Recenze

State of Decay - recenze

Byl to nevinný výlet do Mt.Tanner. Chystal jsem se tam na pár dní upíchnout, abych si trošku odpočinul od spěchu velkoměsta. Tábořil jsem, chytal ryby a užíval si sluníčka. Letní idylka se ale prakticky přes noc stala noční můrou. Při jednom z výletů po okolí jsem potkal Eda, mého dovolenkového souseda, jak s někým zuřivě zápasí. Podivná osoba se na něj úpěnlivě sápala a snažila se mu zakousnout do krku. Nejdřív jsem se do toho nechtěl míchat, ale když jsem přistoupil blíž, abych mohl nerušeně proklouznout kolem přes vzrostlé mlází, všiml jsem si, že tady něco nehraje – ta osoba silně zapáchala a její oči žhnuly zářivým červeným světlem. A tak jsem zasáhl. Bylo to o fous, ale nakonec jsme ji společně zdolali.

Lords of Football - recenze

Fotbalový manažer ve stylu Simsů? Koučování hráčů na hřišti i mimo něj? Přesně takový zážitek sliboval Lords of Football, potažmo i jeho tvůrci ze studia Geniaware. Jelikož mě fotbal docela baví, ale klasické manažery mi přijdou přespříliš složité, vítala jsem ho všemi deseti.

Heroes of Ruin - recenze

Vydat hru, která si za největší vzor bere Diablo, právě v době, kdy se třetí díl pekelné legendy vřítil do obchodů a většinu hráčů ještě (pořád) nepustil ze svých osidel, je šílenství a zároveň geniální marketingový plán. Šílenství proto, že vaši hru s ním budou všichni přímo porovnávat a zákonitě tak budete mít velice silnou konkurenci. Geniální plán to pak může být za předpokladu, že svou hru vydáte na nějaký handheld a zaútočíte na oslabené hráče cestovní verzí jejich oblíbeného žánru.

Legend of Grimrock - recenze

Dungeon crawler, krokovací dungeon - ráj milovníků čtverečkovaných papírů, odmítajících uznat pojmy jako kontinuum a spojitost. Ráj, kde sklepením vládnou jen pravé úhly. Jestliže si adventury stěžují na to, že musí sedět v přítmí zapadlého kouta, dungeony už několik let čumí do hlubin bezedné propasti na konci světa, kam za nimi přichází už jen ti nejodvážnější. To se teď ale změní.

Defenders of Ardania - recenze

Občas si u hry, která se na první pohled tváří vážně a zcela seriózně, říkáte, že si z vás autoři nejspíš musí dělat srandu, protože jinak by nikdy nic podobného nedokázali splácat dohromady. U Defenders of Ardania si to budete říkat taky, pouze s tím rozdílem, že tahle hra se vážně netváří a fakt, že si z vás jejím prostřednictvím dělají autoři srandu, je ve skutečnosti jedním z jejích kladů. Bohužel však musím dodat, že jedním z mála.

Dungeons of Dredmor - recenze

Smrt v počítačových hrách již dávno přestala číhat za každým rohem. Zjistilo se, že to nesvědčí byznysu. Poraženecký koncept, kdy člověk umělou inteligenci nemůže porazit, pouze jí, co možná nejdéle vzdoruje, padl společně s koncem herních automatů. A až na občasné dárky z Japonska (Vagrant Story) se na něj nenavázalo. Bylo by to totiž kontraproduktivní, hratelnost má dnes jiné cíle. Poptávka zesílila po hrách, které z člověka agresi spíše vyplaví, než aby ji v něm střádaly.

Rock of Ages - recenze

Občas se na herním trhu objeví anomálie. Hra, která sice na první pohled nevypadá jako nic, co jste kdy viděli, ale přesto působí dostatečně soudržně na to, aby vás přesvědčila, že tam uvnitř jede podle vlastní logiky a tudíž není ani z daleka tolik šílená, jen vy ji prostě nechápete.

Child of Eden - recenze

Čistil jsem hřbet kybernetické velryby od virů, probíjel jsem se mračny digitálních závojnatek, požal jsem trávník z jedniček a nul, prošel jsem si vnitřním vesmírem do čtvrté dimenze, utkal se s kyberchobotnicí, utahal si obě ruce k upadnutí a to vše pro smutný úsměv krásné dívky jménem Lumi, umělé lidskosti ve vesmíru kybernetické reality.

Rise of Flight - recenze

Simulátory letadel z první světové války mají jednu velkou výhodu. Asi ji rozpoznáte už při prvním pohledu do kokpitu Nieuport 28.C1. Z podlahy kouká železný klacek, kterým se letadlo řídí, dole pedály a tam, kde byste očekávali palubní desku, se nejistě šklebí jediný budík. Létat s takovým strojem tedy nevyžaduje znalost přístrojů, stačí nastartovat motor, dát plný plyn, a aniž byste byli obtěžováni nějakým nastavením klapek či zatažením podvozku, tak v mžiku letíte.

World of Tanks - recenze

Tank je impozantní stroj. Kdo viděl někdy tyhle pancéřované zrůdy na živo, běhal mu zaručeně mráz po zádech. I ve hrách dostaly hodně prostoru, ale jejich využití jako hlavního prvku zábavy, nebylo v posledních letech moc úspěšné. Jednou to byla bezhlavá tanková akce (Panzer Elite Action), jindy zase drsná simulace (T-72 Balkans on Fire!), kterou skouslo jen několik málo hráčů.

The Dark Pictures: Man of Medan - recenze hororu od tvůrců Until Dawn

Když se výlet na moři změní v horor, je lepší být u toho jen jako televizní divák. Anebo jako hráč. V The Dark Pictures: Man of Medan se stanete obojím. Temná adventura spojená s interaktivním filmem pouští děs a hrůzu, kterou si navíc můžete vychutnat jak o samotě, tak v multiplayeru. Velkolepé aranžmá, neortodoxní hratelnost a nepředvídatelný scénář jsou kořením dramatu, ve kterém se budete bát často a rádi, i když se Supermassive Games možná ne poprvé.

Extinction - recenze

Za Extinction stojí studio Iron Galaxy, které má mimo jiné na svědomí veškerý post-launchový obsah do znovuzrozené bojovky Killer Instinct. Logicky tedy čekáte, že akční hopsačka postavená na boji zblízka vyroste z hlubokých kořenů a z lásky k žánru. Extinction nicméně selhává snad ve všech ohledech a namísto zábavné řežby nabízí neustále se opakující nudu.

Imperator: Rome – recenze

Co se vám vybaví, když se řekne „Římská říše“? Vsadil bych se, že neporazitelné legie, orlí standarty se slavnými písmenky S.P.Q.R., pak možná ještě posedlost mramorováním a spousta chlápků v tógách s vavřínovými věnci na pleši. To je ale příliš povrchní pohled. Skutečným srdcem Říma byla jeho ekonomika, legislativa, zahraniční i domácí politika. Jeho stabilitu určovala sociální mobilita a demografické trendy. Ze všech těchhle cizích slov by se takový Total War: Rome II celý orosil hrůzou, ale Imperator: Rome se jich nebojí.

Marvel’s Avengers – recenze

Každý klad vykoupený záporem

Ash of Gods: Redemption - recenze

S klony veleúspěšné Banner Sagy je to ošemetné. Úchvatný vizuální styl a podmanivý soundtrack pořídíte v dnešní době už poměrně lehce. Onen příslovečný kámen úrazu ale spočívá v kvalitně napsaným příběhu, detailně vykreslených postavách a v případě, že toužíte i po taktickém vybití, i v dobře zpracovaných soubojích, které hráče vytrhnou ze čtenářského transu. Hned v začátku si můžeme říct, že Ash of Gods hezky vypadá, ale stačí to?

Ghost of a Tale - recenze

Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.

Shadow of the Colossus - recenze

Podle mého skromného názoru jsou všemožné remastery a remaky skoro vždycky zbytečné a rozhodně nepovažuji pár HD textur za důvod, proč znovu otevírat peněženku. Pokud čekáte, že teď dojde na kouzelné slovíčko „ale“, právě jste se dočkali: ale Shadow of the Colossus si svůj remake zaslouží. Nejen, že je to hra s nadčasovým stylem, její moderní podoba se opravdu vyvedla.

Call of Duty: WWII - recenze

„Válka, k čemu je dobrá?“ zpíval Edwin Starr v klasice od The Temptations. K válečným hrám, můžeme si odpovědět z bezpečí monitoru, odkud nevychlístnou ani sebevětší cákance krve. Nový díl nekonečné série Call of Duty jich nabízí celé galony, ale zůstává jednou velkou válečnou fantazií, kde nepřítele kosíte po tuctech, zatímco kolem vás létají kusy budov, vlaků nebo také spolubojovníků.

Last Day of June - recenze

Byla – nebyla osada u rybníka. V ní více krav než lidí, panenský klid a za okny chladnoucí koláče. Jednoho dne však pohádkovou idylu zničila tragédie. Vypráví o tom adventura Last Day of June, když si všímá, jak jediná událost dokáže člověku obrátit život naruby. Atmosféra silná jako pravá brazilská káva ukrývá i zrnko překvapivě dobré hratelnosti, se kterou se hra chytře zbavuje okovů interaktivního filmu. Nebýt křečovitě vyumělkovaného vzhledu a skromnějšího obsahu, bylo by hodnocení ještě vyšší.

No70: Eye of Basir - recenze

Atmosférických adventur, které chytnou a nepustí, není nikdy dost. Bohužel, zrovna No70: Eye of Basir k nim nepatří. Je smutným důkazem, že z teoreticky spolehlivých žánrových ingrediencí nemusí sama od sebe vzejít kvalitní hra. Lehce podprůměrné dílo od tureckého studia Oldmoustache Gameworks trápí jalový příběh, špatná technická kondice a krátká herní doba.

Vikings: Wolves of Midgard - recenze

„Diablo mezi Vikingy. Proč ne,“ říkal jsem si, když jsem spouštěl Vikings: Wolves of Midgard. Kdyby hry uměly mluvit, tahle Slovenka od studia Games Farm by mě nejspíš okamžitě opravila s tím, že Diablo III, Grim Dawn, Path of Exile a další podobné hry sice možná na první pohled připomíná, ale ve skutečnosti s nimi má společného pramálo, protože její vzdálenou sestřenicí je spíš Gauntlet. Jenže hry mluvit neumí, a tak jsem k tomuhle zjištění musel dospět na vlastní pěst.

Styx: Shards of Darkness – recenze

Dishonored, Thief, Assassin’s Creed… Nejen z těchto her si Styx: Shards of Darkness utahuje, i když jim nesahá ani po kotníky. Druhé stealth dobrodružství titulního goblina se snaží o mnohé, ale ve většině selhává. Snaží se o osobitost, humor, smysluplný systém schopností, akci i napětí, ale moc mu to nejde. Ve výsledku by tak měl goblin spíše zalézt zpátky do stínů, ne si otevírat ústa na jiné hry.

Torment: Tides of Numenera – recenze

„Co může změnit povahu člověka?“ Tak zní ústřední otázka legendárního RPG Planescape: Torment. A já ji budu parafrázovat: „Co může změnit povahu herní série?“ A rovnou si odpovím: asi ledacos, od touhy po inovacích až po chamtivé byznysmeny. Ale v případě Torment: Tides of Numenera to nedokázalo ani moře času, ani technologická proměna průmyslu, dokonce ani přechod do zcela nového světa. Navzdory všemu, čím se od sebe navzájem liší, jsme se po dlouhých letech dočkali nefalšovaného nástupce jedné z nejmilovanějších her všech dob.

Song of the Deep - recenze

Na dně moří žijí svým vlastním životem poklady, monstra i zajímavé herní náměty. Song of the Deep je arkádou mnoha tváří, a tak v ní objevíte od všeho něco. Melancholickou zápletku o dívce, co se potopila pro svého ztraceného otce, podtrhuje velkoryse otevřená hratelnost v rozšafných grafických kulisách. Škoda, že hru jako vystřiženou z nejpodivuhodnějších snů Jacquese Cousteaua zbytečně stahují pod hladinu nešikovné ovládání a frustrující puzzly.

Eisenwald: Blood of November - recenze

Od vydání středověkého dobrodružství Legends of Eisenwald už uplynul rok a půl, což je poměrně dlouhá doba. Rozhodně dostatečná na to, aby tvůrci při tvorbě přídavku opravili nedostatky původní hry a přidali nový obsah. Od rozšíření s názvem Eisenwald: Blood of November tedy nebylo scestné očekávat povýšení sympatického mixu strategie a RPG, který ale měl své mouchy, na opravdovou pecku. Realita je bohužel jinde.

Way of the Red - recenze

Znáte pohádku O Ptáku Ohniváku, planoucím opeřenci s rudým peřím? Možná vám ji připomene plošinovka Way of the Red. Úspěšně boří žánrové stereotypy tím, že vám v arkádových mapách nasadí křídla. Sází také na variabilní soubojový systém s přesným ovládáním. Zamrzí ovšem nezdařená retro stylizace, tragická umělá inteligence a krátká herní doba. Way of the Red nakonec nedolétla až na samotný vrchol herní zábavy. 

Legend of the Skyfish - recenze

Povězme si to hned zkraje. Inspirace kultovní Zeldou se v Legend of the Skyfish odráží více než jasně, nejen v názvu. Současně je však třeba upozornit na fakt, že tvůrci téhle mobilní akční adventury se nikdy nesníží k čiré nápodobě své předlohy. Namísto toho nabízejí svěží a skvěle vyladěný obsah, jako na míru tvořený pro dotykové displeje, který vám učaruje svým půvabem, a jen zřídkakdy vás popudí.

Gears of War 4 - recenze

Popravdě řečeno jsem se Gears of War 4 bál. Kromě toho, že jsem měl po páté vstoupit do stejné řeky, mi přišlo, že je celý herní systém zastaralý. „Schovej se za bednu, všechno vystřílej, přesuň se dál, schovej se za kamenný kvádr, všechny vystřílej, přesuň se dál...“ Kdysi vlajková loď Xbox 360 s tímto systémem v současné generaci stříleček opravdu připomíná dinosaura. Ale takového, který dokázal oklamat evoluci, a nabízí kvalitní zábavu ve dvou zcela rovnocenných složkách – kampani a multiplayeru.

Homeworld: Deserts of Kharak - recenze

Kdy naposledy se vám hra rozležela v hlavě natolik, abyste před usnutím zavřeli oči a viděli její grafiku nebo slyšeli její zvukovou kulisu? Dumám, čím přesně se to podařilo té, jejíž titulky zrovna doběhly. Patnáct hodin na planetě Kharak mi tamní písečné pláně vpálilo do duhovky, jako to umí slunce nad skutečnou pouští. A zvuk? Slyším komunikaci svých jednotek - nepodmíněnou kliknutím, ale přítomností v sice virtuálním, leč konkrétním prostoru.

Heroes of the Storm - recenze

Blizzard si tentokrát ukousnul své asi největší sousto. Ambice Heroes of the Storm totiž není malá: zpřístupnit komplexní žánr MOBA širokému okruhu hráčů. Cílem firmy tedy nejsou stávající hardcore hráči League of Legends a DotA 2, ale spíše všichni ostatní, co zmíněné hry doposud nehráli. Při honbě za tímhle cílem se vývojáři nebáli do "posvátného" žánru pořádně říznout, hezky ho přešít a výsledkem je přístupnější alternativa DotA 2. A můžou za to právě zmíněné radikální zásahy.