Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad - recenze
Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad je milník v historii multiplayerových stříleček. Ovšem pozor, chce to nadhled a silnou dávku optimismu. Kdybych měl zrak krtka a odmítal vidět do budoucnosti, smetl bych tuhle nedodělanou hru ze stolu, jako smradlavou rybu. Momentálně je rozervána tornádem chyb a komunita zuří. Má proč. Jenomže oproti jiným zabugovaným hrám je u Rudého orchestru zřetelné, že má poctivé jádro a až bude napumpovaná desítkami patchů, zaslouží si ještě o stupeň vyšší hodnocení, než jaké jsem ji nyní dal. Zde jsou pádné argumenty.
Gears of War 3 - recenze
Jacinto je pod vodou. Lidé sice zaplavili svou poslední výspu a odrazili Locusty, ale na jejich místo přišli jejich zmutovaní bratranci, Lambenti a celá Sera i její civilizace je na kusy. Když se Gears of War 3 zaštiťuje heslem „Bratři až do konce“, nejde o plané plácání. Koalice, jejíž válečné stroje s takovou pompou v druhém dílu vyjížděly k mohutné bitvě pod povzbuzujícím proslovem vrchního potentáta, má zlomenou páteř. Vojáci COG se rozdělili na dvě skupiny. Jedna se vydala s dekorovaným plukovníkem Hoffmanem do pevnosti Anvil Gate, druhá se snaží držet u lodí, z nichž odlétají vrtulníky a shání zásoby v osamělých lidských koloniích civilistů, kteří už vzali apokalypsu za svou a přežívají.
E.Y.E: Divine Cybermancy - recenze
Chce to díl odvahy a dva díly drzosti, dát do své hry úkol: “Objevil se Deus Ex Machina. Zab ho.” Co na tom, že v Božské kybermancii má bůh ze stroje podobu dvoupatrového robotického samuraje, který by tykal spíš kyberdémonům, než bratrům Dentonovým – ten vzkaz v druhém plánu je jasně čitelný. Kde Human Revolution dupe jako vysokorozpočtový Goliáš, na dvaceti kolenou lepená E.Y.E dychtí být svéhlavým Davidem. Její prak? Ambice, nastřelené daleko za možnosti skromného týmu. Troufne si někdo sázet, že to znovu dopadne jako v knize Samuelově?
DeathSpank: The Baconing - recenze
Pod, ne úplně lehce přeložitelným, názvem Baconing se skrývá třetí díl populární "diablovské" série DeathSpank, jejímž hrdinou je cartoonově machistická, egoistická a nabubřelá postava stejného jména. DeathSpank se vrátil, aby to natřel všem padouchům, cestou poklábosil s pořádně silnou sestavou bizarních postaviček a ještě k tomu splnil jejich všelijaká roztodivná přání.
Warhammer 40k: Space Marine - recenze
Co se může pokazit na hře, ve které bojujete v kůži a zbroji ultramariňáka z Warhammer 40,000? Vždyť by to měla být čirá radost: střílej, sekej, nechej se omývat vlnkami teplé krve a do toho sem tam recituj trochu náboženských pouček. Zabíjej, protože zítra už nemusíš být naživu, což pořádně naštve Císaře, jemuž tvůj život patří stejně, jako ta zbroj, co nosíš. Prostě to musí být ničím nespoutaná zábava, nebo ne? Bohužel, v tomto případě je to taková zábava, že by z ní veteráni jednotky páchali sebevraždy kvůli nekonečnému stereotypu.
Dead Island - recenze
Ačkoliv se to na první pohled zdá zcela logické, na tupých, instinkty hnaných stvořeních, jako jsou obživlé mrtvoly, už dnes zkrátka nemůžete postavit tupou a jednoduchou hru. Právě naopak – máte v rukou neopracovaný, ale velice populární a hlavně snadno tvárný materiál, tak by bylo docela vhodné z něj vytvořit něco, co svou propracovaností přesáhne formu. Seriál Walking Dead to dokázal, komedie Shaun of the Dead či její žánrový protiklad Dawn of the Dead to dokázaly taky, Zombieland nebyl skvělý jen kvůli jednomu hvězdnému kameu a tak dále.
Men of War: Vietnam - recenze
Když poprvé vyšla strategie Men of War (pod názvem Outfront/Soldiers: Heroes of World War II), měla nevýhodnou startovní pozici. Nikdo ji moc neznal ani marketingově výrazně netlačil, pocházela z Ruska a navíc se v prvních momentech hraní zdála být nemístně těžká. Jen pár zasvěcených, alespoň v našich luzích a hájích, ji dokázalo ocenit a užít si detailního ovládáním každého vojáka, jenž měl i vlastní inventář. Mnozí si také oblíbili možnost ručně řídit jednotlivá vozidla nebo jakoukoli jinou zbraň a nebýt tak vždy v rukou nedokonalé umělé inteligence. Kvalita hry je celkově jen těžko zpochybnitelná.
Child of Eden - recenze
Čistil jsem hřbet kybernetické velryby od virů, probíjel jsem se mračny digitálních závojnatek, požal jsem trávník z jedniček a nul, prošel jsem si vnitřním vesmírem do čtvrté dimenze, utkal se s kyberchobotnicí, utahal si obě ruce k upadnutí a to vše pro smutný úsměv krásné dívky jménem Lumi, umělé lidskosti ve vesmíru kybernetické reality.
Resistance 3 - recenze
Ačkoliv jsme si léto teplotně nijak neužili, přichází podzim - nenáviděné období výrobců opalovacích krému a nafukovacích příšer, ale zlatý důl pro všechna herní studia. Po prázdninovém suchu se každý snaží udat svoji hitovku a už už čeká, až se v obchodech začne rozvěšovat vánoční výzdoba. A Sony se rozhodla jít štěstíčku trochu naproti a tříáčkovou franšízu od studia Insomniac exportovat už první zářijový týden.
Driver: San Francisco - recenze
Dvě zásadní chyby. První: zase sjíždím The Wire, nejlepší seriál široko daleko. Je o policajtech a gangsterech a je o nich takovým způsobem, že je pak těžké brát cokoliv dalšího s podobnou tematikou vážně. Druhá? Hrál jsem původního Drivera, hrál jsem ho do morku kostí a dodnes vím, kde přesně se práší na tu jeho bílou krabici, kterou jsem tehdy pod dojmem z jediné honičky v demu uháněl koupit. To je pak tuplem těžké, pouštět si k tělu patý díl série, která šla s každým dalším hlouběji do kytek.
Bodycount - recenze
Bodycount mohla být pořádná střílečka, která se na dlouhé měsíce stane pro všechny vyznavače žánru ideální zábavou. Ne každý chce totiž hrát komplexní 1st person akce s nějakým přídavkem. Mohla to být hra, která prostě jen nabídne dostatečně velké množství akce s naprosto ideálním poměrem jednoduché zábavy. Tvůrcům však záměr vyšel jenom částečně.
Pirates of Black Cove - recenze
Piráti to nemají ve svém životě jednoduché. Často přijdou v boji o nohu a s tou dřevěnou se pak boří do písků pláží. Hák místo ruky není také žádná výhoda, může si na něm sice pověsit maso do udírny, ale při stírání paluby má velkou spotřebu hadrů, které trhá ostrou špičkou háku.
Deus Ex: Human Revolution - recenze
Moment, kdy jsem propadl Deus Ex? Dole v centrále UNATCO po dokončení prvního úkolu. Hlava plná dojmů z nitra Sochy Svobody, sžívání se s agentem, vlastní kancelář. Autonomní cvrkot kolem mne, ať už ho mají na svědomí pendlující vojáci nebo robotický vysavač. A do toho, jakoby mimoděk, zazní hudbou v podkresu pět basových tónů. Nějakým obtížně sdělitelným způsobem (psát o hudbě rovná se tancovat o architektuře, tvrdí klasik) se právě téhle pětce podařilo do sebe zkomprimovat herní zážitek, který následoval.
The First Templar - recenze
Historie bez příměsi fantasy nebo sci-fi, to je ve hrách nedostatkové zboží. First Templar takovou hrou klidně být mohla, kdyby… No, ono těch kdybysmů je opravdu požehnaně a při hraní téhle solidní akční adventury se budete občas cítit jako na tobogánu. Na strategie specializovaní tvůrci z bulharského týmu Haemimont (Tropico 3, Tzar, Celtic Kings, Glory of the Roman Empire a další) totiž ve své první nestrategické hře nepochopitelně zkombinovali mix příjemných i záludných překvapení, že z toho jde jednomu opravdu hlava kolem.
Bastion - recenze
Supergiant Games jsou sice v herním průmyslu nováčci, ale hned jejich první hra dokázala způsobit pořádný zájem ještě před vydáním. Akční RPG Bastion dostalo na E3 2011, zejména díky nádherné grafice a unikátnímu zapojení komentátora veškerého děni, více jak patnáct ocenění v kategorii nejlepší stahovatelná hra a na nás je rozhodnout, zda tehdy nešlo o předčasné oslavy.
Call of Juarez: The Cartel - recenze
Call of Juarez série prošla s novým dílem zásadní plastikou. Není to ale takové to napravování povislých víček nebo nenápadná botoxová řachanda do čela. Naopak se dá říct, že vizuálně hra vypadá o fous nebo dva hůř než její předchůdce. Překopávalo se však hlavně zevnitř, ostatně sousloví „moderní western“ hovoří samo za sebe. A věřte, že na papíře to ještě zní mnohem lépe než ve skutečnosti.
The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D - recenze
Pokud se o nějaké hře na Nintendo 3DS dá bez přehánění říct, že si kvůli ní nemalé množství lidí koupilo samotný handheld, pak je to The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D. A to i přes fakt, že se vlastně jedná o remake více než deset let staré hry. Kult Zeldy se v tomto případě spojil s vydatnou porcí nostalgie, která je navíc podepřená až neuvěřitelným hodnocením na Metacritic, které se zastavilo na devadesáti devíti ze sta. Z vlastní zkušenosti ale vím, že některé hry není radno vykopávat z nostalgického hrobu. Ne zřídka se mi totiž potvrzuje, že zkreslené vzpomínky jsou lepší jak hra samotná. Je to i případ znovuzrozené Zeldy?
SOCOM 4 - recenze
Čtvrtý díl oblíbené taktické střílečky se dostavil, pokusil se nás dostat kombinací staromilství a nových prvků a... tak trochu zklamaně odešel. Anebo možná u vás v obýváků zůstal, to záleží na vašich preferencích v oblasti multiplayeru. Faktem ale je, že SOCOM 4 není ani v singleplayeru ani v multiplayeru žádný excelentní zážitek, byť se situace v druhém jmenovaném aspektu poměrně dynamicky mění a vyvíjí.
Shadows of the Damned - recenze
Unikátní projekt, na kterém se podepsaly legendy japonské videoherní tvorby, se konečně dostal na stříbrné (a modré) placky. Kde mělo být nadšení, však zůstává jen rozporuplný pocit nenaplněného očekávání. Všechny závany geniálního herního designu byly dokonale utopeny ve fádnosti a technických chybách. A bizarní japonsko-mexický černý humor při nejlepší vůli hratelnost suplovat nedokáže.
F.E.A.R. 3 - recenze
Je docela paradoxní, že hra, která svým názvem představuje příslib děsu a hrůzy, vešla ve známost hlavně díky neskutečně intenzivní akci plné nadčasových efektů. Jednička prakticky ukázala veškeré soudobé konkurenci, jak se to má dělat. Dvojka na druhé straně neukázala konkurenci takřka nic. Sice těžila z původního, byť omlazeného enginu, ale graficky ani herně již ohromit nedokázala.
