I já pamatuji ty staré dobré zlaté časy – o mikrotransakci jste nezavadili, každý rok vycházely hry, které jsou i dnes legendami. Člověk aby co dva roky rozbíjel prasátko na novou grafickou kartu a invence upalovala vpřed mílovými kroky.
Zato teď? Herní průmysl se ocitá v krizi, každou konferenci provází oznámení bezpohlavních akčních adventur, které jsou si podobné jako vejce vejci. Hry zdražují, každý týden píšeme o propouštění a zavírání studií. V tomto světle by se dalo velmi jednoduše sklouznout k cynismu a povzdechu: „Dobře už bylo.“ Já si ale myslím, že ten nejlepší čas pro hráče a hráčky her je tady a teď...
Jó, tehdá to bylo, panečku
Můžeme se na to podívat kvantitativní čočkou – jen na Steamu je dosud zdaleka nejvíce her v historii, a s každým dnem jenom přibývají. Člověk tak stojí před obrovskou hodovní tabulí, která mu vystačí na několik životů. A to i potom, co odfiltrujete randící grafické novely, porno hry, ve kterých se snažíte mít sex s nějakým známým diktátorem, nebo zkrátka odpad, který chce sběratelům za pár centů vnutit doprovodné kartičky.
Měli bychom a samozřejmě na nabídku musíme nahlížet taky z kvalitativního hlediska. Dá se nabýt dojmu, že takové pecky jako kdysi už nevycházejí, nebo že se v záplavě balastu rozmělní. Že už nikdy nezažijeme rok 2015, kdy vyšel Zaklínač 3, Fallout 4, Metal Gear Solid V, Bloodborne a Journey.
A co takový rok 1999, ve kterém světlo světa spatřili Heroes of Might and Magic III, System Shock 2, Age of Empires II, GTA 2, Silent Hill a Planescape: Torment?! Jestli jsou podobně legendární třeba hry z loňského roku, ukáže samozřejmě až čas. Nevíme, jestli se za 10 let bude mluvit o Balatru, Wukongovi, Indym, Astro Botovi nebo Final Fantasy VII Rebirth. Ostatně, to už bude na současných generacích, protože my pamětníci budeme i za dvacet let mávat k nebi hůlkou a hulákat cosi o Falloutu 2. Víme ale, že klasiky nikam nemizí.
Po starých dobrých hrách můžete sáhnout na GOGu, často navíc vychází v remasterech jako třeba v případě System Shocku 2 nebo graficky vymazlenějšího Oblivionu. Více lidí než kdy dřív se teď za hubičku dostane ke hrám, které jsou mnohdy v lepším stavu a s více obsahem, než jak před lety vyšly.
Chcete si zavzpomínat na dobrodružství na Mečovém pobřeží? Nemusíte utíkat pro externí čtečku disků a vytahovat čtyři CD, z kterých se instalovala Baldur’s Gate II. Za pár kliknutí ji máte staženou ve vylepšené edici, se spoustou nových DLC a ve vyšším rozlišení. Přitom návrat zlaté knihovny videoher ještě před několika lety rozhodně nebyl běžný.
zdroj:
Vlastní
Přes kopírák
Nostalgické zkreslení je při snaze objektivně zhodnotit kvality her minulých pěkná potvora. Byly hry skutečně lepší, nebo je máme spojené s bezstarostným mládím, hormonálním pobouřením a faktem, že šlo o první digitální zážitky, a proto byly nejsilnější?
Je opravdu takový rozdíl mezi několikátým klonem Overwatche a Fortnite, kterými se velká studia snaží najít svoji pověstnou zlatou husu, a boomem MMORPG v polovině nultých let, kdy chtěl každý vydavatel okopírovat pohádkový úspěch World of Warcraft?
Taky protáčím oči v sloup, když se ohlásí další battle royale nebo live service ždímačka na peníze od studia, které předtím dělalo jen příběhové hry (Anthem, Marvel’s Avengers, Suicide Squad a podobně). Na druhé straně nabídka a poptávka si tyto „trendy“ vyřeší sama. Nikdo nepláče na zrušeným Concordem (nikdo ho totiž nehrál). A tak mě vlastně nemusí trápit, že některé značky skončily v kole recyklace nápadů nebo že se ze studií staly nepokryté kopírky. Prostě pokrčím rameny a jdu o dům dál, her je přece TOLIK!
Kolik stojí hraní?
Přestože za posledních pět let stoupla cena her z 60 na 80 dolarů, přes služby jako Game Pass nebo PlayStation Plus je můžete mít za hubičku. Ano, existují obavy, jak předplatná ovlivní herní průmysl, ale koncový uživatel může mít stovky titulů na stříbrném podnose za pár korun. Kdo nechce předplatné, může zase nakupovat v obrovských výprodejích a slevách na jakékoliv platformě.
Ostatně sami se na vývoji her můžete podílet. Skrz předběžný přístup anebo třeba kickstarterové kampaně podpořit své oblíbené studio či projekt, hltat každý nový vývojářský deníček a být zkrátka více „u toho“.
Ano, vývojový cyklus se několikanásobně natáhl. Kde jsou ty časy, kdy Rockstar během tří let vysolil Red Dead Redemption, L.A. Noire, Max Payne 3 a GTA V? Zatímco možná nastane den, kdy mezi všemi předchozími díly The Elder Scrolls uplyne méně času než mezi Skyrimem a TES VI (napovím – dojde k tomu v roce 2028). S technologickým pokrokem pokročily i nároky na obsah.
Hry bývaly mnohem kratší, mimoto je taky jednodušší k nim dohledat příručky a ukrátit si bloudění. Nedávno mě opět překvapilo, jak krátký je System Shock 2, kterým jsem prosvištěl za tři odpoledne. Když jsem ho před spoustou let hrál poprvé, pocitově jsem na lodi Von Braun žil mnohem, mnohem déle. Hry jsou dnes delší, byť po explozi obsahu v polovině 10. let bublina otazníčků na herních mapách sympaticky splaskla. I tak ale s většinou her vydržíte mnohem déle, než tomu bylo kdysi.
zdroj:
Nightdive Studios
Antika konzolových válek
PlayStation, nebo Xbox? Konzolové války se, možná překvapivě, v močálech a bahně sociálních sítí stále bojují. Přitom se začíná hovořit o míru. Sony vydává konzolové hry i na PC, Microsoft se od exkluzivit odklání prakticky úplně a čím dál více titulů od studií pod Xboxem vychází rovnou i na konkurenční platformě.
Zažíváme rok, kdy si v den vydáhní zahrajeme remaster Gears of War na PlayStationu, ve kterém na Xboxu vyjdou Helldivers 2 a Final Fantasy VII Remake si můžete zahrát jak na PC, tak na Xboxu nebo Switchi 2.
I v případě jinak majetnického Nintenda se se Switchem situace zásadně změnila a nabízí hry, které by ještě dříve byly na konzervativnější platformě nemyslitelné. Škoda, že zatím jde pouze o jednosměrnou ulici a nintendí značky si mimo jejich hardware nikde jinde nezahrajete. To snad až v té skutečně utopické budoucnosti.
Nikdy dřív jsme neměli tolik možností, jak a kde hrát. Máme výběr z tolika platforem, že se hádky o „nejlepší konzoli“ pomalu stávají anachronismem. Cloudové hraní umožňuje spustit tituly na čemkoliv, Steam Deck udělal z indie scény skvělou a legitimní alternativu k velkým hrám a remasterovaný Baldur’s Gate II běží na mobilu lépe než tehdy na nejnovějším PC s Windows 98.
Každý rok ohromí desítky fantastických nezávislých titulů, z nichž mnohé těží plnými hrstmi právě z nostalgie – ať už grafickou stylizací, nebo návazností na dávno mrtvé legendy. Songs of Conquest, Hades, Stardew Valley, Hollow Knight i Terraria by byly pecky, ať už by vyšly ve kterékoliv dekádě.
I mainstream dokáže překvapit inovací a dělat hry pro hráče – Elden Ring, Breath of the Wild, Baldur’s Gate III a Death Stranding následují vlastní vizi bez kompromisů, trendům navzdory.
zdroj:
Kojima Productions
Kdysi jsme hráli, co nám přišlo pod ruku. Teď si můžeme vybírat. Z her minulých, současných i těch, které teprve vznikají. Můžeme se na nich podílet, ovlivnit je, lépe je financovat, můžeme o nich číst, nahlížet pod pokličku vývoje, stahovat si mody, sledovat, jak je hraje někdo jiný, tvořit si vlastní světy, stát se součástí komunity.
Nemusíme se bát poškození disku nebo ztráty cartridge, většinu věcí máme v digitálních knihovnách a jedním kliknutím zpět. Netrávíme hodiny přepisováním řádků v konfiguračních souborech, aby hra jakž takž vůbec jela, nebo čekat, jestli se opravný patch náhodou neobjeví v příloze na CD herního magazínu. Přivykli jsme komfortu a kvalitě natolik, že bereme vidle, když hra spadne nebo když občas zakolísají snímky za vteřinu. Porovnání technického stavu současných her, které označujeme za „rozbité“, a těch, které si toto přízvisko vysloužily před 20 lety, jsou nebe a dudy.
Určitě je dobré si uvědomovat, jak hry vznikají a jaký mají společenský kontext. Že vytváření obrovských kolonií studií pod jedním molochem může vést ke krizím v průmyslu, že mikrotransakce do singleplayerových her nepatří. Hodí se upozorňovat, že své těžce vydělané peníze můžete utratit za něco zajímavějšího než za konkrétní 80dolarovou AAA hru bez duše. Že nákupem her člověk podporuje trendy, praktiky studia, ale i politiku – i kdyby si člověk přál „jenom hrát hry“ a na širší dopady raději nemyslet.
V informační a herní přesycenosti je ale dobré se občas jen tak zastavit a uvědomit si, že zlaté časy hraní her zažíváme právě teď. Kvůli obrovské volbě a svobodě hrát co chceme a jak chceme.
