Read Only Memories - recenze kyberpunkové "adventury"
7/10
zdroj: Archiv

Read Only Memories - recenze kyberpunkové "adventury"

Datum vydání:
6. října 2015
Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

11. 11. 2015 20:17 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Jak by se asi cítila první umělá inteligence, která by si uvědomila samotu, protože ostatní z jejího rodu jsou stále jen pouhé stroje? Měla by taková entita právo zvát se osobou? A co její pohlaví, lze vůbec takový koncept vztáhnout na tak odlišnou bytost? Těmito a podobnými otázkami se zabývá adventura od amerického studia MidBoss s názvem Read Only Memories.

Termín adventura však v souvislosti s tímto počinem lze použít jen s přimhouřením obou očí a se špunty v uších. Ve skutečnosti se jedná spíše o vizuální novelu, ve které sice občas na něco kliknete, ale hlavně budete číst, číst, a pak ještě trochu číst, protože veškerý posun příběhu se odehrává v dialozích. Žánrově tak ROM připomíná například parádní jednohubku To the Moon.

Turing

Hlavní postava, novinář a znuděný recenzent, se topí v dluzích. V městě korporací nikdo žurnalistu na volné noze moc dobře nezaplatí, sen o vydání vlastní knihy se tak postupně rozplývá do ztracena jak mlžný opar v ranních ulicích. Nudné paběrkování na dně společenské kádě však jednoho rána přeruší vcelku roztomilý robůtek, který nejdříve se směsicí nervozity a pýchy vysvětlí, jak jednoduché bylo vloupat se vám do bytu, protože máte zastaralý firewall na dveřích, a pak vás poprosí o pomoc.

Jeho stvořitel doktor Hayden, geniální programátor a váš starý známý, byl unesen před jeho očima (respektive optickou jednotkou) a první digitální osoba, robot jménem Turing, nevěděl, co si počít. Ze všech Haydenových kontaktů jste to byl právě vy, kdo vykazoval největší pravděpodobnost úspěchu a ochoty pomoci. Rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat, ozubená kola osudu se začala otáčet a s jejich prvním kovovým *klik* máte u postele rozpačitě postávajícího prvního a jediného zástupce nové rasy, kterému jde evidentně někdo z neznámého důvodu po jeho mechanickém krku. Člověk už zažil i lepší rána.

Kdyby bylo možné Turinga vyhodit z bytu a zachumlat se zpátky pod peřinu, bylo by po adventuře, takže je asi jasné, že hra vás přinutí se vydat na polodobrodružnou a polofilozofickou výpravu, která probudí vaše dlouho podřimující novinářské pudy a touhu dobrat se pravdy.

Brzy se tak zapletete do mocenského konfliktu korporací a budete odhalovat skutečné a temné motivy za událostmi. Potkáte se s hackery, technologickou aristokracií a také s neodruidy z hnutí Human Revolution. Co si budeme nalhávat, "neodruid" zní naprosto fenomenálně, jen škoda, že v praxi jde o skupinku proplešatělých pantátů, co demonstrují před genetickou klinikou a domů je přinutí odejít i sněhová přeháňka.

Četbou vpřed

Základ příběhu, ačkoliv rozhodně není špatný a v rámci herní produkce jde o jasný nadprůměr, zas až tak poutavý či překvapivý není. Neurazí, jistě, ale nejedná se o tak divokou emocionální jízdu jako v případě již zmiňovaného To the Moon. Nálady se sice střídají, dojde i na vážné rozmluvy či situace a často příjemně zamrazí tanec okolo stírání hranice mezi člověkem a strojem, ale celkově je hra spíše umírněnější. To samozřejmě samo o sobě nemusí být nutně na škodu.

Jenže Read Only Memories je nejen rozvážnější a přemýšlivější, ale hlavně mnohem delší. Dohrání zabere klidně něco okolo osmi hodin, což je vzhledem k žánru opravdu pořádná porce. Paradoxně je to trochu na škodu, protože ROM nehrajete, ROM čtete, a k opravdové údernosti by bylo potřeba zážitek trochu kondenzovat. Hra v některých kapitolách zkrátka trpí přílišnou roztahaností a ukecaností.

zdroj: Archiv

Musí vám tedy být jasné, na čem hra podobného ražení stojí a padá - jde o kvalitu psaného slova. S potěšeným úsměvem verbálního fetišisty mohu prohlásit, že texty jsou v Read Only Memories excelentní. Pochvala náleží nejen za styl vyprávění příběhu a dialogy, kterým lze vytknout snad jen občasnou přetechnizovanost, ale i za komentáře interakcí.

Hra totiž pronese nějakou hlášku ke každé kombinaci předmětů, o kterou se pokusíte. V drtivé většině jde o nějaký vtípek, ale tvůrcům se daří perfektně kráčet po oné mámivé linii, kdy ačkoliv je většina průpovídek humorných, žerty stále nepůsobí nuceně či křečovitě. Komentářů je navíc ke každé interakci několik a já se tak párkrát přistihl, jak vůbec neřeším příběh či posun v ději, ale proklikávám dokola celou obrazovku se všemi předměty v inventáři, abych si přečetl všechny možné glosy.

S tím samozřejmě souvisí nutnost umět dobře anglicky - psané slovo je stěžejním pilířem ROM a i vtípky často staví na slovních hříčkách a mnohovýznamových slovech, bez dobrého porozumění by tak byl zážitek ze hry v podstatě nulový.

Jak se to hraje?

Nijak. Několikrát po vás sice bude hra vyžadovat splnění nějaké hádanky, ale ty jsou všechny natolik primitivní, že by je zvládla i cvičená opice. Předměty se navíc na okolí, až na několik málo výjimek, nepoužívají. Většinou je potřebujete jen pro různé výměny a interakce s postavami. Obrazovky jsou sice zaplněné "interaktivními" objekty, ale ty k ničemu neslouží - tedy krom možnosti přečíst si k nim nějaký humorný komentář.

Tak probíhají první čtyři pětiny ROM, aby na vás v téměř závěrečné scéně tvůrci nejdříve vytasili akční minihru se střelbou, kterou primitivní engine hry zvládá jen horko těžko, a vzápětí podivný mix totálně nepřehledného krokovacího dungeonu se hrou Duck Tales, respektive jednou její částí. Ano, řeč je o památném úprku bludištěm před nadrženou mumií. Co však podobná pasáž dělá v příběhové a v podstatě textové adventuře, kde působí stejně patřičně jako muž středního věku na diskotéce, nepochopím. Scéna je to naštěstí krátká a v kontextu rozsahu hry zanedbatelná, ale být tam prostě nemusela.

Homopunk

Aby bylo jasno, autoři z MidBoss jsou ti samí lidé, kteří stojí i za iniciativou GaymerX, tedy aktivistickým projektem, který má, dle jejich vlastních slov, poskytnout jakési útočiště homosexuálním hráčům. Zda je podobné snažení potřeba či zda má nějaký smysl, to už nechám na posouzení každému z vás, faktem ale je, že se jejich náhled na věc promítá i do hry.

Hratelnost to nikterak neovlivňuje a tvůrci tématiku sexuální orientace nijak otravně nepodsouvají, takže není se tomu není třeba zdlouhavě věnovat, jen jednu poznámku si neodpustím. Autoři sami tvrdí, že se snaží prosazovat větší diverzitu v herních postavách a jejich orientaci. Jenže, drazí, když ve své hře místo všech postav hetero uděláte komplet všechny postavy homo nebo trans, stále to jaksi není diverzita, víme?

ROM má v podtitulu "A New Cyberpunk Adventure", ovšem s tím nemohu zcela souhlasit. Město sice vykazuje tradiční prvky kyberpunku, zmiňuje vliv korporací a podobně, ale žánr nikterak důkladněji neprozkoumává. Věnuje se sice filozofickým otázkám kognitivních technologií a otře se i o existenci duše ve stroji, ale pořád tomu něco chybí. Neo-San Francisco, kde se děj odehrává, je navíc příliš...čisté. Ve výsledku na mě hra sice působila jako zásadně kyber, ale už ne moc punk.

O grafice nemá smysl páchat rozsáhlý traktát, pokud nemáte rádi pixel-artovou stylizaci, už jste se stejně nejspíš stihli jít vyzvracet. Problém nicméně je, že i příznivcům kostiček, mezi které se třeba počítám i já, hra sice přichystá některé stylové a pěkné obrazovky, ale taky pěknou řádku dosti odpudivých. Je tedy paradoxní, že téměř třicet let stará Kodžimova adventura Snatcher, která byla pro ROM přiznanou inspirací, vypadá vizuálně lépe. Hudba je na tom o něco lépe, je příjemná, i když občas nesedí úplně přesně k náladě situace a scénu, která by jinak měla potenciál vzít za srdce, nepříjemně zlehčí.

Read Only Memories vypráví vcelku zajímavý příběh a používá k tomu skvěle zvolená slova. Pokud od hry očekáváte akční spád a dynamickou hratelnost, můžete jít o barák dál. Jestli vás ale baví číst a občas se i zamyslet nad tématy, která se z valné většiny dají aplikovat i na současný svět, a často se také zasmát, ROM klidně vyzkoušejte. Jedná se o potravu pro duši, ale strhující vír emocí nepřivodí, což vám ovšem klidně může být po chuti, pokud vám patos To the Moon způsoboval kopřivku. Jenom budete muset hře odpustit občasnou zdlouhavost, sem tam také menší scénáristickou berličku a čas od času nepříliš povedenou technickou stránku.

Verdikt:

Vizuální novela o umělé inteligenci, digitálních citech a duši mezi tištěnými spoji. Je skvěle napsaná, avšak herně možná až příliš jednoduchá. Pro fanoušky žánru se nicméně jedná o příjemnou volbu.

Nejnovější články