Apocalipsis: Harry at the End of the World - recenze
Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.
Masters of Anima - recenze
Je v pořádku, když hra přijde s jednou neotřelou mechanikou a celý zážitek upřede a postaví okolo ní. Ale pouze za předpokladu, že je onen nový systém dostatečně nosný, aby udržel celý titul, ale hlavně tvůrci nesmí zapomenout věnovat péči i omáčce okolo, protože v opačném případě dopadne celý pokus poněkud neslavně. Jistě tušíte, kam podobným úvodem mířím. Masters of Anima od Passtech Games vsází na jednu kartu, ale bohužel v ruce nedrží královský flush. Má přinejlepším dva páry.
#WarGames - recenze
Úspěch od fiaska může oddělovat velmi tenká hranice. Rádoby interaktivní film #WarGames to k vlastní smůle potvrzuje z onoho negativního úhlu pohledu. Od tvůrce Sama Barlowa bylo možné po jeho „televizní detektivce“ Her Story očekávat další hru významně ovlivněnou videem, ale namísto toho vzniklo jen video nepatrně ovlivněné hrou. Umělecký experiment se slaboduchým příběhem, do kterého lze zasahovat jen velmi provizorně, ukrývá pod rouškou zdánlivé geniality těžko pochopitelný brak.
The Pillars of the Earth – recenze
Pilíře země od Kena Folletta jsou moje nejoblíbenější knížka o stavbě středověké katedrály ve fiktivním anglickém městečku, a celkem vysoko se nacházejí i v obecnějších kategoriích. Proto jsem The Pillars of the Earth bedlivě sledoval od chvíle, kdy jsem se o existenci téhle atypicky vypadající point-and-click adventury dozvěděl. A dobře jsem udělal, protože ačkoli je na hře studia Daedalic jasně vidět chybějící tříáčkový rozpočet, výlet za mnichy, šlechtičnami a staviteli katedrál je pro každého dějepisného someliéra jednoduše pohlcující.
Ash of Gods: Redemption - recenze
S klony veleúspěšné Banner Sagy je to ošemetné. Úchvatný vizuální styl a podmanivý soundtrack pořídíte v dnešní době už poměrně lehce. Onen příslovečný kámen úrazu ale spočívá v kvalitně napsaným příběhu, detailně vykreslených postavách a v případě, že toužíte i po taktickém vybití, i v dobře zpracovaných soubojích, které hráče vytrhnou ze čtenářského transu. Hned v začátku si můžeme říct, že Ash of Gods hezky vypadá, ale stačí to?
Wolfenstein II: The Amazing Deeds of Captain Wilkins - recenze
Každé dobrodružství jednou skončí. Na bonusové epizody k Wolfenstein II: The New Colossus se ale nebude vzpomínat v dobrém. Série The Freedom Chronicles nepřesvědčila ani s posledním dílem The Amazing Deeds of Captain Wilkins. Masakr nacistů s vojákem na vysokých podpatcích má sice své kouzlo, ale kampaň z recyklovaného obsahu, s jepičí trvanlivostí je potvrzením zmaru celé trilogie, která je historicky nejhorším přídavkem do série Wolfenstein.
Final Fantasy XV: Windows Edition - recenze
Final Fantasy XV byla v době svého vydání pro konzole, tedy před necelým rokem a půl, parádní hra, vůči které ale řada hráčů vznášela více či méně oprávněné výhrady. Jednak se vedly sáhodlouhé polemiky, zda je nový přírůstek právoplatným zástupcem značky, ale hlavně zůstávala jistá pachuť z díla, které při nejlepší vůli nešlo prohlásit za zcela dokončené. Kdo by čekal, že se s vydáním hry pro Windows v těchto klíčových bodech něco změní, samozřejmě by se mýlil. Na druhou stranu se jedná o nejbohatší a nejkrásnější Final Fantasy XV, jakou jste si doposud mohli zahrát. To nakonec vůbec není špatná nabídka, protože kvality hry jsou přese všechno nesporné.
Sea of Thieves - recenze
Rare slibovali, že Sea of Thieves je nejambicióznější projekt jejich dlouholeté historie. Vzrušující život piráta na moři i na souši, a to vše navíc s kamarády, rodinou či obdobně dychtivými pocestnými. „Staňte se pirátskou legendou!“ Mnozí z nás tak rychle nabyli dojmu, že stát se pirátskou legendou by mohlo znamenat získávání reputace přepadem obchodních plavidel, potápěním ostatních pirátských lodí, pleněním přístavů, atd. Jednoduše tím, čím je takový pirát běžně živ. Nejednoho by také hned napadlo, že si budete moci zahrát i na lovce pirátů a dopřát si tučných odměn za každou doručenou hlavu s kurdějemi prolezlým chrupem nějakého toho bídáka. Ale tohle v Rare neslíbili.
Fable Fortune – recenze
Tak dlouho se čeká na další Fable, až dostaneme další Hearthstone. Vyhnout se srovnání s nepolevujícím králem je pro každou ambiciózní karetku toužící po věčné slávě prakticky nemožné. V případě Fable Fortune to platí dvojnásob. Postačí vám, když si odmyslíte grafiku, a hned bude mnohem obtížnější hledat rozdíly. Ale jsou tu. Zůstává otázka: stojí tyto rozdíly za to?
Symmetry - recenze
Hrami na přežití jsme se zřejmě ještě nepřesytili, a proto se o naši přízeň uchází Symmetry, další dvourozměrná adventura se survival prvky. Avšak na špičku žánru s This War of Mine v čele se dívá z uctivé vzdálenosti. Osudy trosečníků na podivné planetě v křížku se „signály z neznáma“ zůstanou člověku lhostejné, neboť dílko od polského studia Sleepless Clinic nenabídne příliš mnoho zajímavého obsahu, motivace ani emocí. Hratelnost ve stylu pokus-omyl a zmatený sci-fi příběh nakonec vyšumí do ztracena jako nedopitá minerálka.
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom – recenze
Dalo by se říct, že již od začátku vývoje herních zařízení bylo cílem japonských vývojářů se co nejvíce přiblížit po vizuální stránce anime. Technický pokrok ale stále nedovoloval, aby grafická stránka her předčila, nebo se vyrovnala, kvalitě ručně kreslených filmů. Když se však veřejnost v roce 2011 dozvěděla o tehdy čistě v Japonsku dostupném JRPG s názvem Ni No Kuni, vypukla vlna nadšení. Nejen, že se jednalo o velice povedenou hru, ale navíc se na vývoji podílelo Studio Ghibli, které se proslavilo filmy jako Princezna Mononoke, Můj soused Totoro či Zámek v oblacích. Ačkoliv se nejednalo o plnohodnotné „hratelné anime“, vzbudila hra mezi hráči vlnu naděje, že se jej jednou dočkáme. A Ni No Kuni II: Revenant Kingdom je právě tou hrou, která tento sen plní.
A Way Out – recenze
Možná nejlepší pozvánkou ke čtení recenze (a potažmo i hraní) A Way Out pro většinu hráčů bude zmínka o tom, že se jedná o docela nový projekt tvůrců Brothers: A Tale of Two Sons. Hra, která se do paměti zapsala originálním, ale přitom zcela přirozeným ovládáním dvou postav najednou, zaslouženě sklidila pozitivní kritiku, takže pro Hazelight Studio byla asi největší výzva překročit svůj vlastní stín. Skvělá zpráva je, že se jim to povedlo. Bez výhrad a takřka bez problémů.
Ghost of a Tale - recenze
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Where the Water Tastes Like Wine – recenze
„Pověz mi smutný příběh,“ poprosil mě větrem ošlehaný tramp sedící naproti mně u táborového ohně. Kdyby mě požádal před deseti hodinami, nejspíš bych mu neřekl ani slovo, ale během cesty skrz naskrz Spojenými státy třicátých let minulého století jsem se lecčemus přiučil. Za chvíli se tak spolu s jiskrami k hvězdnému nebi vznášela slova popisující děsivé rolníky, kteří pracují ve dne v noci a nikdy nepřestávají zpívat. Z noční tmy jsem utkal obraz kozy s rohy ďábla polehávající vedle spáleného stavení. A to jsem ani nezmínil sám sebe – kostlivce chabě předstírajícího, že je muž. Ne, Where the Water Tastes Like Wine rozhodně není tradiční hra.
Warhammer: Vermintide 2 – recenze
“Za Císařství, Sigmara a Kladivo,” volá templář Saltzpyre, když se pod jeho údery hroutí k zemi obrovitý válečník Chaosu a zem se barví černočernou krví. Pro oddaného imperiálního bojovníka je to poněkud hořkosladké vítězství, protože na místo poraženého zplozence nečistých sil stejně nastoupí šiky dalších a svět se bude dál blížit neodvratnému skonu společně s pochodem Archaonových vojsk. Vy si ale podobný moment budete moci vychutnat bez obav. A k němu stovky a stovky dalších, protože Vermintide 2 od studia Fatshark ve zprostředkování válečnické euforie exceluje. To ale není všechno.
Gravel – recenze
Italské studio Milestone se po několika sériích spíše simulačních závodů vrhá do bahnem zkalených vod arkád, kde se víc než popředu jezdí dveřmi napřed. Závody Gravel před vydáním slibovaly off-roadové řádění napříč různými prostředími, obohacené o vyasfaltované okruhy, a televizní show v pozadí coby hlavního tahouna kampaně. Všechno to tu sice je, ale je to doopravdy to, co hráči chtějí?
Wartile - recenze
Míchání deskovkového a videoherního světa je při zvolení správného žánru a adekvátním nastavení mechanik nejen funkční, ale hlavně zábavné – alespoň si to tedy myslí studio Playwood Project, jehož „tahová strategie“ Wartile dostala vlastnosti obou jmenovaných univerz. Výsledný mix nicméně potřebuje v mnoha ohledech dopilovat a spíše krátkodobě ohromí, než aby dlouhodobě bavil.
Into the Breach - recenze
V blíže neurčité budoucnosti má Země zase pořádný malér. Jako by nestačilo, že se kvůli neustále stoupajícím hladinám oceánů drží zlomek lidstva již jen na hrstce ostrovních oblastí, ale ještě ke všemu se na scéně objevuje emzácký Vek rozhodnutý lidské utrpení završit. Naštěstí se ještě o kus dál v budoucnosti, díky časoprostorové trhlině, ještě o něco modernější lidé a jejich AI společníci vydávají lidstvo zachránit zpět v čase. Vítejte ve svérázné tahové strategii Into the Breach.
Mulaka – recenze
“That is not Zel… that game”. Tak se jmenuje achievement, který získáte v momentě, kdy se pokusíte rozflákat velkou hliněnou nádobu s vidinou toho, že by z ní mohl vypadnout nějaký ten penízek. Hliněné nádoby se však v Mulace rozbíjet nedají a žádné rupie z nich také nepadají. Jinak tu ale těch podobností se Zeldou najdete vskutku požehnaně. A tak je fér, že když už autoři kopírují, aspoň to skrz vtipný achievement i přiznávají.
The Fall Part 2: Unbound - recenze
Štěstěna je vrtkavá dáma, říká se. Podobnou věc by ale z určitého úhlu pohledu šlo prohlásit i o inovaci. Jistě, pokud jí ve hře není dost, velice pravděpodobně se setkáte s negativní kritikou a názory, že série vykrádá sama sebe. Jenže, na druhou stranu, stačí snahu o novoty namířit špatným směrem, když to nebylo potřeba, a snadno může dojít k tomu, že pokazíte pokračování výborné hry. K něčemu takovému bohužel došlo i v případě The Fall Part 2: Unbound.
