Nevědomost, neschopnost, touha, zmatení, frustrace, úžas, vyčerpání. Zážitek ze hry The Last Case of Benedict Fox se dá popsat mnohými slovy, ať už těmi s pozitivním významem, ale i s negativním či jen neutrálním.

Některá se objeví jen jednou, jiná tu a tam vyplavou na povrch, aby se další objevila a už nezmizela. Svět 20. let minulého století je zkrátka pestrobarevný, ani dobrý, ani špatný, ani ryze nudný či zcela zábavný.

Poslední případ Benedikta Foxe je zážitkem, který byste měli i neměli prožít. Jinými slovy tu máme hru, do níž mnozí vkládali velké naděje, a z níž se vyklubalo něco, co sice je možné milovat, ale musíte k tomu mít patřičnou sadu předpokladů a pořádný smysl pro odpouštění.

Kdo? Co? Proč? Jak? Odpoví mi někdo?

The Last Case of Benedict Fox se vůbec s ničím nemaže. Po kratičké cutscéně, která skvěle navodí atmosféru roku 1925, se už ocitáte v domě mrtvoly a pouštíte se do vyšetřování její vraždy. Přitom ale nedostáváte žádnou nalejvárnu ohledně jakéhokoliv pozadí. Kdo jste, kde jste a proč jste?

zdroj: Plot Twist

Mrtvola je označovaná jako Otec, z nějakého důvodu je s vámi v domě váš dobrý přítel Harry Houdini, ve vaší hlavě je neustále přítomný démon zvaný prostě Společník a Benedict, za kterého hrajete, tak nějak samozřejmě umí vstoupit do Limba, tedy říše mysli a vzpomínek zmíněného mrtvého.

V Limbu budete trávit naprostou většinu času, zatímco do sídla s mrtvolou ve „skutečném“ světě se tu a tam vrátíte, potkáte nové postavy a vylepšíte své schopnosti či předměty. Časem začnete slýchat jména nejrůznějších organizací, některých z nich okultních, a otázky budou přibývat.

Je mi jasné, že tvůrci hry chtěli v hráčích vyvolat zvědavost. Od začátku opravdu nevíte, která bije, a hned tak se něco nedozvíte. A byť mám rád mysteriózní díla, tak tady mi ono tápání přišlo už přes čáru. Příběhového pozadí ve hře není málo, v Limbu nacházíte spoustu předmětů, které slouží jen a pouze k dotvoření atmosféry a celkového vyprávění, ale ani tak se pořádně nemáte čeho chytit.

zdroj: Plot Twist

Trochu pomůže jakási myšlenková mapa, ne nepodobná té z her se Sherlockem Holmes, která se vám snaží napovědět, co že to vlastně vašeho hrdinu trápí, po čem se pídí a jak do toho zapadá vše, co na své cestě zjistíte.

Je proto trochu podivné, že tato myšlenková mapa se objevuje jen při načítání scén, a když jsem ji viděl poprvé, vlastně jsem netušil, na co koukám. Je totiž vycentrovaná do míst, kde na začátku hry nic není, a pokud vás nenapadne pohnout obrazovkou, může vám tento „pomocník“ zůstat nějakou dobu utajený.

Nezdařený rituál optimalizace

Že jste se při slově „načítání scén“ zarazili? Nedivím se. Člověk to od 2,5D plošinovky tak úplně nečeká (stejně jako propady FPS, kterých bylo na můj vkus docela dost). Ale při teleportu z jednoho místa stejné mapy na druhé můžete čekat klidně deset vteřin. Dobře, nebudu až tak rozmazlený a zkousnu to. Proč ale musím koukat na načítací obrazovku i ve chvíli, kdy má postava stoupá po schodech o pouhé jedno patro výše, aby pak bez jakéhokoliv načítání seskočila zase dolů?

Člověk si pak říká, jestli to načítání náhodou není umělé jen proto, aby byl čas projít si nástěnku s pokrokem v případu a patřičně se natáhla herní doba. S myšlenkou natahování délky jsem ostatně bojoval celou dobu.

Sice za to může přirozenost metroidvanií, ale dle mého i špatná designérská rozhodnutí. Svět hry The Last Case of Benedict Fox je obrovský, neskutečně spletitý a bez přítomnosti minimapy i velice matoucí, s nutností často přepínat na hlavní mapu.

Ve chvílích, kdy si myslíte, že už nemůže být daná mapa větší, se odemkne další segment velikosti jedné čtvrtiny současné mapy, abyste se časem do této sekce ještě jednou vrátili a zjistili, že se za ní ukrývá ještě další obří místnost plná plošinek. A v ní pro jistotu další.

Z počátku jsem tímhle objevováním žil. Prostředí je totiž neskutečně nádherné, jedna prapodivná lokace vykreslená myslí mrtvoly střídá druhou, ještě roztodivnější. Jednou jste v jakési organické mase, podruhé v trochu pokřiveném obýváku, příště zase v něčem, co by šlo nazvat technickou místností, abyste pak skončili v naprosté temnotě plné chapadel sápajících se po vašem křehkém těle.

zdroj: Plot Twist

Jenomže novotám bohužel později dojde dech, protože se tvůrci až moc utrhli ze řetězu. Časem se z průzkumu nevyhnutelně stane jen nutnost cestovat dalšími a dalšími obřími lokacemi, kde děláte jen dvě věci – skáčete po plošinkách a zabíjíte démonické nepřátele. A sem tam něco najdete, ale většinu času jsou lokace prázdné a hlavní náplní je tak běhání a skákání.

Na démona s kudličkou

Což by nevadilo, kdyby byly zábavné. Jenže skákání je tu spíš frustrující. Je postavené na dvojném a trojném skoku, který je ale omezený tím, že ho Benedict provádí chapadlem (které mu propůjčuje jeho démonické já). A chapadlo se musí fyzicky něčeho zachytit.

Častokrát proto budete zápasit s tím, že se chapadlo nechytí, i když by mělo. Problém nedělají jen ty očividně „náročné“ skoky, ale i ten nejzákladnější, protože systém prostě nefunguje stoprocentně. Budete zbytečně padat, budete ještě zbytečněji opakovat tu nejsamozřejmější snahu dostat se na další plošinku. Na plošinovkové pasáže zkrátka není úplný spoleh, kvůli čemuž hra není tak plynulá a zážitek z cestování křivolakým světem je spíš frustrující.

zdroj: Plot Twist

A v soubojích situace bohužel není o moc jiná. Je pravda, že s odemykáním dovedností se stávají o něco zábavnějšími, přičemž střelba z pistole, která se nabíjí útoky nožíkem, je vyloženě uspokojující. Ale jinak z bojů nemám takový ten hřejivý pocit, nejsou tak přesné, jak by mohly být, za chyby v nich často nemůžete a občas jsou vyloženě špatně navržené.

Když nepřítel stojí přímo na kraji římsy, nenechá vás na ni vylézt a vy zrovna máte vybitou pistoli, abyste se ho zbavili z dálky. Když scenérie, která není za hráčovou postavou, ale před ní, zcela zakryje nepřítele, vy nevidíte přicházející útok a zcela zbytečně zemřete. Takové situace jsou zkrátka jen a pouze k vzteku.

Benedict Fox aneb Cesta tam a zase zpátky

Ale ze všeho nejvíc mě frustrovala samotná podstata metroidvanie. Jak už jsem říkal, zpočátku umí táhnout zvědavostí. Mapa je ještě malá, zanedlouho narazíte na první překážku a začne ve vás hlodat: „Hmm, kdy si asi odemknu přístup k těmto dveřím a co se za nimi asi skrývá?“ A nějakou dobu to funguje.

Jenomže typů zátarasů je přehršel, vrství se a jak se mapa (ve skutečnosti mapy!) rozrůstá, začíná jich být přespříliš. Takže ve chvíli, kdy se konečně dostanete k upgradu, který vám umožní například udeřit do země a probourat se tak do nižšího patra, už není ve vašich silách si pamatovat, kde že jste to jen viděli tu dřevěnou podlahu příhodně upozorňující na svou křehkost zeleným světlem.

Takže pobíháte po již objevených, vyčištěných, prázdných oblastech a doufáte, že to bylo někde tady. A jak říkám, na začátku, když je velikost mapy příčetná a překážky jsou jen dvou typů, to ještě jde. Ale později už se z tohohle honu stává absurdní zážitek, kdy trávíte desítky minut pobíháním pustou krajinou ve snaze najít nějaké další dveře, které už konečně můžete otevřít.

Na stejná místa se budete vracet až bizarně často, budete pořád a pořád dokola procházet těmi samými místy, která jsou ale už podruhé vlastně úplně nudná a nezajímavá. Hra vás zkrátka nutí vracet se do svých končin tolikrát, že si z vás snad tvůrci vědomě utahují.

zdroj: Plot Twist

Není to zábavné, délku hry to velmi zbytečně natahuje a odměna často vůbec nestojí za vynaložené úsilí. Nemluvě o tom, že celou hru prakticky nebudete moc tušit, co máte dělat a kde že to vlastně máte dělat, protože za úkolem vás vůbec nic nevede.

Musíte prostě jen tak bloudit, objevovat, skákat, přeskakovat, sem tam něco zabít, teleportovat se do jiné lokace, bloudit v ní, až se konečně nějakou náhodou dostanete do míst, kde máte být a děj se konečně zase trošku posune.

A než se zaradujete, že v nastavení hry je možnost aktivovat možnost „Nesnáším být ztracený“, vězte, že se pořádné pomoci stejně nedočkáte. Hra akorát na mapce vyznačí typy zamčených dveří, abyste věděli, které už s novým upgradem nejsou překážkou. Tehdy se zdlouhavé a nudné pobíhání po mapě změní na zdlouhavé a nudné pročesávání plánku mapy očima a teleportování k nejbližšímu výchozímu bodu, abyste si odškrtnuli další z mnoha dveří…

zdroj: Plot Twist

Hledání ztraceného času

Nebudu zastírat, že jsem během hraní několikrát vyloženě zakysl a trvalo nepříjemně dlouho pohnout se dál. Za některé záseky mohly i puzzly, kterých je ve hře poměrně dost. Některé jsou opravdu nápadité a bavilo mě přicházet jim na kloub. Ale jiné jsou jen otravné, když jde o zbytečně náročné quick-time-eventy, nad nimiž budete bědovat a rvát si vlasy.

V tomto případě se už opravdu vyplatí zavítat do nastavení. Můžete si totiž aktivovat kouzelnou formulku „Nesnáším hádanky“. Pak už stačí jen přijít třeba k rozehrané partičce šachů a když zrovna nebudete mít náladu lámat si hlavu, jak danou partii vítězně dohrát, prostě ťuknete na automatické dokončení a hra plyne dál.

Myslím, že už je víc než zjevné, že jsem byl z The Last Case of Benedict Fox převážně frustrovaný. Jak mě první kroky zaujaly, tak mě dál už jen otravovaly. Zpočátku mě nadchlo zasazení hry, všeobecné tajemno, nádherné lokace, vynikající dabing, skvělé zvuky i nápaditost hádanek, překážek a jejich překonávání.

Ale ohraje se to, a to brzy. A protože je všeho jen a pouze víc, nastoupí frustrace. Tajemství přibývají, odpovědi nikoliv. Překážky přibývají, způsoby k jejich překonání nikoliv. Puzzly jsou čím dál tím méně zábavné a přicházejí o původní originalitu.

Skákání je s přibývajícími možnostmi ještě nepřesnější. Snad jen ten souboják je s novými schopnostmi a vylepšenými zbraněmi zábavnější, ale ani tak nemůžu říct, že je vyloženě zábavný, a těch pár soubojů s bossy ve vás nenechá žádný zážitek.

Tečka za případem

Nakonec je tu ještě příběh, který mele páté přes deváté, nemá pořádně hlavu ani patu, aby v závěru konečně začal dávat nějaký smysl, ale chloupky na krku se mi z něj tedy nepostavily. Snaží se hrát na velmi dospělou notu, chce řešit velmi nepříjemná témata, ale je podávaný takovým způsobem, že je jen velmi těžké mu opravdu porozumět, skutečně ho cítit a nechat se jím dojmout.

zdroj: Rogue Games

Jeho hlavní myšlenka je jasná a jednoduchá, je smutná, dokáže k člověku promlouvat, protože se může přihodit každému, ale všechny ty věci kolem, ta všeobecná frustrace mě ubila natolik, že jsem si vlastně vyprávění nedokázal nijak užít. Celá jeho kulminace a rozuzlení mě vlastně ani nijak nepřekvapily, nedostaly do kolen a nepřinutily uronit jedinou slzu (a to jsem ve skutečnosti cíťa, který se dojme nad kde čím).

The Last Case of Benedict Fox zkrátka nevyužívá potenciál, který v sobě má. Byly chvíle, kdy jsem si hru opravdu užíval, těšil se na další obsah a rád jsem se k ní vracel. Ale také byly chvíle, kdy jsem se do hraní nutil, kdy jsem už nechtěl, aby se objevil další obsah, a kdy jsem doufal, že už to celé skončí.

Zdlouhavost, ona nedokonalost skákačkového elementu a soubojů, neschopnost nějak uceleně vyprávět příběh, který by jinak mohl být zajímavý, i technická stránka podrážejí společně nohy hře, která skvěle vypadá a zní, má zajímavé téma a umí celkově upoutat.

Mohlo to zkrátka dopadnout mnohem líp, kdyby tvůrci neustrnuli ve své megalomanii a doladili několik systémů, které nejsou úplně tipťop. Takhle jde maximálně o dalšího kandidáta na „vyzkoušejte v Game Passu“ nebo za zlomek ceny ve slevě. Zkrátka a dobře, když zrovna budete mít chuť na moderně vypadající metroidvanii s nádechem Lovecrafta a nebude vám líto, že ji po pár hodinách odložíte a asi ani nikdy nedohrajete.