zavřít

Imperator: Rome – recenze

Windows

Recenzovaná verze: Windows

Vychází na platformách: Windows, MAC, Linux

Verdikt: Imperator má obrovský potenciál, ale prozatím ho brzdí nedodělky, historické nepřesnosti a překvapivě mdlá mírová složka. Rození válečníci si ovšem přebarvování mapy užijí už teď.

Hodnocení redakce 7/10

Jak hodnotíme

metacritic 80/100

- Recenze autor: Václav Pecháček Komentáře: 0

Co se vám vybaví, když se řekne „Římská říše“? Vsadil bych se, že neporazitelné legie, orlí standarty se slavnými písmenky S.P.Q.R., pak možná ještě posedlost mramorováním a spousta chlápků v tógách s vavřínovými věnci na pleši. To je ale příliš povrchní pohled. Skutečným srdcem Říma byla jeho ekonomika, legislativa, zahraniční i domácí politika. Jeho stabilitu určovala sociální mobilita a demografické trendy. Ze všech těchhle cizích slov by se takový Total War: Rome II celý orosil hrůzou, ale Imperator: Rome se jich nebojí.

Vítejte ve starověku

Bavíme se tu o další hře od Paradoxu, a kdo někdy nějakou hru od Paradoxu hrál, ten už asi přibližně ví, co čekat. Imperator je plný tabulek, procent, postav a obskurních pravidel, kterým porozumíte až po mnoha hodinách hraní (anebo vůbec nikdy). Kulturní i náboženské složení obyvatelstva, poměr otroků vůči občanům či kmenovým válečníkům, investice do armády, námořnictva, pohraničních pevnůstek, výstavby i výzkumu, to všechno budete muset mít na paměti.

Není to ale tak, že by tyhle grandiózní strategie byly pro nováčky nehratelné. Pokud se vám někdo bude snažit nakukat, že Europu Universalis pochopí jedině génius nebo se před vámi bude arogantně prsit, že VY byste tedy v Hearts of Iron IV nikdy Německo zničit nedokázali, neposlouchejte ho.

Hry od Paradoxu se s troškou trpělivosti a snahy hrát prostě dají, i když třeba hned napoprvé kampaň nevyhrajete. Imperator je navíc jednou z těch nejpřístupnějších. Má pěkný, rozsáhlý tutoriál, a kdyby vám to nestačilo, tak si svou první kampaň dejte za Řím. Je to v podstatě takový easy mód.

Navzdory názvu hry však za Řím v žádném případě hrát nemusíte. Mapa světa je absurdně obrovská: ze severu ohraničená Británií, z jihu Núbijci daleko pod Egyptem, na západě je Hispánie, na východě dokonce samotná Indie pod nadvládou Čandragupty Maurji (což je trochu problém, protože milý Gupta je přesílený jako blázen a rád expanduje na západ). Všechny národy jsou hratelné, byť hra doporučuje, abyste začali Kartágem, Římem nebo některým z království Alexandrových diadochů.

Tím pádem existuje ohromné množství startovních pozic. Chcete začít jako seleukovský hegemon a od začátku hry vládnout gigantické říši? Můžete. Ale úplně stejně dobře se můžete stát prťavým a bezvýznamným kmenovým státečkem někde v srdci Galie, z něhož se velmoc nejspíš nestane ani za pár století.

Válka místo žvanění

A co vlastně jakožto obávaný vládce ohromného království, případě ignorovaný náčelník prťavé džuzny, děláte? Je toho dost. Obchodujete se zbožím, které produkují vaše města a provincie. Uzavíráte diplomatické svazky a spojenectví. Jednáte se svou vlastní, domácí politickou elitou – když tadyhle Automatix plánuje vzpouru a je to kámoš vašeho nejlepšího vojevůdce, popravíte ho, nebo jenom pošlete do exilu?

Ale vaší nejdůležitější a, přiznejme si, nejzábavnější aktivitou bude válka. Jejímu vyhlášení skoro nikdy nic nebrání – antika uznávala výrazně míň pravidel než rytířský středověk, takže místo abyste jako v Crusader Kings II složitě sháněli casus belli, tady prostě přijdete za sousedem, řeknete mu: „Hezká provincie, můžu si ji nechat?“, on odpoví: „To jsi se asi úplně zbláznil!“, načež ho vykucháte gladiem.

No dobře, ve skutečnosti musíte zaplatit 180 bodíků diplomacie, ale to je úplné nic, takže když chcete něco dobýt, tak to prostě dobýt můžete – pokud jste na to dost silní a obratní. Nejsou tady sice žádné realtimové bitvy jako v Total Waru a války stojí na tom, že k sobě přijdou dva panáčkové a hra automaticky vyhodnotí, který z nich vyhrál, ovšem cesta za úspěchem je složitější, než se zdá.

Mít početní převahu je samozřejmě vždycky dobrý nápad, ale zároveň si musíte dávat pozor na zásobování (když budete s 50 tisíci těžké pěchoty pochodovat severoafrickou pouští, půlka mužů vám pojde hladem a žízní), na zvolenou taktiku (římské triplex acies porážejí klasickou řeckou falangu) i na složení armády (pokud proti soupeřovým slonům pošlete koníky, dopadne to hůř než v Návratu krále). Porážka zdánlivě slabšího souseda je často těžší, než by se mohlo zdát a bitvy, které byste na první pohled měli pohodlně vyhrát, se změní ve vaše osobní Cannae.

Válčení je tak překvapivě realistické, což mi vyhovovalo. Abych zachoval zdání historické věrnosti, ani jsem nenačítal uložené pozice, když jsem zrovna některou bitvu katastrofálně prohrál – to je zkrátka to vrtkavé válečné štěstíčko. A že mě to někdy zatraceně mrzelo, jako když jsem se svou elitní Legií I uskutečnil ambiciózní vylodění za nepřátelskými liniemi a všech 10 tisíc mých veteránů tam v jedné strašné bitvě daleko od posil zahynulo.

Tip pro začátečníky:

Nepodceňujte vliv svého generála. Není dobrý nápad bojovat s jízdou a těžkou pěchotou někde v horách, když proti vám stojí lehčí jednotky, ale dobrý vojevůdce vám umožní problémy s terénem téměř ignorovat. A když máte generála, co je třeba o pět či víc úrovní lepší než ten soupeřův, vůbec se nebojte zaútočit ani na početně silnějšího nepřítele. Hannibal většinou porazí Flaminia.

Cesta časem se nekoná

Naopak každodenní správa státu historickou iluzi prodat nedokáže. Je komplexní, to ano, a postaví vás před složitá dilemata – ale nikdy nemáte pocit, že byste byli opravdovým starověkým lídrem.

Dobrým příkladem tohohle problému je základní stavební kámen veškeré vaší interakce s okolním světem: různé druhy akčních bodů. Když si chcete zkrátit obléhání a zaútočit na hradby, musíte zaplatit červené vojenské bodíky. Ty zároveň používáte na odemykání armádních technologií. Abyste otevřeli novou obchodní cestu, potřebujete jiné, zelené bodíky. Ty zároveň zpřístupňují nové technologie. Je to něco, co komunita nelichotivě označuje jako „mana points“, magické body, kterými můžete jako velký kouzelník transformovat samotnou realitu, a je pravda, že to uvěřitelnosti zrovna nepřidává.

Podobně působí i schvalování zákonů. Ty sice nesou konkrétní jména, například Punský zákon, a hra vám v jednom odstavci úslužně vysvětlí jejich historický kontext, ale finální efekt často vůbec nesouvisí s tím, co se v zákoně píše. Místo toho, aby legální možnost odvolat nenáviděného senátora vyústila v nějakou změnu interní politiky, prostě dostanete +33 % k ceně podpory nějaké politické frakce. Užitečný nástroj pro mikromanagement říše, absolutně neefektivní pokus vás vtáhnout do historie.

Ničemu nepomáhají ani překroucené reálie, které se musely sklonit před potřebami herních designérů. Ano, chápu, proč si Řím volí jediného nového konzula každých pět let, místo aby měl každý rok dva nové – asi by v tom pak byl trochu binec. Ale že neexistuje nic jako cursus honorum, že můžete do nejvyšších politických funkcí jen tak jmenovat, koho chcete, že z šestnáctiletého kluka uděláte nejvyššího kněze, protože má zrovna nejlepší statistiky, a nikdo to neřeší… to už je prostě trochu divné.

Vůbec bych se nedivil, kdyby podobné detaily přidalo až nějaké DLC – třeba „Realistic Roman Politics“ za 15 eur. Bavíme se tu o Paradoxu, takže potenciál pro obrovské množství budoucích datadisků tu samozřejmě je, včetně opravdu očividných věcí, jako je ohromný kus prázdné mapy někde v Germánii. A já si rád nějaké dodatečné barbarské kmeny za pár kaček koupím, proč ne, stejně jako kdysi promakané Slovany v Crusader Kings. Ale nedodělanost (nebo, chceme-li být štědří, zjednodušenost) Imperatora je vážně až příliš očividná.

Tip pro začátečníky:

Pokud vám z nějakého důvodu nejde kolonizovat pustina, většinou stačí pomocí příslušných bodíků ručně kompletně konvertovat nejbližší město na svou kulturu a náboženství. Když to stále nejde, pravděpodobně nemáte dost obyvatel a budete si muset chvilku počkat.

Šest kroků k úspěchu

Mohl bych si takhle stěžovat i dál, mohl bych žádat víc eventů a unikátních, řetězících se rozhodnutí, jimiž by se od sebe jednotlivé frakce výrazněji odlišily, protože momentálně jsou si až příliš podobné, ale na druhou stranu je mi jasné, že spoustu hráčů tohle vůbec nebude zajímat. Pokud je budou bavit politické a vojenské mechaniky, pokud si můžou vyzkoušet spoustu různých startovních pozic, pak jim může být celkem šumák, kde všude se dají vyšťourat historické nepřesnosti.

Ten názor respektuju, ale i pro takové hráče mám nemilou zprávu: Imperator mi připadá podivně nevyvážený. Válečné výpady, anexe sousedů a rozšiřování vašeho území, to všechno je zábava, ale když je mír, ze hry se navzdory všem mikromanažerským možnostem stává tak trochu zívačka. Čekání, až vyprší příměří, abyste mohli rozjet další kolo dobývání.

Jakmile vaše říše zabere dostatečně velké území a stane se z ní aspoň regionální velmoc, hra probíhá zhruba následovně:

Krok 1: Podíváte se kolem sebe a zjistíte, kdo je zrovna zranitelný a koho byste mohli schramstnout. Někdy je to chudák malá zemička bez spojenců, jindy silný alianční blok, který ale zrovna bojuje na jiné frontě.

Krok 2: Za směšně malý počet „diplomatické many“ si vytvoříte nárok na nějakou provincii a oportunisticky svým rivalům vyhlásíte válku.

Krok 3: Zaútočíte svými vojsky. Pár bitev prohrajete, daleko víc jich vyhrajete, soupeř za chvíli žadoní o mír.

Krok 4: U jednacího stolu si pro sebe zaberete tolik území, kolik je jen možné, byť mírové dohody jsou arbitrárně limitované, takže i když zabijete úplně každého kartaginského vojáka, nemůžete si nechat celou říši, ale zpravidla tak 6, 7 provincií.

Krok 5: Čekáte. Všichni sousedé vás teď nesnáší, ale nebojte, to časem opadne. Kvůli ztrátám máte málo mužů, ale nebojte, oni vyrostou noví. Mírová dohoda vám na 10 let zakazuje další útok proti právě přemoženému sokovi, ale nebojte, dekáda není tak dlouhá.

Krok 6: Viz krok 1.

Tohle schéma se dá narušit, jakmile jste dostatečně obrovští a můžete si dovolit vést válku na třech, čtyřech frontách, ale ve své podstatě to není žádná velká změna – většinu času po malých kouscích přebarvujete mapu, a když zrovna nemůžete, zabíjíte čas nepříliš podstatnými státnickými úkony.

Postupným opakováním kroků 1 až 6 si navíc díky akvizici velkého množství nových surovin a tržních komodit vyděláte nekonečno zlaťáků a všechny války můžete vyhrávat prostě tak, že si najmete žoldáky, necháte je udělat svou špinavou práci a pak je za drobný peníz vyplatíte, aniž by vaše vlastní armády musely hnout prstem.

Tip pro začátečníky:

Hra vás důrazně varuje, abyste si dávali pozor na ztrátu stability. Ve skutečnosti to není žádná tragédie, zvlášť pokud máte dost náboženských bodíků, což byste většinu času mít měli. Pak stačí jen obětovat bohům a váš národ se dá zase zpátky do pořádku. Když stabilitu potřebujete obětovat, klidně to udělejte.

Hrátky se zrádci

I tak je to zábava, dokonce velmi dobrá, zvlášť, pokud vám sedne římská tematika – ale kdyby Paradox věnoval větší péči mírové složce hry, rozhodně by jí to jenom prospělo.

Myslím, že právě takovým zpestřením měly být jednotlivé postavy, ale zas tak moc se jim to nedaří. Vaše říše je plná rodin a jejich příslušníků, ti všichni touží po penězích, funkcích a moci… a většinu času to hemžení můžete úspěšně ignorovat. Ano, sem tam si někoho zapamatujete, zvlášť když ten někdo je elitní generál s válečnickým skillem 15 a je schopný vám osobně vyhrát celou válku, jenže to je spíš výjimka potvrzující pravidlo.

Kromě skvělých vojevůdců si pochvalu zaslouží ještě jedna pravidlo potvrzující výjimka, která by vás paradoxně neměla zajímat, pokud budete Imperátora hrát dobře: neloajální politici, konkrétně takoví, kteří plánují plnohodnotnou občanskou válku. Ti už mírové nicnedělání dokážou rozbořit docela efektivně.

Při hraní za Řím se mi například stalo, že jsem senátoru Valeriovi několikrát po sobě odmítl svěřit vládní funkci, i když o ni opakovaně žádal. Na svou obranu chci uvést, že to byl neschopný idiot, co neuměl ani do pěti počítat, a takového troubu prostě za kvestora mít nechcete. No ale bohužel pro mě to byl velice bohatý trouba, takže si na vlastní náklady najal 20 tisíc legionářů a začal s nimi stanovat poblíž Říma.

Nevyhlásil mi válku, takovou odvahu zase neměl. Ale jeho jednotky byly loajální jemu, nikoli státu, a já ho tím pádem ani nemohl zbavit velení. Kdyby se rozhodl, že už mě má teda jako fakticky dost, nic by mu nebránilo dobýt Řím. Tedy… nic kromě těch pěti po zuby ozbrojených legií, kterými jsem jeho vojsko okamžitě obklíčil.

Chudák Valerius se svou armádou kempoval celých deset let, než konečně umřel a jeho armáda se rozpustila. Deset let, během kterých se nedokázal odhodlat k vyhlášení té vytoužené občanské války. Úplně ho vidím, jak někdy v zimě mrzne ve stanu a ptá se svého pobočníka: „Tak co, Gaie, už se na nás ty zlé legie nedívají?“ A Gaius odpovídá: „Dívají, pane. Ale vydržte! Co nevidět se určitě půjdou vyčůrat!“ Nešly.

Tip pro začátečníky:

Vždy, když se provincie ujme nový guvernér, změní původně nastavenou politiku vládnutí. To může být velký problém, pokud například začne dřít kůži z provincie, která je už tak na pokraji rebelie. Můžete politiku manuálně změnit, ale stojí vás to body tyranie, a tyranie je nebezpečná. Je tak dobré jmenovat mladé guvernéry, kteří na svých postech nějakou dobu vydrží, abyste politiku nemuseli měnit tak často.

Uvidíme se za rok

Je to názorná ukázka toho, že Imperator umí budovat nezapomenutelné, „emergentní“ příběhy v podstatě stejně dobře jako ostatní hry od Paradoxu, nebo k tomu má aspoň jednoznačný potenciál, jakmile řada DLC doplní obsah a vyhladí nejhlubší vrásky, k nimž bohužel patří i docela dost bugů a technických chyb.

Nechci to tu rozmazávat déle, než je nutné, protože vývojáři na opravách makají (v době psaní je to teprve několik hodin, co vyšel první hotfix opravující nejpalčivější trable) a až hru zapnete, dost možná už na chyby, se kterými jsem se ve verzi 1.0.0 potkal já, ani nenarazíte, ale pro úplnost jich v následujícím odstavci pár vypočítám.

Tak tedy: neexistující armády o síle 0 mužů, které dál postávají na mapě. Mizerný framerate při vyšších herních rychlostech. Naprosto bizarní situace, kdy vedle sebe existuje víc stejně pojmenovaných zemí – je jedna Massaesylie, vedle ní druhá Massaesylie, nemají spolu žádné diplomatické svazky, tedy dokud v té první Massaesylii nevypukne občanská válka, v níž ta druhá Massaesylie podpoří rebely, takže massaesylští vojáci teď bojují proti massaesylským rebelům, které podporují jiní massaesylští vojáci… A pak vypukne rebelie ještě ve druhé Massaesylii a vy už celou Afriku radši šmahem dobudete, než abyste se na tuhle blbost museli dívat.

Inu, celý Řím nebyl postaven za jeden den, jak říká známé rčení. Mohl bych ho parafrázovat tak, aby sedělo na Imperatora, ale vy už stejně víte, co chci říct: kostra tu je a vůbec není marné s ní trávit čas. Teď jen zbývá počkat na to, až se ze sympaticky expanzivního italského městského státu pomocí updatů a dodatků stane nezastavitelný kolos, který všechny konkurenty sežere jako delikatesní shnilou rybu. Imperator by na to ani nemusel potřebovat tři sta let a statisíce mrtvých.

Tagy: strategie recenze historická antika antický Řím

Zdroje: vlastní

Novinky na CZC.CZ

Související videa

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.