Také jste někdy dostali chuť vzít do ruky pero, případně sednout k počítači a pokusit se přenést své myšlenky a nápady na papír či do Wordu? Napsat nějaký ucelený příběh, celý román nebo alespoň kratší povídku…
Pokud ano, dost možná jste zjistili, že to není vůbec tak jednoduché, jak se to jevilo ve vašich představách. Věty se za sebe neskládají tak automaticky jako v hlavě, pravopis má díry a i když vás nakonec neodradí fakt, že vlastně nepíšete nic objevného, tak převládne neschopnost vytrvat. Třeba.
Rozhodně vám ale v psaní nebrání pouta. Opravdová pouta na vašich zápěstích schopná uštědřit vám šok pokaždé, když porušíte zákaz psát příběhy. Netradiční želízka má na rukou hlavní hrdina Etienne Quist ve hře The Bookwalker: Thief of Tales, který je – a teď se podržte – odsouzený ke třiceti letům tvrdé práce.
Po tuto dobu má zakázáno psát, stejně jako se vůbec stýkat s kolegy spisovateli. S tolika lety na krku asi už není nijak zvlášť utěšující, že mu za dobré chování budou odpuštěné poslední dva roky… Nemoct celých 28 let dělat to, pro co se člověk narodil a přijít kvůli tomu o přátele z branže, to nejednoho připraví o chuť žít.
zdroj:
tinyBuild
Ostatně existují případy, kdy spisovatelé krutý trest nevydrželi a prostě to vzdali. Nebo případy, kdy už v nich po vytrpění rozsudku stejně nezbylo nic, co by stálo za to přenést do knih. Etienne navíc přišel i o svou tvorbu. Jeho knihy byly stažené z trhu a nejvíc tak ostrouhali jeho fanoušci.
A čeho že se to Etienne dopustil? No, to je právě jedna ze záhad, na kterou budete přicházet v The Bookwalker: Thief of Tales. Navzdory velmi parádnímu traileru z letošní ne-E3, který napovídal akční hru z pohledu třetí osoby, se jedná o docela tradiční, poklidnou point-and-click adventuru, alespoň co se herní stránky týče.
Bylo nebylo…
Ale co se týče světa jako takového, to už je jiná. Z řádků výše je zjevné, že se ocitáme v poměrně prapodivném prostředí, které má velmi přísné zákony pro spisovatele. A bodejť by ne, když na tradiční psaní, jak ho známe my, se už dávno zapomnělo.
zdroj:
tinyBuild
V budoucnosti se totiž knihy nepíší, ale vyloženě tvoří. Jak už název napovídá, „kniho-chodci“ se doslova a do písmene vrhají na prázdné stránky knihy a začnou přímo v nich vytvářet jednotlivé scény, zasazovat do nich postavy, vdechovat jim život, vytvářet jejich osobnosti a vztahy.
Ale tomu se tady věnovat nebudete. Máte třicet let zákaz psaní, vzpomínáte? Takže když se objeví nabídka, kterou nelze odmítnout, tedy špinavou prací se dostat k někomu z podsvětí, kdo vás tvůrčích okovů zbaví, přijímáte ji bez váhání.
V tomto prapodivném světě se z vás stává zlodějíček. Tajemný hlas vám tu a tam zadá novou prácičku, kdy se u vašich dveří objeví kufr a v něm kniha. Kniha, kterou máte vykrást.
zdroj: Sony
Abych to celé osvětlil, fyzicky se ponoříte do příběhu již napsané knihy (Etienne v ní, stejně jako všichni Bookwalkeři, má hlavu stylově tvořenou listy knihy), v níž se pokusíte vypátrat jeden konkrétní předmět a ten z knihy ukrást, čímž knihu nenávratně změníte.
Další čtenář v ní už o žádném lektvaru nesmrtelnosti neuslyší, respektive třeba uslyší, ale tamějšímu vědátorovi se ho nepodaří vymyslet a jeho manželka zemře. Původně šťastný konec svým činem změníte v tragédii a kdo ví, jestli se kniha bude čtenářům dál líbit. Ale co je vám po jejím autorovi, že? Vždyť sami trpíte a musíte myslet zejména na sebe, nechcete-li značnou část života strávit v okovech a těžkou prací. Takže se zvesela pouštíte do další a další neplechy.
Jak Thor k vlastní továrně přišel
A teď nemyslím jen Etienna, ale i vás, hráče. Protože touha objevit další a další knihu je obrovská. Tvůrcům se totiž povedlo přijít s několika vlastními příběhy, které jsou zatraceně zajímavé. Jedná se ve své podstatě o dobře známé kulisy a mýty, ať už je řeč o krádeži Thorova kladiva, kouzelné hůlky nebo meči jménem Excalibur.
Hra bere příběhy, které dobře známe a překrucuje to, protože tak to v jejím světě chodí. Některé knihy už se prostě nepíší, ale jen předělávají. Bookwalkeři do nich vcházejí, pozměňují a pak je vydávají jako zbrusu nové knihy.
V konkrétním případě se Thor stane jakýmsi Teslou, který vlastní továrnu na roboty, jež pohání energie z jeho kladiva. Při krádeži magické hůlky vám zase bude okamžitě zjevná inspirace Harry Potterem, přičemž v tomto případě magie ustupuje technologii a z kouzelníků má celý svět tak akorát srandu. Při snaze získat Excalibur jsem zase nemohl přestat myslet na Warhammer 40,000...
Těšil jsem se na další a další tituly a na to, jak překroutí dobře známá „fakta“. Adventura The Bookwalker: Thief of Tales je pak zajímavá i tím, že obsahuje několik dílčích dobrodružství s vlastním příběhem, nejde o žádnou propojenou sérii, ale spíše o povídkový soubor.
zdroj:
tinyBuild
Po každé prácičce se vracíte do svého bytu, kde se rozplétá jeden příběh samotného Etienna a světa prapodivných spisovatelů. Tady zjišťujete, jak jsou ke spisovatelům všichni sousedé nepřátelští a postupně si užíváte, jak vaše nová kriminální činnost nese ovoce, když se zprvu holý byt v důsledku exekuce zaplňuje novým nábytkem.
Obě složky mě poutaly zhruba stejně. Chtěl jsem vědět, co dalšího si pro mě vývojáři přichystali v další knize, zároveň jsem se těšil, jak se po jejím dokončení vyvine příběh osudem zkoušeného Etienna. Po příběhové stránce jsem z The Bookwalker: Thief of Tales nadšený a mám obrovskou touhu se o tomto tajuplném světě dozvědět ještě víc. Nejradši bych si teď zalezl do křesla s knihou na motivy hry a objevoval další nová dobrodružství.
Zároveň se mi plně trefila do vkusu grafická stránka, ať už je řeč o pasážích z bytu viděných vlastníma očima, nebo o izometrickém pohledu na malá dioráma, jak jsou zde ztvárněné návštěvy a průzkum jednotlivých bichlí. Samotná dioráma jsou velmi detailní a osvětlení jim dodává výbornou atmosféru.
zdroj:
tinyBuild
Jen mě mrzí, že v celém příběhu nehraje moc velkou roli zvuk. Podkresová hudba je fajn, ale ve hře, která je textově pořádně štědrá, se vůbec nemluví. Jen ve svém bytě slyšíte při telefonních hovorech a promluvách se sousedy skrz dveře nesrozumitelné mumlání, které mě spíše iritovalo.
S upovídaností hry souvisí i fakt, že si s sebou na krku nosíte schránku s uvězněnou knižní postavou. Tu najdete na samotném začátku hry a je pro vás velkou neznámou. Postavy totiž své knihy opustit nemohou a tato postava ani neví, z jaké knihy vlastně je.
Zároveň má dané knížky nabiflované, takže slouží jako pomocník, kdybyste se náhodou měli zaseknout (mně se to za celou hru nestalo, vyložené hádanky tu prakticky nejsou a člověk jde furt za nosem). Je to ale skvělý společník, se kterým Etienne neustále rozmlouvá. Jejich vzájemná chemie je parádní a plná pošťuchování. Obecně jsou zdejší dialogy skvěle napsané.
Hra? Raději knihu!
Zbývá nám probrat herní stránku, která je tím nejslabším článkem. Vlastně je to svým způsobem velmi obyčejná adventura. Nic moc vás v ní nepřekvapí: Prozkoumáváte místnost za místností, klikáte na interaktivní prvky, plníte si inventář. Nalezené věci tu s ničím nekombinujete, Etienne prostě automaticky použije klíč ke dveřím, pokud ho má. Na poměry klasických adventur tu ale jsou dva neobvyklé systémy.
Prvním z nich je crafting, byť nečekejte nic komplexního. V každé knize si zpravidla můžete vyrobit páčidlo, štípačky a paklíč, které pak můžete použít k otevírání beden s dalšími zdroji i prozkoumávání dalších, dříve nepřístupných místností. Není to nic objevného a pokaždé musíte vyrobit ty samé předměty znovu, ale člověka to aspoň trochu nutí do většího průzkumu a rozhodování, jaký nástroj si vyrobit jako první.
zdroj:
tinyBuild
Druhým nezvyklým prvkem jsou tahové souboje, které jsou… do počtu. Je jich pár (naštěstí) a nepředstavují žádnou výzvu. Léčivého jídla je dostatek a inkoust, který používáte na vykonávání vašich chvatů se dá snadno načerpat.
Za mě si tvůrci souboje mohli úplně odpustit. Nejsou zábavné ani nápadité, nejsou těžké a ani mi v celém konceptu nedávají pořádný smysl, byť se je hra při prvním výskytu snaží ospravedlnit. Všehovšudy čtyři typy útoku/obrany si můžete jednou za hru každý lehce vylepšit, což jen podtrhuje plochost, nemístnost a zbytečnost celého systému v point-and-click adventuře. Když už se tvůrci dělali se soubojovým režimem, proč není aspoň trochu komplexní nebo zajímavý?
Akce je zkrátka pořádně nedopečená a vlastně mi hlava nebere, co vývojáře připomnělo k tomu, aby měli v jinak čistě příběhové hře nudné bitky. Bez nich by hra fungovala úplně stejně, respektive líp, protože by vás tyto nevyhnutelné potyčky nezdržovaly od toho, co vás skutečně zajímá.
zdroj:
tinyBuild
Ostatně podobně mělce působí i mechanismus svobodného vyskakování z právě probíhajícího loupení v knize. Hra vás několikrát sama navede k tomu, že pro další postup knihou potřebujete předmět, který se v dané kapitole nevyskytuje. Ale možná ho vlastní některý z vašich sousedů?
Takže se vrátíte do skutečného světa, obejdete sousedy a už se vracíte do knihy s čerstvě ukořistěným bouracím kladivem, díky němuž zboříte zeď a odhalíte tajemství. Zprvu skvělý nápad a fakt, že je na obrazovce neustále k dispozici tlačítko „probuzení“, mi napovídal, že se do skutečného světa budu dle vlastního uvážení často vracet a řešit tím hádanky, ale tak se nestalo.
Mimo předpřipravené případy, na které vás hra upozorní, nemá žádný smysl knihu opouštět do doby, než ji dočtete. Škoda.
Svět > hratelnost
Hra The Bookwalker: Thief of Tales mě absolutně okouzlila svým světem. Zajímaly mě nejen detaily o společnosti, která se na spisovatele dívá skrz prsty a zakazuje jim psát, ale prahnul jsem i po dalších a dalších informacích o tom, jak se vlastně v tomto světě knihy píší a přepisují a jak je možné z nich něco ukrást a použít to v jiném díle (celý příběh tím krásně pojednává o hranicích inspirace a plagiátorství).
Potřeboval jsem se dozvědět, co Etienne musel spáchat, když všichni kolem něj naprosto žasnou nad výší trestu. Vneposlední řadě jsem se těšil na každou další knihu a její překroucený příběh. To všechno jsem si užíval plnými doušky, vyprávění mě ani na chvíli nenudilo a užil jsem si ho až do samotného konce.
S herní náplní už to tak slavné není. Bookwalker je typická adventura s netypickými systémy, které když nejsou vyloženě navíc, jsou zpracované jen velmi povrchně a nevyužívají svůj potenciál. Kdyby to celé byla jen interaktivní vizuální novela nebo rovnou klasická knížka, možná bych si výsledek užil ještě mnohem víc. Hlavní síla hry a jejích autorů totiž tkví ve schopnosti vybudovat velmi poutavý svět a příběhy v něm, nikoliv v herních systémech.
