze jsem si onehdy zapnul legendární Silent Hill 2, tedy hru, na kterou bych byl ochoten přísahat jako na Bibli a navíc titul, který znám nazpaměť a nemá mě čím překvapit. Přesto, když jsem vkročil do temných chodeb bytového komplexu Wood Side Apartments, navzdory velmi zastaralé grafice, mě začalo okamžitě mrazit. Nejsem žádným hrdinným nebojsou, který by se bubákům šklebil do deformovaných parodií na tváře, právě proto mě zaráží, proč se Médiu nedařilo způsobit mi byť jedinkrát husí kůži v zátylku.

Příběh je zpočátku klasicky zašmodrchaný, Marjána nachází stopy, jejichž smysl se projeví až o dost později, přesto je v klíčových momentech dost předvídatelný. Snad nebudu příliš spoilerovat, když zmíním, že děvče není jedinou postavou, kterou ve hře ovládneme, a právě tyto momenty se mi líbily asi nejvíc.

Next-gen? Ale kdeže!

Výhradám se bohužel nedokázala vyhnout ani technická stránka. Znovu opakuji, The Medium vypadá zdaleka nejlépe ze všech her, které Bloober Team dosud vypustil na svět, zároveň to ale pořád nestačí na přestup do vyšší ligy. Hra je nesmírně nekonzistentní, některé obrazovky vypadají doslova skvěle, jinde si člověk láme hlavu nad staršími vyjádřeními, že s tímhle museli čekat až na novou generaci konzolí. 

Víte, celou dobu jsem si lámal hlavu nad jednou věcí. Chápu, že renderování dvou světů naráz je asi dost náročný úděl, ale svět The Medium je ohromně statický a do značné míry i prostý. Já jsem ale už před mnoha lety na strojích mnohem slabších, než je Xbox Series X, hrál divoké multiplayerové záležitosti ve split-screenu, kde se, z podstaty věci, musely vykreslovat často i zcela odlišné lokace. Nebudu autorům sahat do svědomí, s herním vývojem nemám žádné zkušenosti, ale tak trochu si říkám, jestli celá ta pompa okolo duální obrazovky nebyla jen mazaným marketingovým tahákem ve chvíli, kdy je to prakticky jediná zajímavá věc na celé hře.

Zaplatit za tento zhruba sedmihodinový zážitek 1400 korun je čiré bláznovství.

Navíc, a to je horší, má i na té slovutné současné generaci hra s výkonem občas docela problém. Registroval jsem poklesy framerate, pop-in textur (i u zkoumaných předmětů, kde to považuji za zvlášť ostudné) a nahrávací časy rozhodně nejsou tak bleskové, jak to SSD umí, ba právě naopak. Připočtěte k tomu prkenné animace a podivně rozmazaný obličej hlavní hrdinky při chůzi a budete si jisti, že Bloober Team má pravdu, když se nechce řadit do AAA produkce.

Abych jen nehanil, některé obrazovky jsou naopak vyvedeny velmi hezky, ray-tracing v kalužích a na lesklých površích vypadá k světu a celková východoevropská atmosféra na mě dýchala oním povědomým dojmem. Připočíst k tomu lze i kvalitní hudbu a zvuky a vlastně i dabing. Kdyby jen ty vnitřní monology nebyly tak zoufale špatně napsané!

Ja pierdolę!

The Medium je ryze průměrná hra. Od totálního průšvihu a zapomnění ji zachraňuje jen a pouze Game Pass, který by také měl být jediným způsobem, jak se k ní dostanete. Zaplatit za tento zhruba sedmihodinový zážitek 1400 korun je čiré bláznovství. Pokud jste podobně hladoví po strachu a napětí jako já a za každou cenu chcete hře dát šanci, opravdu si ji napřed aspoň vyzkoušejte skrz předplatné. I když jsem známý svými neuváženými nákupy, byl bych z takhle utracených peněz velmi zahořklý.

Na závěr snad už jen povzdechnutí, že tohle měla být ta první „velká“ hra pro Xbox Series X/S. Microsoft by pro zlepšení image svých exkluzivit potřeboval něco úplně jiného a obávám se, že notná masírovací kampaň ublížila i samotnému Bloober Teamu. Tak snad ten Resident Evil dopadne v květnu líp. Já jdu zpátky za Jamesem Sunderlandem, v Rosewater Parku prý čeká jeho manželka Mary...