Výsledky hledání pro: Jan

Resogun - recenze

22. 12. 2013 | Jan Olejník

Resogun bude pravděpodobně mnohými vnímán jako jeden z nejkontroverznějších titulů pro PlayStation 4. Ale rozhodně ne kvůli násilí či přízemním oplzlostem, ostatně nic takového se ve hře ani nevyskytuje. Problém téhle malé nezávislé hry tkví v tom, že je kvalitní. Vlastně až moc kvalitní. Natolik, že zastiňuje některé velké AAA tituly, které měly táhnout start nové konzole především.

World of Warplanes - recenze

27. 11. 2013 | Jan Olejník

Wargaming vzal s World of Tanks svět online hraní ztečí a jeho neúprosná marketingová kampaň se valila vpřed stejně jako tanková četa. Nyní se ale mají bitvy přenést do oblak a ve vzduchu zůstává viset otázka, zda byl úspěch World of Tanks poctivě plánovaným postupem, který lze zopakovat, nebo shodou šťastných náhod.

Resident Evil 2 – recenze

25. 1. 2019 | Jan Slavík

Původní Resident Evil 2 vyšel 21. ledna 1998, tedy téměř přesně před jedenadvaceti lety. Nelze zapomenout, jak nás hra tenkrát pohltila. O přestávkách se pravidelně pánská polovina čtvrté třídy rozdělila na předstírané nemrtvé a bandu Leonů, kteří chrčící spolužáky kosili z imaginárních zbraní, zatímco holčičky si u toho klepaly na čelíčka. Dnes vydaný remake už zřejmě k podobnému veselí nezavdá, což je, řečeno s nostalgickou jiskrou v oku, upřímně trochu škoda. Ale není třeba zoufat nad ztraceným mládím, hra je to totiž pořád výborná.

Civilization VI – recenze mobilní verze

4. 5. 2018 | Jan Hrdlička

Loňský rok byl k hraní na cestách štědrý. V březnu na scénu vtrhlo Nintendo a všem nám předvedlo, co dovede vymáčknout z maličkého Switche. Mobilní platformy obohatilo několik vydařených konverzí v čele s Inside či Oxenfree, byť se popravdě nejednalo o kdovíjak komplexní tituly. Tuto úlohu na sebe vzala až šestá Civilizace. A když na iPadu rozklenula tisíce let lidského věku, museli jsme uznale přiznat, že jí to na dotykových displejích sluší. Jen by si tedy pro těch několik chyb mohla odpustit cenu jako z počítačů.

Little Nightmares - recenze

11. 5. 2017 | Jan Vrobel

Znáte ten pocit, kdy byste se sice rádi trochu báli, ale tak nějak s mírou? Hektolitry krve a kastrační pomůcky? Ne, děkuji pěkně! Raději tajemnou atmosféru a spoustu zneklidňujících surrealistických nápadů – zkrátka takovou malou noční můru, která se nechává inspirovat spíše křehkým géniem Jana Švankmajera než Texaským masakrem motorovou pilou. Pokud to máte podobně, jste tady správně. Při hraní Little Nightmares si školáci sice možná cvrknou, dospělým však budou příjemně poletovat motýlci v břiše. Koneckonců je hra švédských vývojářů z Tarsier Studios v první řadě logickou stealth plošinovkou, a teprve v té druhé hororem. Lekačky moc nečekejte, hutnou atmosféru a děsivá monstra ano.

Masquerada: Songs and Shadows - recenze

3. 3. 2017 | Jan Vrobel

Pro příznivce RPG nastaly krásné časy. Po dlouhých letech odříkání, kdy jsme si mysleli, že ta izometrická vyhynula jako dinosauři, vrátila se zpět. A to nejen ve formě prací ostřílených matadorů, kteří zplodili Tyranny, Pillars of Eternity nebo Torment: Tides of Numenera, ale i skrz menší studia, která se nebojí experimentovat. A právě z tohoto ranku pochází Masquerada: Songs and Shadows od Witching Hour Studios, velmi sympatické a po většině stránek dotažené skupinové RPG vonící exotikou.

Severed - recenze

9. 10. 2016 | Jan Hrdlička

Jestli Severed něco nezapře, pak je to rukopis svých tvůrců. Studio DrinkBox má na svědomí výbornou akční skákačku Guacamelee! a v případě Severed znovu dokázalo přijít s obrazem originálního světa, který se po vizuální stránce zakousne do paměti, je silně bizarní, současně ale nádherný a až do úplného konce tajuplný. Tenhle novodobý dungeon crawler ostatně udivoval svým vzhledem už na displeji PS Vita a nedávný přesun na mobilní platformy mu na atraktivitě neubral. Zato však na povrch vyplavaly nedodělky v oblasti herní náplně, na mobilech a tabletech snáze pozorovatelné. Vinou toho se cesta napříč hrou bohužel stává o něco všednější záležitostí.

Dreamfall Chapters - recenze kompletní hry

25. 7. 2016 | Jan Slavík

Dva světy, které se o sebe opírají zády, protiklady, chaos a řád. Jeden bez druhého by se ale zhroutily do nicoty. V obou z nich, mezi nimi, a vlastně ani v jednom je dívka neobyčejného nadání. Zní to povědomě? Mělo by, protože původní The Longest Journey se může směle řadit mezi nejlepší adventury všech dob. Na ní navázala epizodicky vydávaná Dreamfall Chapters. Když se ovšem někdo pokusí lepit přídavky k tak výraznému žánrovému počinu, končí to často neslavně. Tentokrát ale příběh pokračuje a končí pod vedením duchovního otce série Ragnara Tørnquista – kdo jiný by měl vše uzavřít?

Chameleon Run - recenze

2. 5. 2016 | Jan Hrdlička

Snad ještě žádná hra mě nevrhla tak rychle do dění. Snad ještě žádnou hru jsem neodehrál v tak frenetickém tempu. Snad ještě v žádné úrovni jakékoli hry jsem si nedal tolikrát repete. Snad… V případě Chameleon Run nejde o výtky, nýbrž o klíčové znaky, které definují úspěch této originální mobilní autoběhačky. K příjemnému nabourání zavedených pravidel žánru se navíc přidává ještě původ z dílny tuzemského studia Hyperbolic Magnetism a čirá radost z pohybu v herním prostředí, kterou jsem naposledy zažil před lety v Mirror's Edge. A to už je dost důvodů, proč se o Chameleon Run zajímat.

Slain! - recenze metalové plošinovky

10. 4. 2016 | Jan Vrobel

Tohle je trochu k pláči, zvlášť když člověk vidí, jak dopadla Salt and Sanctuary, a tedy ví, že to opravdu jde. Slain! je nicméně v zásadě další z velmi průměrných plošinovek od malého studia, tentokrát nazvaného Wolf Brew Games, které je evidentně tvořeno partou lidí, co mají blízko jak k metalové muzice, tak k temné fantastice a gotické estetice jako vystřižené z původních dílů série Castlevania. Ačkoli jde o svého způsobu estéty, jejich hra jednoduše není zdaleka tak zábavná, aby šla doporučit. Ale pojďme se na to podívat podrobněji.

Hitman – recenze prologu a první epizody

15. 3. 2016 | Jan Olejník

Existuje něco jednoduššího a zároveň elegantnějšího než černé sako, bílá košile a červená kravata? V jednoduchosti je zkrátka síla. A byť původní díly série Hitman rozhodně nebyly ani náhodou jednoduché co do obtížnosti, jejich koncept byl snadno pochopitelný: jste vrah v elegantním obleku a na mapě máte označený cíl, který musíte nepozorovaně zlikvidovat. Provedení je na vás - můžete se plížit, převlékat i připravovat pasti. Nový, epizodicky vydávaný, Hitman se na osvědčený koncept snaží navěsit nové prvky hratelnosti, zároveň ale sám sobě kolem krku stahuje škrtící strunu v podobě řady nedodělků a technických problémů.

Star Wars Battlefront - recenze PC verze

21. 11. 2015 | Jan Slavík

Také jste si při sledování prvních videích ze Star Wars Battlefront říkali, že takhle to přeci v životě nemůže vypadat? Že se zajisté jedná o technickou prezentaci možností enginu a skutečný výsledek bude ukázkám podobný jen zdaleka? Já také. Jenže jsme se tentokrát všichni spletli, protože hra vypadá neuvěřitelně. Pod povrchem už to nicméně taková sláva není.

Feist - recenze

18. 11. 2015 | Jan Vrobel

"Fist" nemusí znamenat jen pěst. Nechme stranou scórácké fórky na téma fisting a panzerfaust, koneckonců na stránkách Games.cz nemají své místo, a raději se vzdělávejme – "fist" je totiž i německé označení pro malého naštvaného pejska. Právě z němčiny také pochází anglické slovo "feist", které patří někomu, kdo je snadno k rozdurdění. Náladu stejnojmenné hříčky od švýcarské partičky vývojářů Bits & Beasts to vystihuje celkem patřičně.

Read Only Memories - recenze kyberpunkové "adventury"

11. 11. 2015 | Jan Slavík

Jak by se asi cítila první umělá inteligence, která by si uvědomila samotu, protože ostatní z jejího rodu jsou stále jen pouhé stroje? Měla by taková entita právo zvát se osobou? A co její pohlaví, lze vůbec takový koncept vztáhnout na tak odlišnou bytost? Těmito a podobnými otázkami se zabývá adventura od amerického studia MidBoss s názvem Read Only Memories.

Onikira: Demon Killer - recenze

10. 9. 2015 | Jan Slavík

Jakmile se vývojářské studio pokusí o hru z kulturního prostředí úplně jiné země či světadílu, dost často to dopadá bledě. Obzvlášť, pokud se jedná o tak exotickou zemi, jakou Japonsko bezesporu je. Když se tak Irové ze studia Digital Furnace Games pustili do plošinovky, situované do země vycházejícího slunce, nebyl jsem si jistý, co vlastně čekat. Dokážou se Evropané porvat s náročným úkolem v podobě sondy do bohatého folklóru asijské země?

Technobabylon - recenze výborné kyberpunkové adventury

29. 5. 2015 | Jan Slavík

Pokud by vaši elektronickou žízeň po kyberpunku nedokázal uhasit nedávno vydaný český Dex, nemusíte si zoufat. Vývojáři ze studia Technocrat Games totiž sáhli po svých třech adventurních epizodkách, které vydali jako freeware v letech 2010 a 2011, slepili je s pomocí WadjetEyes dohromady, od základů předělali grafiku, notně okořenili původní příběh a výsledek vám předkládají pod názvem Technobabylon.

White Night - recenze černobílého hororu

13. 4. 2015 | Jan Olejník

Když jsem si před časem posteskl, že už nikdo nechce udělat hru, která by se podobala původním dílům série Alone in the Dark, ani jsem netušil, že se dočkám malého překvapení. Černobílá White Night je dílem vývojářského týmu Osome Studio a připomíná právě zašlé časy hororových adventur se statickými kamerami. Jenže netradiční vizuální stylizace a brnkání na nostalgickou notu nemusí vždy stačit.

Call of Duty: Ghosts – recenze

12. 11. 2013 | Jan Olejník

Jedno arabské přísloví říká, že člověk se bojí času a čas se bojí pyramid. A podobně, jako pyramidy vzdorují času, vzdoruje i Call of Duty veškeré kritice žurnalistů i samotných hráčů. Slavná herní série je, stejně jako hroby dávných faraónů, na první pohled neměnná, ale při bližším zkoumání odhalí trhliny způsobené zubem času.

Rocksmith 2014 - recenze

31. 10. 2013 | Jan Olejník

Poprvé jsem po kytaře zatoužil, když jsem objevil chlapíka jménem Gavin Dunne, který v internetových vodách vystupuje pod jménem Miracle of Sound. Tenhle týpek, co skládá originální songy na motivy známých her, mi do hlavy vetknul nenechavou myšlenku: když už mám pár kreativních koníčků, mohl bych zkusit i elektrickou kejtru. Jak těžké to může být?

Sins of a Solar Empire: Rebellion - recenze

10. 7. 2012 | Jan Smejkal

Stejně jako se hudebníci drží pravidla "Když nevíš co bys, vydej bestofku", následovali Ironclad Games herní ekvivalent téže mantry a vydali za skoro plnou cenu Sins of a Solar Empire s podtitulem Rebellion, který přináší jen pomálu nového. To je největší, ale naštěstí jediný, zásadní hřích (I see what you did there!) tvůrců..

NHL 12 - recenze

9. 9. 2011 | Jan Vitík

Je to jedna z největších jistot herního průmyslu. Dětem skončí prázdniny a EA Sports vydá nový ročník série NHL, což s sebou přináší několik průvodních jevů, které se také pravidelně opakují. EA se v dostatečném předstihu začne bít v prsa a do světa vypouštět informace o chystaných změnách a novinkách. No, a když už nové NHL vyjde, začnou se hráči pídit a vyptávat, kde ty novoty jsou.

Civilization V - recenze

13. 10. 2010 | Jan Horčík

Když jsem hru poprvé spustil, naštvalo mě jak pomalu se nahrává. A že musím projít tři startovací menu, než vůbec nastartuje. Když se pak po čase objevila herní mapa, znejistěl jsem ještě víc. A brblal si pod vousy něco jako "Propánajána, tak tohle je nová Civka? Barevné lalulá pro děcka odrostlá na Teletubbies?!" Jenže stačilo prvních pár tahů aby mě hra pěkně profackovala a já zjistil, jak hluboká to byla mýlka.

Dark Train - recenze

8. 11. 2016 | Lukáš Grygar

Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.

Rolando: Royal Edition – recenze

25. 6. 2019 | Jan Hrdlička

Pamatujete na dobu deset let zpátky? Všecko se tehdy zdálo o malounko snazší, první iPhone stále působil docela jako zjevení a my obdivovali i to, že kam člověk nahne telefon, tam přesně zapadne kulička. Anebo s jakým mistrovstvím se dali vystřelovat rozlícení ptáčci z praku. Tehdy jsme hráli ledasco. Až na Rolando. Barevná plošinovka, dílem ovládaná prsty, dílem náklony, připomínka něčeho, s čím pak zametly nové žánry a nové způsoby hraní, u nás jaksi zapadla. A proto je její znovu vydaná královská edice něčím zvláštním. Připomínkou doby, kdy jednomu vše připadalo hravé, vše radostné a neokoukané. A jindy se zase spojení s minulostí už přeci jen zpřetrhalo a návrat je to takový do jisté míry hořkosladký.

Final Fantasy XV: Pocket Edition - recenze

19. 4. 2018 | Jan Hrdlička

Od letošního února si každý může vzít Final Fantasy XV s sebou do kapsy. Ne, skutečně tomu tak je a nemyslím tím, že na něčem rozběháte PC verzi nebo si streamujete konzolovou. Jedna z vlakových lodí Square Enixu, kterou jako kandidáta na mobilní vydání tipoval asi jen málokdo, slevila něco ze své okázalosti, jinak se však na mobilech a tabletech rozkládá téměř v celé své šíři. Vznikla tím opravdická konverze rozmáchlého JRPG, která je přístupná kdekomu a vychází vstříc specifikům dotykových displejů tím nejlepším možným způsobem. Dostala název Pocket Edition a příjemná povinnost mi, milí čtenáři, ukládá vám sdělit, že jde o malý zázrak.

Final Fantasy XV: Windows Edition - recenze

6. 4. 2018 | Jan Slavík

Final Fantasy XV byla v době svého vydání pro konzole, tedy před necelým rokem a půl, parádní hra, vůči které ale řada hráčů vznášela více či méně oprávněné výhrady. Jednak se vedly sáhodlouhé polemiky, zda je nový přírůstek právoplatným zástupcem značky, ale hlavně zůstávala jistá pachuť z díla, které při nejlepší vůli nešlo prohlásit za zcela dokončené. Kdo by čekal, že se s vydáním hry pro Windows v těchto klíčových bodech něco změní, samozřejmě by se mýlil. Na druhou stranu se jedná o nejbohatší a nejkrásnější Final Fantasy XV, jakou jste si doposud mohli zahrát. To nakonec vůbec není špatná nabídka, protože kvality hry jsou přese všechno nesporné.

The Elder Scrolls: Legends - recenze

31. 3. 2017 | Jan Slavík

Příznivci sběratelských karetních her mají v poslední době důvod ke spokojenosti. Renesanci masového zájmu o fantasy karetní souboje, tedy žánr, který se zdál být určený pro poměrně úzké publikum, nastartoval Blizzard vydáním Hearthstone. Následný fenomenální úspěch naznačil potenciál, který se, nepříliš překvapivě, rozhodla využít řada firem. Nějakou formu využití karet tak dnes najdete v kde čem. Pro někoho, komu blizzardí stylizace nevoní, nebo jen hledá něco nového, a nechce se mu mastit Gwynta, přišla s alternativou Bethesda, respektive tvůrci ze studia Dire Wolf Digital, kteří pro ni vytvořili karetní titul The Elder Scrolls: Legends.

Mass Effect: Andromeda - recenze

20. 3. 2017 | Jan Vrobel

Neustále se zrychlující doba letí takovým tempem, že se to zdá od posledního dílu epické sci-fi RPG série Mass Effect být jen chvilka. Věřili byste ale, že už je to celých pět let? Zatímco můžeme sledovat neustále postupující technologický pokrok, který přináší nové a nové vymoženosti v podobě hardwaru i služeb, některé věci se nemění a možná až trochu přešlapují na místě. Mass Effect: Andromeda přichází po tvůrčí pauze, po níž by naivní člověk čekal o to vyšší míru invence a hru, která by restartem série mohla získat tolik potřebnou svěžest. Jenže…

Toby: The Secret Mine - recenze

20. 12. 2015 | Jan Slavík

Logická plošinovka na postřeh s černými siluetami postav i předmětů? Je zřejmé, že v dílně vývojáře Lukáše Navrátila nevznikl počin, který by měl potenciál zatřást světem svou průlomovou originalitou. Inspiraci hrou Limbo tvůrce bez skrupulí přiznává - ono mu také, co si budeme povídat, nic moc jiného nezbývá, protože je naprosto zjevná. Jenže existuje inspirace a inspirace, a Toby: The Secret Mine občas cupitá a poskakuje po hranici prachsprosté kopie. Možná se mělo jednat o pokývnutí směrem k vzoru, ale vzdání holdu vypadá jinak. Několik úrovní je totiž předloze podobných natolik, že by se kolem pomalu mohl začít šířit plíživý odér soudního sporu.

Darksiders II: Deathinitive Edition - recenze

15. 12. 2015 | Jan Slavík

Chtělo by se napsat, že Darksiders II je skvělá hra, není ji tedy třeba nijak zvlášť představovat. Bohužel to ale není pravda. Tedy, ona skvělá je, to bez debat, ale navzdory příznivé kritice herních žurnalistů trestuhodně prošuměla bez většího vzruchu z hráčské strany. Hra se neprodávala podle představ, což připustili i lidé z THQ. Značka pak po bankrotu společnosti THQ na konci roku 2012 skončila pod švédským vydavatelem Nordic Games, který brzy potvrdil záměr přivést Darksiders zpět do povědomí hráčů s remasterovanou Deathinitive Edition.

Recenze