Krok za krokem
Team Assault je čistý taktický derivát. Boj se odehrává v období Druhé světové války (zív) a v tahovém režimu, v něm nepřítele rozeberete jako výtvor ze stavebnice LEGO. Vaše jednotky se střídavě aktivují se silami soupeře s cílem obsadit na mapě určená místa a samozřejmě zredukovat řady toho druhého.
Každý voják, a že jich nemáte moc, je důležitý prvek skládačky. Proto mu musíte udělit jasný rozkaz - kam má běžet, kde se schovat, na koho střílet či zda má z kapsy vytáhnout granát a mrsknout ho za roh k nohám nepřítele. Nebo ho necháte v klidu a on bude mít možnost později reagovat na činy nepřítele v jeho tahu.
Všechny účastníky tohoto komorního boje vodíte za ruku podobně jako v jiných hrách, tedy ve stylu, který rozhodně nepřináší nic nového. Sám jsem ho už zakusil v desítkách titulů. Mezi ty lepší, vyloženě taktické, tituly patřila Jagged Alliance, a dobře se mi systém osvědčil i v méně známé a překvapivě zábavné strategii Tin Soldiers: Julius Caesar. Moc dobře ale nefungoval třeba v Panzer Command. Tady kupodivu sedl výborně, ovládání je snadné, jasné a nemám žádné důvody mu cokoli vytýkat.
Radost z nakupování?
Team Assault nemá žádnou kampaň a sází jen na skirmish bitvy proti AI nebo lidskému protivníkovi a to pouze na desítce různých map. Zdá se to být málo, ale ve skutečnosti to není žádný závažný nedostatek, protože se autoři rozhodli podpořit trvanlivost i zábavnost hry několika způsoby. Jakmile si zvolíte stranu, přičemž se zde mohou mydlit třeba i Němec s Němcem, máte k dispozici pár dalších voleb, které by měly každou bitvu dělat jinou. Patří mezi ně i volitelný počet nákupních bodů nebo podmínky vítězství.
Dále by pak hráče mělo, opakuji, mělo bavit, nakupování jednotek a z toho plynoucí rajcovní přizpůsobení taktiky a realizace jeho vojenského génia. Mám pocit, že takto si to autoři malovali, protože k Team Assault je připojena externí aplikace, pomocí níž si údajně nadržený vojevůdce může sám sestavit jednotlivé týmy vojáku, které následně využije ve hře.
Hráč se může se rozhodovat, jestli německému výsadkáři buď dá Gewehr 43 a na záda mu hodí miny, nebo ho radši nezatíží a vsadí na rychlejší pohyb. Takto sestavené čety poté s velkou slávou předloží před svého soupeře, otestuje je v boji a bude sdílet s ostatními. Jak se podle předchozích odstavců může zdát, máme tady parádní taktickou hru z Druhé světové. Bohužel, skutečnost je trošku jiná! Je načase sebrat odvahu a skočit snožmo do bahnité koupele plné pijavic.
zdroj: Archiv
Umělák bez mozku
Možná by výše zmíněná pozitiva trochu fungovala, kdyby nebyl Team Assault: Baptism of Fire mrtvou hrou hned po svém vydání. Multiplayer lobby je prázdné, nemáte s kým zápasit, komu se chlubit a kámoše na to jen tak neutáhnete, protože mu budete jen těžko vysvětlovat, proč je ta hra tak graficky odporná. Vysvětlení k tomu nemám ani já.
Pokud jste drsní introverti a myslíte si, že si vystačíte s AI, opět budete zklamáni. Tak hloupě přemýšlející vojáky jsem už dlouho neviděl. Pobíhají jen dle příkazů nebo debilně navržených skriptů, nekoukají napravo či nalevo a je jim jedno, že si to štrádují metr od nepřítele. Vrcholem byl hrdinský čin jednoho amerického bojovníka, který přiběhl na vzdálenost necelého metru k mým esesáčkům a odpálil střelu z bazooky. Zemřel on i Němci. Takže asi zběhlík od Japonců nakonec...
Odmítám hrát něco, co nevypadá jako boj, kde se všichni chovají jako po lobotomii. Zvlášť, když se má jednat o taktickou hru založenou na pečlivém plánování. Jedinou záchranou hloupé AI mohl být multiplayer, ale tomu zas chybí něco originálního, pro hráče přitažlivého. A v neposlední řadě ztrácí i kvůli hnusné, vyloženě hnusné grafice. Tímto stylem se multiplayerové lobby nikdy nenaplní. Posledním hřebíkem do virtuální rakve jsou vychytávky typu nemožnost vlézt do budov, procházet lesem nebo křovím a celková nemožnost přirozeně využívat terén.
Jdi mi z očí
V charakteristice hry se píše cosi o autentickém boji. Když bych opomněl hloupou AI, opravdu tady dochází k náznakům reálné účinnosti zbraní, kdy jedna kulka může i zabít a ostřelování má vliv na morálku a bojeschopnost, což by se dalo použit při taktice a plánování. Ne však ve světě tupých armádních ztroskotanců, bezhlavě pobíhajících po hnusných mapách.
Ve výsledku tak nedokážu přijít na jeden jediný důvod, proč tahle hra vznikla. Co bylo hnacím motorem vývojářů, kteří přece ke své práci potřebují pořádnou dávku motivace? Musí je to více než bavit, musí do toho být blázni, nechat si dobrovolně vyvolat záchvaty šílenství a měnit je v tryskající tvůrčí energii. To všechno by pak mělo mít dva základní cíle. Prvním jsou peníze z prodeje hry a hned vedle něj je druhá cílová meta, která jde ruku v ruce s penězi – musíte vytvořit něco, co bude hráče bavit. Že je tohle nad slunce jasná věc? Ano, ovšem autoři Team Assault: Baptism of Fire ji zřejmě nebrali v potaz.
Snad sází na prodejnost podle úderného názvu, možná počítají s tím, že si to někdo náhodně vyhrabe v koši v supermarketu a podle pěkného obalu si to bude chtít zahrát. Možná sedne na lep úderným heslům z letáku či krabice. To je jedno. Vy to ale rozhodně nedělejte! Her s tématem Druhé světové je spousta a podstatně zábavnějších.
