Na moc věcí se v životě spolehnout nemůžete. Na smrt, na daně. Když máte štěstí, tak na své blízké. No a pak taky na to, že s vrcholem každé předvánoční sezóny přifrčí na naše obrazovky nový díl Call of Duty.

Celé to provází velmi povědomý proces. Hráči v komentářích pod články a videi nikdy nezapomenou zmínit, jaký je to odpad, jak je všechno pořád stejné, jak nechápou, kdo si to může koupit a tak dále. Následně Activision spokojeně zahlásí, že navzdory meziročnímu poklesu jsou prodeje zase astronomické, a tak kritici znechuceně mávnou rukou a přestanou se starat.

No a ti ostatní, kteří vědí, proč každý rok investují do nového dílu, zkrátka celých dalších dvanáct měsíců tu více, tu méně spokojeně hrají, protože jim CoDko dává onen pocit jistoty a bezpečí, na který se mohou (tu více, tu méně) spolehnout.

S lupou najdeš rozdíly

Call of Duty samozřejmě není každý rok stejné, už jen proto, že studia, která v jednotlivých ročnících drží otěže, se střídají, a subsérie Black Ops od Treyarchu se třeba od moderních akcí Infinity Ward nebo druhoválečných dílů od Sledgehammeru podstatně odlišuje.

I dnes recenzovaný Vanguard je nakonec zcela jiný než loňský Cold War, ona jinakost je ale výsledkem souboru drobných i výraznějších nuancí, které možná pro nezúčastněné publikum nejsou na první pohled dostatečně patrné. Změny bohužel tentokrát, hlavně v multiplayeru, převážily na stranu, která mi příliš nevyhovuje, ale o tom až dále.

Call of Duty se po čase opět vrací ke kořenům, do druhé světové války, kde kdysi v roce 2003 začalo a od nichž v roce 2008 na dlouhé roky uteklo tu k válce studené, tu k moderním konfliktům, či dokonce do blízké, nebo naopak velmi vzdálené budoucnosti. Až o dlouhých devět let později jsme se ke krví zbroceným pískům Normandie, od bahna upatlaným Garandům a štěkajícím Schmeiserům vrátili dílem s podtitulem WWII. Nyní to jeho autoři ze Sledgehammer Games zkoušejí znovu, ovšem s novými hrdiny a novou zápletkou.

Ruku na srdce, kvůli kampani si Call of Duty kupuje málokdo, protože toho za své peníze dostane relativně málo. Zároveň ale musím říct, že mě letošní díl v singleplayeru potěšil o něco víc než loňský Cold War, což je docela velké překvapení. Přeci jen jsou druhoválečné kulisy už dost vyždímané a studená válka působí mnohem víc sexy. Jenže když si vzpomenu na otřesné stealthové pátrací pasáže, jsem ochoten Vanguardu odpustit i ruské momenty připomínající Mirror’s Edge.

Celý příběh se točí kolem nesourodé (a fiktivní) speciální jednotky, která má na konci války odhalit jedno ze zásadních tajemství bortící se Třetí říše. Elitní vojáci, poskládaní z různých spojeneckých armád, jsou ale zajati a během výslechu důstojníkem SS (kterého hraje Dominic Monaghan, Smíšek z Pána prstenů) odvyprávějí své životní osudy. Ze strany vývojářů jde o mazaný způsob, jak hráče protáhnout po slavných světových bojištích a ještě hraní za jednotlivé postavy mírně obměnit zvláštními schopnostmi.

Vyzkoušíte si tak boje v Normandii a v kůži velitele jednotky budete moci svým spolubojovníkům udělovat jednoduché rozkazy, zúčastníte se bitvy o Midway v roli leteckého esa se skvělými reflexy, jež následně využije i po ztroskotání na holé zemi, a mimo jiné se také podíváte do zničeného Stalingradu, kde vojenská zdravotní sestra Polina přijde o otce a stane se ženským Vasilijem Zajcevem.

Dokument nečekejte

Vanguard samozřejmě není a ani nechce být realistickým či autentickým ztvárněním druhé světové války a kdo něco takového od jakéhokoli dílu Call of Duty čeká, dopouští se trestuhodné naivity. Sledgehammer Games vám nepouštějí dokumentární film, ale akční blockbuster of Michaela Baye nebo Rolanda Emmericha. Dá se říct, že se s Vanguardem série zas o kus vrací k oněm bombastickým momentům, které byly v uplynulých letech poněkud utlumeny a nyní přicházejí zpět s plnou parádou.

Ačkoli to neplatí stoprocentně, autoři se aspoň ve velké míře pokusili omezit zbraně na smysluplná bojiště (čili se neděje, že byste v Normandii našli Špagina jako minule), zároveň ale dojde na souboje s obrněnými Jägermördery, jakýmisi SS-supervojáky s těžkými kulomety a schopností používat kouřovou clonu, kteří jsou schopni přežít i zásobník do hlavy. Na realismus tedy úplně zapomeňte.

Upřímně, mnohem víc mi vadí, že hra (respektive série) upustila od simulace mrzačení, s níž přišel World at War. Nemusím mít z Call of Duty zrovna Soldier of Fortune, ale když po opékání plamenometem zůstane pokožka japonských vojáků jemná jako hedvábí, působí to směšně.

zdroj: Activision Blizzard

Ačkoli jsem průchod příběhem prožil relativně bez úhony a docela jsem se i bavil, hlavní zásluhu nese povedená gunplay, tedy pocit ze střelby, jemuž výrazně vypomáhají schopnosti ovladače DualSense. Zatímco kampaň ve Stalingradu je hezky zpracovaná a Polina je sympatické copaté děvče (rozhodně jsem ji měl nejraději z celého ansámblu), letecké pasáže jsou doslova otřesné, nudné, příliš dlouhé a navíc je prostředí, kde se odehrávají, až příliš omezené, takže jsem byl opakovaně penalizován za útěk z mise.

Pozitivní je, že když nic jiného, vypadá Vanguard po většinu času skutečně k světu. Engine IW 8.0 umí vykouzlit opravdu velmi atmosférické momenty, ať už jde o pohodové dopoledne se slunečními paprsky dopadajícími na kuchyňský stůl (kdy vám hra přikáže, abyste trávili čas s rodinou), hořící město, nebo exotické oblasti Tichomoří. Na PlayStationu 5 máte na výběr buď z nativního 4K při 60 FPS, nebo můžete na odpovídajících displejích zapnout režim 120 FPS při rozlišení 1536p.

Poněkud zvláštní je, že zatímco hratelné scény běží v plynulých frameratech, enginové animace se přepnou do 30 FPS, a příběhová videa běží dokonce jen ve 24 snímcích, což má možná simulovat filmový efekt, ve skutečnosti je ale trojí framerate nepříjemný a rušivý.

Podobně otravné jsou občasné lapsy v chování umělé inteligence. Pokud budete bojovat ve větší skupině, schválně zkuste sledovat počínání svého okolí, mnohdy natrefíte na vskutku bizarní (i když někdo by řekl hrdinské!) skutky počítačem ovládaných panáků.

Nádherné kosení živých hráčů

Nuže, ani letos se nic nezměnilo a kupovat si Vanguard kvůli zhruba šestihodinové kampani bych vám rozhodně nedoporučil. A vzhledem k tomu, že plný start nové mapy pro oblíbenou battle royale Warzone je otázkou budoucnosti (a patrně samostatného zhodnocení) a populární Zombies režim má za sebou zatím jen úvodní kapitolu, po níž se doufejme pořádně rozjede, nezbývá než se vrhnout na to skutečně podstatné masíčko.

Multiplayer ve Vanguardu je na tom obsahově velmi dobře, hra startuje s bezprecedentními 16 mapami, což je dvojnásobek oproti loňskému roku a o šest víc než v předminulém Modern Warfare. Co víc, mapy jsou skutečně velmi zdařilé a nenašel jsem prakticky jediný kus, který bych stihl začít nenávidět.

Prostředí jsou dostatečně rozmanitá, a to jak estetikou, tak vyžitím. Na stalingradské Red Star si užijí snipeři, pravým opakem je pak třeba maličká Das Haus nebo podobně stísněná Numa Numa, kde dochází k neuvěřitelně lítým, masomlecím střetům. Kromě těch zmíněných jsem si oblíbil hlavně členitou a zelení porostlou Gavutu a vyprahlou Oasis.

Zážitek z bojů navíc nyní ovlivňuje novinka v podobě mechanismu Combat Pacing. Díky němu si můžete zvolit počet hráčů na mapě, z čehož následně vyplývá, zda půjde o taktičtější zážitek, nebo holomajznu, kde počet mrtvých letí nahoru každou vteřinu.

Jedná se o dobrý nápad, který vám dá možnost nastavit si herní zážitek dle toho, jakou máte zrovna náladu, případně podle aktuální potřeby plnění výzev. Bohužel ne vždy funguje matchmaking dle očekávání, čas od času vás hra hodí do úplně jiného nastavení, než byste si přáli. Doufejme, že se to v blízké budoucnosti změní, jinak totiž Combat Pacing ztratí svůj smysl.

Můj největší problém s multiplayerem ve Vanguardu ale tkví v naprosto brutálním nastavení Time to Kill, tedy rychlosti, jakou se ve hře zabíjí. Call of Duty je tradičně rychlým multiplayerovým zážitkem, ale mám pocit (a rozhodně nejsem sám), že v případě nového dílu zašli vývojáři příliš daleko. Souboje jsou tak rychlé, že mnohdy nezůstává čas ani na nejzákladnější taktiku a záleží jen na tom, kdo koho uviděl první nebo kdo komu vpadl do zad.

Tento fakt můj dojem ze hry podstatně sráží a doufám, že s ním Sledgehammer co nejdříve něco udělá. Zatímco loňské Black Ops Cold War měly z mého pohledu TTK vyvážený tak akorát, aby netrpěla rychlost hry, ale zároveň měl hráč možnost nějakým způsobem reagovat na příchozí palbu, tentokrát je to hodně přestřelené směrem k nesmyslně rychlému vraždění.

Obsahu až na střechu

Pozitivní naopak je, že hře rozhodně nechybí dostatek obsahu na odemykání. Samozřejmě budete opět získávat různé doplňky na zbraně a více či méně divoké skiny (i tady samozřejmě historik zapláče, tedy pokud se už dávno nezvládl povznést nad to, že multiplayer CoD je prostě arkádová blbina, na kterou se jen každý rok nasadí odlišná stylizace), takže si své oblíbence časem vyprofilujete dle svého herního stylu (jen pak už skoro vůbec nebudou připomínat druhoválečné vojáky, ale… zpět k minulé závorce).

Změnu zaznamenal systém operátorů, kteří mají svou oblíbenou zbraň, a pokud jim ji vložíte do rukou, bude dostávat bonusové zkušenosti. Nebojte se, opět dojde i na různé outfity a za pár dní započne první sezóna, jejíž battle pass stoprocentně přinese další hromadu věcí na odemykání. I bez něj je ale výzev ke splnění až hanba. Některé jsou navíc postavené na hlavu: Pokud vás těší střílet z odstřelovačky od boku, máte se na co těšit.

Co se týče herních režimů, najdete zde všechny obvyklé podezřelé, počínaje Team Deathmatchem přes Search & Destroy až k Hardpointu. Celkem je jich osm, včetně novinek Patrol (variace na Hardpoint, kdy se ovšem bráněná zóna pohybuje) a Champion Hill. V něm se osm týmů po dvou či třech hráčích snaží navzájem postupně vyřadit, mezi jednotlivými koly si navíc hráči mohou za získané body pořídit vylepšení svého vybavení. S jedním či dvěma koordinovanými kamarády jde o zábavný zážitek, musím ale říct, že moje oblíbené trio TDM, Domination a Hardpoint zůstalo nezměněno.

Jaká bude budoucnost?

Upřímně říkám, že se mi Vanguard hodnotí těžko. Zatímco loňské Black Ops Cold War mi svým pojetím multiplayeru dokonale sedly a od první chvíle jsem věděl, že v nich společně s přáteli strávíme desítky hodin (což se taky stalo), u Vanguardu takovou jistotu nemám. Navzdory o poznání krásnější grafice je tu kulhající hratelnost, a to nejen kvůli zběsilému TTK, ale třeba i proto, že (a to může být subjektivní problém) se mi nepřátelé na mapách velmi špatně identifikují, většina hráčů běhá v odstínech zelené a hnědé a oproti minulému dílu jsem zatím nedosáhl pocitu, že zvládnu dominovat bojišti.

Samozřejmě že v případě her, jako je Call of Duty, mají úvodní recenze o poznání menší význam než to, jak se bude konkrétní díl profilovat v průběhu roku a jakým způsobem budou vývojáři vyvažovat a proměňovat zážitek. S ohledem na to, že se k Vanguardu stoprocentně ještě vrátíme s aktualizací Warzone, dost možná si v prosinci přečtete aktuální dojmy z multiplayeru.

Hodnocení se ale udává dle toho, jaká hra je a ne, jaká by mohla v budoucnu být. Moc bych si přál, aby to za pár týdnů bylo lepší – zatím je Vanguard střílečka, která nenadchne a neurazí.