S datadisky pro Crusader Kings III je to takové… diskutabilní. Nejde o nich říct, že by nic nepřinášely, ale poté, co jsme v druhém dílu okusili kompletní předělávky jako The Old Gods, očekáváme od každého nového rozšíření něco podobně radikálního. Nicméně ani The Royal Court, ani Tours and Tournaments, Wards and Wardens nebo Legacy of Persia nepřinesly takový efekt. Vylepšují sice váš každodenní virtuální život (nebo ho ničí, v tom spočívá kouzlo Crusader Kings), ale ve velmi specifických momentech, které se navíc prolínají s bohatými a velkými updaty zdarma.

Takže, pokud máte komplet sbírku DLC ke hře, rozhodně poznáte velký rozdíl oproti základní verzi hry, ale nedokážete učit, který datadisk je pro tuto transformaci ten nejdůležitější. Protože on není jeden, je to složená kolektivní práce všech vylepšení.

Z tohoto ranku je i nejnovější DLC Legends of the Dead, které vám nabídne řadu skvělých bonusů, ale než že by hru předělalo od základu, zapadne do celé skládanky datadisků, které hru pomalu, ale jistě posouvají ke 4X RPG. Někdy i bez toho 4X obzvláště, pokud si zvolíte nějakého menšího panovníka v komplexní politické situaci, kdy spíš než na přebarvování mapy světadílu se soustředíte na přežití a expanzi v rámci jednoho království.

Legendy, nemoci a legitimita

Crusader Kings III: Legends of the Dead se opírá o trojici pilířů v podobě nových herních prvků. Dočkáte se pořádného rozšíření epidemií, následně můžete šířit legendy o některém ze členů svého rodu a do třetice musíte počítat s nenápadným, ale důležitým prvkem legitimity vaší vlády. Zatímco nemoci a otázka legitimity hrají velkou roli, a i herně se mi jejich zakomponování líbí, samotné legendy podle mě postrádají důležité funkce a rozhodně se na nich dalo zapracovat víc. Ale popořadě.

zdroj: Paradox Interactive

Nemoci jsou rozhodně nejviditelnějším novým prvkem a také tím, který budete řešit nejvíce a nejčastěji. Středověk rozhodně nebyl veselé místo a šance, že vás někdo rubne po hlavě mečem byla menší, než se vám v plicích či jiné epitelové tkáni usadí nezvaný návštěvník a vy začnete chrlit krev. A to se ani nebavíme o tom, že krvepád se vám může spustit z jakéhokoliv tělního otvoru, případně vám na těle naskáčou věci, které tam rozhodně nepatří. No, živý obrázek si jistě umíte udělat sami. A je víceméně jedno, jestli jste kmán, anebo pán, choroba si nevybírá.

To nic, to je jen kašel

Legends of the Dead skvěle tuto nevyhnutelnou a každodenní hrozbu zpracovává. Nikdy nevíte, kde udeří, ale když se vám objeví za hranicemi, nedej bože uvnitř hranic, jen zděšeně sledujete, do jaké intenzity se epidemie se dokáže rozvinout. Hra vám oznámí, jaké nemoci jsou ve vašem potenciálním dosahu, jaké jsou jejich příznaky, rozsah (od mírného až po apokalyptický) a kolik NPC na ně umřelo.

Hra přidá i unikátní název, který někdy souvisí s lokalitou výskytu infekce (je libo Anglosaské vředy?), nebo zřejmě metodou přenosu (proč jsou Kozí neštovice zrovna ve Skotsku?). I z vesele znějící nemoci se může postupem času vyvinout pořádný strašák a je zatraceně velký rozdíl mezi mírně se šířícím kašlíkem, který sklátil souchotinářského seniora v odlehlé vísce a virem, který skrz horečky, svalové křeče a brutální průjem pokosil třetinu evropské populace.

zdroj: Foto: Paradox Interactive

Ve chvíli, kdy se epidemie rozšíří na vašem území, musíte zbystřit. Máte možnost s dvorským felčarem řešit epidemii (s DLC se pozice felčara stává takřka nutností), uzavřít hlavní město nebo odejít do izolace, ale nic vás nebo vaše blízké či dvůr neochrání na sto procent. Pokud jste obzvlášť vychytralí, můžete svého vládce zachránit tím, že odjedete na hon či odtáhnete na válečné tažení někam hodně daleko, protože hra v rámci epidemické mapy počítá s pozicí postav.

Ve chvíli, kdy se epidemie rozjede, je zle. V první řadě začnou umírat postavy. Když se pohybujete v jednotkách, často si nemoci skoro nevšimnete. Jakmile se ale přehoupnete přes takové dvě stovky, už je to problém. Umírají rytíři, vaši rádci, členové vaší rodiny, ale umřít můžete i vy. Najednou zjistíte, že nemáte pořádně kým obsadit radu, že vaše vojska nemá kdo vést, odklikáváte další a další hlášky o nakažení nějaké důležité postavy a modlíte se, aby se vám ještě více nepokazily vaše velké plány, a že nemoc skolí třeba i vaše rivaly.

Někdy je milé, když potenciálního vůdce disentu zabije průjem, ale naštve, když přijdete o hýčkaného dědice. A když jako jeden můj král přijdete všechny čtyři dědice, je tu dynastická pohroma.

Spálit, všechno spálit a někdy ani nerabovat

Zároveň ovšem nemoc ničí i celou vaši infrastrukturu. Města produkují zlomek daní, nespokojenost s vládou roste, hysteričtí poddaní pořádají hony na čarodějnice, zásobovací limit provincií klesá, vojáci umírají při tažení. Rozhodně nechcete válčit v morem prolezlé zemi, protože se nejen neuživíte, ale také kvůli němu přijdete o část armády. Království, které poničila epidemie se ekonomicky i mocensky musí z události náročně (a celkem realisticky) vzpamatovávat.

zdroj: Foto: Paradox Interactive

Samozřejmě epidemii jde využít i proti cizím panovníkům. Pokud si vesele sedíte v klidu svého nezasaženého království a protivníka zdrtila choroba, přišel o většinu vojska a dynasticky je země v rozvratu, je to ideální šance na invazi. Jen ale počkejte, než epidemie opravdu odezní, nechcete si domů přivézt nechtěný lup.

Navíc, tohle jsou „jen“ normální epidemie. V jednu chvíli přijde i varování, že z východu se blíží velká pohroma v podobě Černé smrti, budoucí celoevropské epidemie dýmějového moru. A to je teprve veselo! Nebo spíš smutno. De facto všechny běžné činnosti ustanou, protože nakažená je drtivá většina Evropy. Padají rytíři, knížata, králové i císaři. Najednou jste vy i hlavní město v izolaci, aktivně se snažíte najít provincie, kde mor ještě nepropuknul a klidně tam přesunete svoje hlavní město. Válčit se chce málokomu, protože není s čím a ani za co. Epidemie jen požírá další finanční prostředky a jejich obnova je velmi omezená.

zdroj: Foto: Paradox Interactive

Místo tradičních zakrvavělých nebo žilnatých míst na mapě (hra umí epidemii fakt vizuálně prodat) je prakticky celá Evropa zčernalá pod nápisem Black Death. A když tuhle legendární pohromu přežijete, budete vědět, že jste se dostali z extrémní situace. Navíc, k dispozici je nová aktivita a tou je (nákladný) pohřeb, kde můžete uvolnit nakupený stres, někoho potěšit, naštvat a klidně celou ceremonii využít třeba k tomu, abyste někoho zkusili zabít a nebo svést. Pokud jste cyničtí pazgřivci, klidně se můžete oddat smilstvu na virtuálním náhrobku své zesnulé drahé polovičky.

Napíšeme si legendu

Je ovšem škoda, že další z hlavních částí hry, kterou je psaní legend, jen málo reflektuje to, co se v reálu stalo. V základu legendy fungují podobně jako nemoci. Ve chvíli, kdy splňujete podmínky, vyberete si jednu z možných identit pro vaši kulturní (pro mé velšské vládce byla kupříkladu ideální Artušovská legenda, ale k dispozici je jich samozřejmě mnohem víc a nemusíte budovat jen jednu) a začnete ji financovat. Díky investicím a přidruženým herním akcím pak povědomí o legendě rozšiřujete a na mapě můžete sledovat, kam až její vliv sahá. Je vlastně uspokojivé sledovat, jak ze semínka vzešlého v jedné provincii se legendou „nakazí“ celé království, pak sousední, pak půlka kontinentu…

K čemu to všechno děláte? Kromě samozřejmého roleplaye (nikde neříká, že legenda musí být přesně podle toho, co se skutečně stalo, že?) je tu celá řada bonusů jak pro vaši dynastii, tak pro konkrétního vládce a samozřejmě i stát. Bodíky do prestiže, pobožnosti či legitimity potěší, ale ve chvíli, kdy příběhům věří už dost lidí, můžete si de iure nárokovat území a klidně i celá království.

zdroj: Foto: Paradox Interactive

Je ale třeba říct, že tohle šíření, a hlavně psaní legendy, není levné. Kromě toho, že platíte kronikáři, se „údržba“ lidové slovesnosti časem vyšplhá do nákladů na armádu během tažení, a tak často dospějete k tomu, že legendu ještě rádi uzavřete a začnete peníze sypat do něčeho, co přinese užitek jinde. Třeba stavby budov.

Legendy jsou běh na dlouhou trať a ne vždy z nich musíte nutně přímo těžit. Navíc, postupem času se k nim navaluje zcela zbytečné množství vedlejších událostí. Je super, že mohu přesvědčit krále Francie, aby podporoval mou pověst, ale proč musím řešit každého prašivého starostu, že legenda o Artušovi je důležitá, tuplem, když už je na hranicích nějaký černý kašel a kdoví, jestli to zrovna tenhle starosta ustojí ve zdraví…

Hra sice doslova píše události vaší legendy, nicméně místo toho, aby vypichovala to, co se skutečně stalo opěvovanému vládci a promítla to i do herního textu, jsou výsledkem spíše obecné věty o jeho velikosti a výjimečnosti, které moc nereflektují, že třeba zvítězil v tomto tažení, a že jeho království poničila tahle nemoc, či že nechal vyrobit támten artefakt. Samotné znění legendy tak ve hře zůstává hodně daleko za tím, co byste očekávali a co je pro Crusader Kings III standard. Prostě, tahle část mohla být zpracována lépe a zcela upřímně, vzhledem k nákladnosti celé záležitosti se do legend budu pouštět jen zřídka a hlavně kvůli roleplayi.

A máš na to vůbec nárok?

Třetí, nejméně opěvovanou, ale pro malé a nové vládce důležitou složkou, je legitimita vlády vašeho rodu. Má pět stupňů a rozhodně je budete chtít vylevelovat, protože od legitimity se de facto odvíjí vše, co (ne)můžete ve hře dělat. Nově vytvořená dynastie, která si teprve vydobyla své místo na slunci, to najednou nebude mít tak lehké. Zatímco vy jste třeba vzali korunu ze zakrvácené hlavy předchůdce, mnoho rodů sedí na svých trůnech třeba jedno, dvě století. Těžko se na vás budou tvářit pozitivně.

Chcete sňatek? Máte malou legitimitu? Ne, moji dceru nedostaneš, ty namyšlený drnohryze. Spojenectví? Vždyť tvůj otec pásl prasata! Funguje to ale i naopak, pokud máte legitimitu vysoko, hned se na vás silní vládci tváří vlídněji a naopak ti níže postavení se vám snaží vlísat do přízně.

Pokud hrajete veškeré vedlejší aktivity, které před vás hra předhodí, není v roli vládce říše problém legitimitu časem dostat na maximum. Mnohem důležitější je její role ve chvíli, kdy hrajete jednoho z vysokých šlechticů nebo aspiranta na vlastní vládu. Najednou musíte dávat pozor i na prosté sňatky, protože když si vezmete naprosto neznámou partnerku, či partnera jen proto, že má dobré statistiky, vaše legitimita poklesne. Romantika je hezká věc, ale doposud jste sebe i děti ženili kvůli aliancím a nyní budete i kvůli legitimitě. Pokud jste nová dynastie, dává smysl si vzít třetí dceru velkého rodu, protože třeba nezískáte důležité spojenectví, ale spoustu legitimity a králové vás vezmou do svého vrchcábového klubu.

Dobré, zábavné, nepřelomové

Jak už jsem psal na začátku, Crusader Kings III: Legends of the Dead jsou dalším příkladem DLC, které je obsahově velmi vydařené, ale nijak zlomové v tom, jak hru hrajete. Prohlubuje výše zmíněné prvky, přináší další vrstvy do toho, jak můžete ke hře přistoupit, ale základní herní schéma zůstává víceméně stejné. DLC vás může pobídnout k tomu zkusit nějaké nové vládce a nová rozhodnutí v roleplayi a těm, kteří mají v Crusader Kings III nahrány stovky hodin jej určitě doporučím. Pokud vás ale původní hra neoslovila, nemoci a legendy to nezmění.