Recenze

Team Factor - recenze

Taktickou akční hru Team Factor od pražské firmy 7fx řada lidí označuje jako Counter-Strike po česku, ale není tomu tak a v naší recenzi zjistíte, jestli jde o odlišnost po obsahové nebo kvalitativní stránce.

Pokémon Mystery Dungeon: Rescue Team DX – recenze

Pokud jste ochotní věřit na zázraky, tak je dost možné, že existuje něco jako vaše duchovní zvíře. Co se ale stane, když na základě testu osobnosti vychází, že jste neurotický, občas trošku pomalejší a věčně otrávený člověk s chronickou migrénou? V našem světě bychom asi těžko našli podobný typ zvířete. Naštěstí jsou tu ale noví pokémoni, kteří vám (mně) jako ideálního parťáka určí Psyducka. Zasmál jsem se. Zasmál jsem se nahlas.

Team Sonic Racing – recenze

S žánrem motokárových arkádových závodů je to jednoduché. Na Switchi máte prozatím definitivního krále žánru Mario Kart 8 Deluxe, tím to začíná a v podstatě i končí. Tu a tam vystrčí růžky někdo jiný, ale na kvality jedné z nejprodávanějších sérií nedosáhne. Dosáhnout se na ni nedaří ani Team Sonic Racing, byť hra zvládá spoustu věcí, včetně té nejdůležitější: zabavení hráče.

Crash Team Racing Nitro-Fueled – recenze

Luxusní remake zábavné hry? Příliš striktní oldschool titul, co neurazí ani nenadchne? Crash Team Racing Nitro-Fueled bych mohl popsat oběma způsoby. Vývojářské studio Beenox se s tím vůbec nepáralo a odvedlo podobně kvalitní práci jako jejich kolegové z Vicarious Visions v případě populárního Crash Bandicoot N. Sane Trilogy.

Mario & Luigi: Dream Team - recenze

Ať už se Mario objeví v jakékoliv hře, vždy je jasné, že bude zachraňovat princeznu Peach ze špinavých pracek Bowsera, a že to bude na dlouhé lokte. Výjimkou není ani RPGčko Mario & Luigi: Dream Team, ve kterém Bowsera doplňuje netopýří král a celá hra trvá desítky, čtete správně, desítky hodin.

Team Assault: Baptism of Fire - recenze

Jsem přesvědčen, že každý tvůrce hry moc dobře ví, co je na ní špatného, co recenzenty i hráče naštve. Zároveň však doufá, že ty dobré věci mají dostatečnou sílu přebít všechny slabiny. Tahová taktická hra Team Assault: Baptism of Fire má hodně slabších míst ale i několik potenciálních trumfů. Mezi ty nejsilnější patří taktické hraní ve stylu Jagged Alliance a mocný editor map a jednotek.

Team Fortress 2 - recenze

Pradědeček všech týmových akcí dostal komiksový facelift a jako zamlada lítá po bojišti, ozdravuje kamarády nebo se s rotačním kulometem bezhlavě vrhá do skupinky nepřátel. PRVNÍ RECENZE + VIDEA

Star Trek: Away Team - recenze

Žánr týmových akčních strategií stvořili před pár lety Commandos a Away Team se je snaží napodobit v provařeném prostředí Star Treku.

Quake 3 Team Arena - recenze

Vyplatí se investovat do datadisku Quake 3 Team Arena tisícovku nebo je lepší si obstarat nějaký volně stažitelný přídavek z internetu?

Delta Force: BHD Team Sabre - recenze

Datadisk ke komerčně úspěšné arkádové střílečce ze série Delta Force se začal tento týden prodávat i u nás. Přinesla změna prostředí, kdy bylo Somálsko vystřídáno Kolumbií a Iránem, také změnu hratelnosti k lepšímu?

Ski-Doo X-Team Racing - recenze

Všechny starší závody sněžných skútrů se daly popsat jedním slovem: ubohost. X-Team Racing je na tom naštěstí mnohem lépe.

Lead and Gold - recenze

Vinetou a Olda Šetrný potkali Team Fortress 2. Na pomyslné vlně zájmu se veze multiplayerová střílečka, z níž na vás dýchne hutná westernová atmosféra.

Battalion Wars 2 - recenze

Tak trochu Team Fortress 2, jenom je to strategie. Alespoň se za ní navenek snaží vydávat, i když ve skutečnosti je vše trochu jinak. Dokázalo to splnit sny zkušenějších majitelů Wiička?

C&C: Renegade - multiplayer recenze

Multiplayer Command & Conquer: Renegade ve stylu módu Team Fortress Classic je natolik zajímavý, že si zaslouží vlastní recenzi, ve které jsme zohlednili i patch přidávající do hry nové mapy s vrtulníky.

Day of Defeat v2.0 - recenze

Nebaví vás čekat na Team Fortress 2? Vyzkoušejte novou verzi Half-Life modu Day of Defeat, která je obrovským překvapením a posunuje realitu ve hrách z 2.světové války o notný kus kupředu.

Zeno Clash II - recenze

Vezměte obraz Salvatora Dalího, plastiky Jana Švankmajera a Doylův Ztracený svět a nechte Mika Tysona, aby do nich mlátil tak dlouho, dokud nevytvoří jednolitou hmotu. Pak zavolejte chlapce z chilského studia ACE Team, ať z ní upečou hru – dostanete Zeno Clash, výlet do báječně nesmyslné krajiny osídlené fantastickými bytostmi, které spolu nejraději komunikují pěstními souboji.

Superfrog HD - recenze

Tak už i žabáka dostali. Slavný Superfrog si po vzoru jiných klasik odskočil do vysokého rozlišení, snažíc se svůj rybníček příliš nezakalit. Jak totiž víme, s HD retrem je obvykle potíž. Kosmetické remaky jsou tak trochu hry-nehry, a kdybychom se ve verdiktech nenechávali ovlivnit nostalgií, probouraly by sklep našeho hodnocení. Proto se jim radši vyhýbáme. Většina těchto her totiž vyšší cíle nemá. Ale jak je to s obnovou milé amigácké plošinovky, která začátkem devadesátých let napodobila úspěch Sonica? Naštěstí je Superfrog HD něčím víc, než jen pastí na nostalgiky.

Lost Sphear - recenze

Pokud patříte mezi dlouholeté hráče, řekněme třicátníky, jistě ve vás dřímá nostalgie, která když se ozve, nedokážete říct ne. Na tuto strunu přibližně před rokem a půl zahrál titul I Am Setsuna od Tokyo RPG Factory, interního vývojářského studia společnosti Square Enix. A zahrál silně. Jednalo se o úspěšný návrat, na nějž se tvůrci rozhodli navázat titulem Lost Sphear, který se snaží vykřesat nostalgii po klasických JRPG. 

MXGP: The Official Motocross Videogame - recenze

„Na plnej plyn“ se v počítačových hrách obvykle jezdí se čtyřmi koly pod zadkem. Zřídkakdy se moderní vývojáři pustí do rizika a zkusí štěstí s jednostopou zábavou. A pokud to udělají, kladou si za cíl pouze pobavit, ne se nimrat v realističnosti. Donedávna proto motocyklová zábava de facto začínala a končila s akrobatickou sérií Trials. Kdovíjakými příznivci motocyklové zábavy nebyli ani italští Milestone, mistři virtuálního volantu a autoři kde čeho (bohužel), co zavání benzínem.

Crash Bandicoot N. Sane Trilogy – recenze

Nintendo má Maria, Sega Sonica a Sony Crashe Bandicoota. Svého času ikonického vačnatce, který válel na PSX, jen aby pak vývojáři nejen ze studia Naughty Dog rozmělnili kvalitně rozjetou sérii mezi řadu zbytečných pokračování a spin-offů včetně Team Racing, Bash, Twinsanity, Mutant Island a další kousky. Před těmito pokusy ale vyšla výborná jednička, neméně povedená dvojka a docela fajn trojka. Podle mého názoru jsou první tři hry z celé série nejlepší, a právě ty dostali fanoušci na zlatém podnose v rámci Crash Bandicoot N. Sane Trilogy pro PS4.

Nioh - recenze

Z nebohého uzlíčku, v němž byste jen těžko hledali člověka, vytékají poslední potůčky nevábné tekutiny a já mohu s klidem jít dál. Bylo to monstrum a jinak to nešlo… Tak skončil poslední člověk, který přede mnou řekl, že Nioh je kopie Dark Souls. A pokud si myslíte, že to beru příliš vážně, asi jste ještě Nioh nehráli a nepochopili, že ačkoliv se možná hra od studia Team Ninja odráží ze stejných základů, výsledek je v mnoha směrech velmi odlišný.

Battleborn - recenze

Není to MOBA, ani střílečka. Není to Borderlands, ale ani League of Legends, a už vůbec to není spása Gearboxu. Co to je? Kočkopes s názvem Battleborn, který tak trošku dělá všechno, ale nic z toho pořádně. Tvůrci z Gearbox si tentokrát opravdu ukousli příliš velké sousto a na trh uvádí obsahově chudou hru, která fušuje do řemesla tak trošku Titanfallu, tak trošku úspěšným MOBA hrám, a leccos si půjčuje i z Team Fortress. Nic z toho ale skutečně neumí alespoň vzdáleně na podobné úrovni, jako její předlohy.

Tastee: Lethal Tactics - recenze

Jižanské dusno, ostří hoši a dámy, dva týmy na protilehlých stranách herní arény a pár tahů na to se navzájem vystřílet nebo splnit cíl dané mise. To je TASTEE v kostce. Nečekejte však žádný Counter-Strike. TASTEE je plnokrevná taktická tahovka, kterou mnozí přirovnávají k XCOM. Pravdou je, že možná uspokojí stejný typ hráčů. Pokud však tento zdařilý kousek od kanadského studia SkyBox Labs lze k něčemu přirovnat, nejjednodušší (a taky možná nejcyničtější) je říct, že jde o Frozen Synapse s estetikou Team Fortress 2.

Observer - recenze

Píše se rok 2084, a pokud vám snad tento letopočet nápadně evokuje název jistého Orwellova románu, jste částečně doma. Budoucnost není zdaleka růžová a svět si prošel globálním super ničivým konfliktem, který zdevastoval valnou část vyspělé civilizace. Její zbylé ostrůvky ovládají megakorporace, které si usurpují politickou moc. A i přesto, že se náš příběh odehrává na území takzvané Páté Polské Republiky, jde pouze o skořápku reminiscence, chycenou do područí pevného korporativního diktátu Chironu, protože právní státy jako takové přestaly de facto existovat.

Blair Witch – recenze

Píše se rok 1996 a v tajemném lese Black Hills u městečka Burkitsville se ztratil další chlapec, pouhé dva roky poté, co zde zmizela partička studentů – Heather, Josh a Mike. Vy se coby bývalý policista Ellis vydáváte pomoct policejnímu oddělení v pátrání po chlapci a berete s sebou čtyřnohého kamaráda, psa Bulleta. Je ovšem jasné, že pátrání v hororu Blair Witch nebude pouze o ztraceném chlapci, ale také o hledání temných tajemství uvnitř Ellisovy mysli.

Mortal Kombat Vita - recenze

Pamatuji si, že to bylo těsně po revoluci, snad rovnou v roce 1992, kdy jsme na školním výletě do Itálie poprvé navštívili jednu z místních heren, u nás tehdy prakticky neznámou věc. Okouzleni miliardou tlačítek a úžasných her jsme se rozptýlili po herně, aby se po čase vytvořily dvě skupinky. Jedna byla u bojovky, kde si všichni oblíbili „Yhomastua“ (ano, byl to Yoshimitsu) a druhá, nepřekvapivě, stála také u bojovky, kde se trhaly páteře, krev cákala proudem a pro mrtvolu jste nešli daleko. Tak jsem poznal Mortal Kombat.

Crash Bandicoot 4: It's About Time – recenze návratu slavného bandikuta

Hrdinný vačnatec opět zachraňuje svět. Tedy světy

FlatOut 3: Chaos & Destruction - recenze

Co je špatné, jmenuje se většinou dost chlapácky. U her to platí takřka totálně. Jako by se snad nízká kvalita dala kompenzovat slovy. I třetí FlatOut si takto pomáhá. Kam mu ale podtitul „Chaos a Destrukce“ pomůže doopravdy, lze jen potichu tušit. Do přízně fanoušků tradičního FlatOutu se totiž rozhodně nevetře. A těžké to bude mít i u obyčejných smrtelníků, kterým se prostě líbí arkádové závody. Nový Flatout zkrátka není hrou pro nikoho. Ti, kteří si ho zahráli, už opravdu nevěří, že superbudget může být k něčemu dobrý a že holandské studio Team 6 nemusí pokaždé naprogramovat úplnou hovadinu. Ve třetím FlatOutu ji vyrobilo na klíč.

Shadowgun Legends – recenze

Jako Destiny do kapsy. Škatulka, do níž Shadowgun Legends vklouzl přesně ve chvíli, kdy jej brněnští Madfinger Games takřka před dvěma lety představili světu mobilních her. A jedná se o označení oprávněné, jemuž se nelze vyhnout. České online střílečce pro dotykové displeje skutečně nechybí ani technická vyspělost, ani úctyhodný rozsah obsahu ne nepodobný právě megalomanské zábavě od Bungie. Ale jakkoliv se k hráčům nakonec dostala vydařená hra, s nejnovějším Shadowgunem se rovněž táhne pár nedostatků autorům dlouhodobě vlastních.

Spintires: MudRunner – American Wilds – recenze

Dost bylo ruské tajgy! Což takhle zapadnout do amerického bahna? Vyjde to ale skoro nastejno, jak ukazuje nová edice hry Spintires: MudRunner s podtitulem American Wilds. Trenažér jízdy v terénu se dočkal obohacení o nové mapy, auta i výzvy, ale novotou ani tak nezáří. Otázkou je, zda má oficiální rozšíření tohoto typu smysl, když hru bohatě zásobuje komunita.