Stalker je asi jedna z mála her, kterou bych rozhodně nečekal na moderních konzolích. Když došlo k oznámení a následnému vydání na PS4 a Xbox One (se zpětnou kompatibilitou na současné generaci), říkal jsem si: „Jak to proboha může fungovat? Jak si gamepad poradí s uživatelským rozhraním a neustálou nutností přehrabovat se v inventáři? Jak hra, která byla notoricky proslulá svým žalostným technickým stavem, vůbec poběží?“
Na úvod můžu prozradit, že obě výše zmíněné obavy jsou liché. Stalker: Legends of the Zone Trilogy je jednoduše povedený a hlavně funkční port. Jedním dechem je ale nutné dodat, že takřka sedmnáct let staré hry by si možná zasluhovaly trochu větší péči a více zásahů do hratelnosti. Nové publikum totiž může neohrabanost systémů a těžkopádná akční složka odradit.
Cheeki breeki
Stalker: Legends of the Zone Trilogy obsahuje všechny tři stalkerovské hry – Shadow of Chornobyl, Clear Sky a Call of Prypiat. Volná adaptace románu Piknik u cesty od bratrů Strugackých vás zavede do černobylské zóny v okolí zničené jaderné elektrárny a vysídleného města Pripjať. O nadvládu nad Zónou bojuje hned několik frakcí – od Armády přes bandity až po titulní Stalkery, tedy žoldáky, kteří v radiací a fyzikálními anomáliemi zamořené oblasti pátrají po mocných a záhadných artefaktech.
zdroj:
GSC Game World
Každá hra má trochu jiné tempo, a byť vždy hrajete za jinou postavu, zajímavě se navzájem doplňují a vyplňují prázdná místa v příběhu. Zatímco Shadow of Chornobyl (v kolekci je město pojmenováno ukrajinsky, stejně tak Pripjať) je přímočará narativní adventura, prequel Clear Sky do hry přidává systém frakčních válek o teritorium a pokračování Call of Prypiat vás zase vezme do jiných části Zóny s mnohem akčnější hratelností.
Přestože je podle mě série Metro (od studia složeného z bývalých členů vývojářského týmu Stalkera) mnohem lepší střílečka, Stalker je fantastický svým atmosférickým otevřeným světem, který vás nechá prozkoumávat bezútěšné ruiny sovětských megastaveb. A to se hrám nedá odpárat ani po téměř dvou dekádách.
Ať už zavítáte do gargantuovských továrních komplexů, vylidněných měst a vesniček či radiací zamořených překladových stanic, atmosféra Stalkera funguje bezvýhradně. Tiché pípání Geigerova počítače, venku zuřící bouře, evokativní ambientní hudba a vzdálené ryčení zmutovaných nepřátel vám pořád dokáže vypumpovat adrenalin a děsem rozšířit zorničky.
zdroj:
GSC Game World
I po grafické stránce trilogie nevypadá vůbec špatně. Kromě toho, že si hry užijete s českými titulky, tak textury jsou krásně ostré, vše běží v konstantních 60 snímcích za vteřinu a nasvícení dokáže i dnes vykreslit krásné scenérie. Tedy pokud považujete zarostlou ruinu agrární továrny, jež se koupe v záři ranního slunce, za krásnou.
Jasně, nebudeme si lhát a narovinu je třeba si přiznat, že třeba vzdálenost vykreslování detailů a vegetace není úplně nejlepší a tahá za oči, stejně jako toporné animace postav. Pořád je ale nutné mít na paměti, že první Stalker vyšel v roce 2007. I přesto ale dokázal zestárnout s grácií.
Úlitby pro gamepad
Právě nelineární hratelnost a skvěle nápaditý a zajímavý svět dělá z trilogie Stalkera hry, které mají rozhodně co říct i dnes, a i kdybyste měli vyzkoušet jen jeden titul (mimochodem, měl by to být Clear Sky), určitě neváhejte. Ovládání na gamepadu vám okamžitě padne do ruky i díky modernizovanému uživatelskému rozhraní.
Zbraně a výstroj vybíráte z kruhové nabídky, která je na PlayStationu nabindovaná na L1, inventář je pěkně rozdělený do dlaždic a přibyly tlačítkové zkratky na okamžitou výměnu druhů střeliva, kadence zbraní nebo třeba léčení. Dokonce i při prošacování mrtvol můžete stisknutím jednoho tlačítka přesunout do inventáře veškerý lup. Odpadá tak přílišný čas, který byste jinak museli trávit přehrabováním v batohu. Krkolomná je trochu práce s PDA, tedy ekvivalentem mapy a zápisníků úkolů, protože ke scrollování po topografii používáte nezvykle pravou páčku, ale dá se na to zvyknout.
zdroj:
GSC Game World
Takže dalo by se říct, že port Stalkera vlastně dopadl nad má očekávání. Hra jede krásně, zachovává si hutnou atmosféru, ovládání se povedlo. Co chtít víc? No, a to je právě ono. Ve svém nadšení jsem totiž úplně zapomněl, že Stalker v dnešní době prostě není dobrá střílečka (a že se v něm střílí hodně) a s konzolovým ovládáním to jde strašně znát.
Střílečka z roku 2007
Než se totiž dostanete k nějakému pořádnému arzenálu, silnějším artefaktům a odolné kombinéze, je každý střet potenciálně smrtící. Zatímco vás sprovodí ze světa pár dobře mířených ran (nic proti autenticitě!), protivníci rozchodí i několik výstřelů z brokovnice a bez problému rozdýchají zásobník ze základní pistole.
Navíc díky tomu, že se jak zbraně, tak neprůstřelné vesty neskutečně rychle opotřebovávají, je vlastně každý konflikt nežádoucí. To by bylo v pořádku ve hře, kde se jim můžete vyhnout, což ale Stalker není. Co dělat se samopalem, který se začne po vyprázdnění dvou zásobníků pocitově zhruba každý pátý výstřel zasekávat? Možná tak hodit do anomálie.
zdroj:
GSC Game World
Pocit z akce se zlepší v pozdější části hry, kdy jste schopní konečně sundávat protivníky na pár dobře mířených ran, ale to taky odpor nepřátel razantně stoupá a kromě životů musíte také neustále bojovat s krvácením, radiací, psychickými útoky, granáty, anomáliemi nebo hladem. Čemuž mimochodem nepomáhá ani staromilský systém automatického ukládání, čili velmi sporadický. Takže se připravte na ruční ukládání z hlavní nabídky, pokud nechcete přijít klidně i o desítky minut hraní. Je pozoruhodné, jak rychle člověk některým prvkům odvykne.
Stalker není Doom, neočekává se, že strafováním a frenetickým pobíháním po bojišti kohokoliv ustřílíte. Místo toho hry odměňují pomalý a hlavně promyšlený postup, vykukování ze zákrytu a přesné zásahy. Jenže to bych radil zamířit do nastavení a vypnout aim assist, který je implementovaný vyloženě špatně a člověk má pocit, že proti němu spíš bojuje, než aby mu pomáhal. V houfu nepřátel „asistent“ s oblibou zaměřovací kříž strhává ke špatným cílům a sledování pohybujícího se protivníka taky není úplně nejlépe odladěné.
Připravte se na to, že vlastně celá hra tak zvláštně plave. Platí to nejen pro pohyb postavy, kdy střídáte klouzavý sprint, který se ale má tendence zasekávat o sebemenší překážky, a běžnou chůzi, která má ale asi nejhorší „head bobbing“, co pamatuji (a nejde vypnout), ale i pro míření. Pohled přes mířidla má zvláštní setrvačnost, se kterou se špatně mění směr a střelbou od boku zase netrefíte ani vrata od stodoly. Dá se na to zvyknout, ale chce to trpělivost buddhistického mnicha.
Nechuť ve mě trochu vyvolával také systém nosnosti a staminy. Do batohu se vám toho nevejde příliš a každé kilo navíc ovlivňuje, jak dalece dokážete sprintovat. Jenže Zóna je rozlehlá a některé úkoly vás posílají od čerta k ďáblu přes území nikoho, kde se ani nic neděje. S plným ruksakem je sprint přerušený co pár vteřin přestávkou na vydýchání a normální chůze je pro dlouhé přesuny zoufale pomalá. Celý systém spíše než jako nějaký zásadní prvek hratelnosti a realismu působí jako umělé natahování herní doby.
Ano, jsem si vědom, že Stalker je zástupce „staré, dobré, oldschool, hardcore hratelnosti, která není pro žádné padavky, a tak to prostě bylo, sestímsmiř“. Všechny tři hry znám nazpaměť, protože jsem je v době vydání hrál do zblbnutí. To mi ale nebrání teď, o dobrou jednu a půl dekády později vidět, kam se herní design posunul a jak za sebou zanechal v prachu některé prvky. Ve Stalkerovi takových reliktů najdete spoustu. Hry nedělají nehratelné, ani je vyloženě nekazí. Jen by nově příchozí měli mít na paměti, že trilogie vám nedá nic zadarmo a bude od vás místy požadovat přivření obou očí a uší, abyste si ji užili.
Mody… někdy
Všechny výše zmíněné neduhy by mohly řešit (a řeší) modifikace. Ať už chcete jít více do arkády, nebo naopak do simulace a hardcore survivalu. Takové pecky jako Lost Alpha, The Zone Reclamation Project a Anomaly jsou mimochodem jedním z důvodů, proč se ke Stalkerovi na PC vracet i dnes.
A dobrou zprávou je, že modů se dočkají i hráči na konzolích… někdy. Moc mi nejde do hlavy, proč port, který nikdo nečekal, nevyšel až s modifikacemi, protože v ten moment by za mě šlo o bezmyšlenkovité doporučení.
Takto dostáváme trojici her, která dělá jen nutné minimum pro to, aby byla na moderním hardwaru hratelná. Pokud Stalkera vlastníte na PC, není (zatím) moc důvodů kupovat jej na konzole. Pokud si chcete doplnit vzdělání touto unikátní a svéráznou hrou a z nějakého důvodu je konzole pro vás jedinou možností, připravte se, že první krůčky v Zóně budou vykoupené krví. Půjde o výlet stejně tak úchvatný, jako trýznivý.
