Před dvanácti měsíci se náš tým mladých, naivně optimistických redaktorů zamyslel nad tím, co vlastně asi tak čeká od roku 2020. Variantu „Strašlivá celosvětová pandemie, co naprosto ochromí společnost“ si nevybral nikdo, takže by se dalo argumentovat, že všechny naše předpovědi byly tak trochu mimo, ale i tak: Pojďme si společně zhodnotit, nakolik se naše tužby naplnily!
Adam Homola: Songs of Conquest, Half-Life: Alyx, Ghostwire Tokyo
zdroj:
tisková zpráva
Jestliže jsem minulé ohlédnutí za očekávanými hrami začínal slovy „Vedle jak ta jedle“, nevím, co napsat tentokrát. Jsem totiž úplně mimo.
Hodně jsem se těšil na Songs of Conquest, novodobou variaci na Heroes of Might & Magic III, jednu z mých nejoblíbenějších her vůbec. Jenže po hře ani vidu, ani slechu. Namísto Songs of Conquest tak pořád tu a tam hraju HOMAM3 a vlastně si nestěžuju. Ani nemůžu, moc lepších tahovek tohohle střihu totiž není.
Mým dalším ukázkovým přešlapem bylo Ghostwire Tokyo. Z toho jsme sice dostali alespoň nový gameplay trailer a ten nevypadá špatně, ale že by mě nějak nadchnul? Taky ne. Uvidíme, co bude s projektem dál, nicméně přiznávám, že těšení přeci jen trochu opadlo, byť základní premisa zní pořád lákavě.
Half-Life: Alyx. Jediná hra, která letos skutečně vyšla a já si ji mohl zahrát. Jenže mně se dělá z VR blbě, takže to nebylo na nějaké dlouhé paření. Podle Jirky, a nejen podle něj, je nový Half-Life fakt skvělý, jenže není to málo, Antone Pavloviči? Na to, abych si letěl koupit poměrně drahou kombinaci výkonného PC a VR headsetu, mně osobně nestačí jedna skvělá hra.
Je tedy Half-Life: Alyx podobně zásadní jako jeho dva předchůdci? Možná ano, možná ne, každopádně nemůžu říct, že bych kolem hry zaznamenal takový ruch, jakým rezonoval internet kolem vydání jiných titulů.
Patrik Hajda: Ghostrunner, MudRunner 2 (SnowRunner), Empire of Sin
zdroj:
Vlastní foto autora
Zklamání, uspokojení a hra roku. Tak bych nakonec označil trojici svých nejočekávanějších her roku 2020. A začneme tím prvním.
V průběhu roku se sice objevily hry, na které jsem se ve výsledku těšil mnohem víc než na Empire of Sin, ale stále šlo o kousek, který jsem si nemohl nechat ujít. Jakožto člověk, který si užil obecně hůř přijatou Omertu a kterému na trhu zásadně chybí hry s mafiánskou tematikou, jsem měl být novinkou manželů Romerových pohlcen.
Ale nestalo se. Hra mě vůbec nechytla, za což může kombinace jejího pomalého startu, během kterého mě nic nedokázalo přilepit k obrazovce, a období, ve kterém hra vyšla – unavený konec roku a fascinace Cyberpunkem. Možná se k Empire of Sin časem vrátím, až ho tvůrci trochu opraví, ale jistý si tím nejsem.
Spokojenost dorazila s Ghostrunnerem. Nakonec se z toho pro mě nestal lepší kyberpunk než Cyberpunk 2077, ale šlo rozhodně o solidní kousek s luxusním soundtrackem a čistou, přímou a nemilosrdnou hratelností. Pravda, nečekal jsem až tak náročnou akční plošinovku a netušil jsem, jak moc se při jejím recenzování budu vztekat, ale nakonec šlo o zážitek, na který budu v souvislosti s rokem 2020 s radostí vzpomínat.
SnowRunner (před rokem známý jako MudRunner 2) byl pro mě tou vůbec nejočekávanější hrou loňského roku a k mé radosti se nedostavilo žádné zklamání. Bez přehánění jde o mou top hru roku. Strávil jsem v ní nejvíc hodin, skvěle jsem si s jejím pomalým tempem a fantastickou fyzikou odpočinul a je to vůbec první hra, u které jsem si koupil season pass. A doteď koupě nelituju. Takže až na Empire of Sin u mě panovala spokojenost. Uvidíme, co na to rok 2021.
Šárka Tmějová: Cyberpunk 2077, Vampire: The Masquerade - Bloodlines 2, Creaks
zdroj:
Paradox Interactive
„Od poloviny dubna vypínám telefon a sociální sítě, jenom mi před dveře jednou denně opatrně položte krabici s pizzou, díky!“ Lednová Šárka byla ohledně data vydání Cyberpunku 2077 přehnaně optimistická, nakonec ale takhle nějak opravdu vypadal můj první prosincový víkend, kdy jsem nové RPG od CD Projektu po nějakých osmi letech čekání stihla i dohrát.
Na recenzní sprint jsem hned navázala maratonem, který už si vychutnávám vytrvalostním tempem a u své druhé V hodlám vyzobat úplně všechno. Její výstavka zbraní musí být kompletní, do garáže hodlám dostat všechna auta, všechny kšefty mít splněné a ideálně si chci tuhle kompletaci načasovat tak akorát na vydání prvních DLC. Technické problémy stranou, Cyberpunk 2077 se určitě zařadí mezi moje klasiky, ke kterým se vracím.
„Rozvrzaná plošinovka, kde poprvé v historii studia můžete i umřít, se dost odklání od klasické rozkošné stylizace, která by mě donutila se rozněžňovat nad každou obrazovkou. V roce 2020 se klidně budu i trochu bát.“ Lednová Šárka taky roztomile naivně nepředvídala žádnou pandemii, takže pro ni největšího strašáka představoval oživlý nábytek v Creaks namísto zmražené ekonomiky, plných nemocnic a odmítačů roušek i očkování. Creaks mě bavily, leč se mi tak úplně netrefily do nálady a mezi hrami od Amanity asi budu už napořád mít jiné favority.
„Stejně jako je málo skvělých kyberpunkových RPG, ani mezi upíry nedochází ke krvavé sklizni každý rok.“ Zatímco CD Projekt RED své RPG i přes porodní bolesti nakonec dodal, Hardsuit Labs si s Vampire: The Masquerade – Bloodlines 2 dávají načas, odložili je na konec příštího roku a já se na ně mezitím přestala těšit. Jestli jsem se na začátku roku zaklínala Brianem Mitsodou nebo Carou Ellison, tak ani jeden z nich už na hře nepracuje. Neobjevily se žádné uklidňující nové záběry, které by zvládly zakrýt odchod klíčových tvůrčích osobností, a kolem celého upírského RPG je už delší dobu podezřelé ticho.
Od druhých Bloodlines 2 jsem čekala, že budou podobně jako jednička třeba rozbité, ale budou mít krásné jádro, ke kterému se vyplatí propracovat i přes nepříliš vábný povrch. Historky ze zákulisí ale zatím ukazují jen na velmi problematický vývoj a zdá se, že jestli se upíři na světlo světa kdy podívají, bude zřejmě lepší od nich dát ruce pryč.
Aleš Smutný: Cyberpunk 2077, Final Fantasy VII Remake, Ghost of Tsushima
zdroj:
Square Enix
Tak za mě dobré. Jistě, Cyberpunk 2077 byl po technické stránce při startu tragický a mít jej na PS4/ Xboxu One, prohodím krabičku oknem a půjdu hrát na PC. Ale vlastně jsem dostal víceméně to, co jsem chtěl, a to se všemi silnými stránkami, které CD Projekt umí do svých her promítnout, a také slabinami, které vůbec nepramení z technického stavu, ale pozoruju je u jejich čtvrté hry po sobě. Ale o tom někdy později. Jako milovník podobného zasazení jsem i tak dostal velkou kyberpunkovou story, která mě na desítky hodin pohltila.
Final Fantasy VII Remake pro mě byl hrou plnou obav a následného velmi příjemného překvapení. Nejde jen o výlet pro nostalgiky, naopak! Někteří budou na konci možná prskat, ale jde o skvělou hru, kterou jsem si pořádně užil i přes fakt, že skloubit recenzování dlouhého JRPG a další pracovní povinnosti začíná být takřka nemožné. FFVII Remake možná trochu zanikl v ruchu způsobeném tituly, které následovaly a zvedly (většinou) vlnu kontroverze, ale pro mě je Cloudův návrat strašně příjemnou vzpomínkou na začátek roku.
Ano. Ne. Ano. Ne. Můj vztah ke Ghost of Tsushima byl ještě před vydáním extrémně ambivalentní. Nechtěl jsem open world, chtěl jsem samurajskou akci. Bál jsem se „syndromu Posledního samuraje“, tedy amerického hollywoodského zprznění reálií, které mi znemožní si hru užít.
Hra ale vypadala skvěle… A nejen vypadala. Ghost of Tsushima předvedl, že otevřený svět jde zpracovat tak, aby člověka netrápil, aby se hráč těšil na jeho objevování. Hra měla styl, hrála na správnou notu fanoušků klasických samurajských filmů a disponovala perfektním soubojovým systémem, na který se třeba Asassin's Creed Valhalla mohla jen s uzarděním a závistí dívat. Sucker Punch Productions arigató gozaimašta!
Vašek Pecháček: Desperados 3, The Last of Us: Part II, Mount & Blade II: Bannerlord
zdroj:
TaleWorlds
Úspěch. Neúspěch. A něco mezi tím. Tak dopadly moje toužebné předpovědi toho, co mě v letošním roce nejvíc okouzlí.
Tak nejprve ten úspěch: Dobře jsem odhadl, že kovbojové budou skvělí. Žádnou křišťálovou kouli jsem k tomu nepotřeboval, protože jsem hrál Shadow Tactics, předchozí takticko-stealthovou hru od studia Mimimi, a tak bylo snadné věřit, že vývojáři potvrdí vynikající formu i v případě legendárních Commandos z Divokého západu. Potvrdili.
Neúspěch má trošku složitější důvody. The Last of Us: Part II je v každém případě vynikající hra, ze které se naštěstí pro většinu hráčů nevyklubalo zklamání. Já jsem si ji moc chtěl zahrát, protože jednička byla jedním z nejlepších zážitků na předminulé generaci konzolí.
Jenže jsem si ji nakonec nezahrál. Trailery, které většinu hráčské veřejnosti nalákaly, mě naopak odradily, spolu se sledováním Šárky, kterak hru recenzuje – to jsem podrobněji rozebral v tomto článku. Neměl jsem v tu chvíli žaludek na tak děsivě realisticky ztvárněnou krutost, a ačkoliv si čas od času říkám, že teď vlastně tu náladu tak trochu mám, že se v tomhle ohledu zvládnu překonat, zatím se to nestalo. A s každým uplynulým měsícem je čím dál tím pravděpodobnější, že si jednu ze svých nejočekávanějších her roku 2020 nezahraju nikdy.
Pojďme skončit na pozitivnější notě, polovičním úspěchem. Mount & Blade II: Bannerlord sice opět nevyšel v plné verzi, jak jsem na začátku roku doufal, ale aspoň konečně vylezl do otevřeného early accessu. A můžu potvrdit, že tohle unikátní středověké RPG stálo za to čekání. Pořád evidentně není hotové, ale až bude, tak bude skvělé. Jak to vím? Protože je skvělé už teď.
Jirka Svák: Doom Eternal, Cyberpunk 2077, Senua’s Saga: Hellblade II (nebo cokoli na nové generaci konzolí)
zdroj:
Vlastní foto autora
Člověk míní, měsíce mění. Asi tak bych shrnul své odhady minulého roku. Moje jasná volba, Cyberpunk 2077, se mi několikerými odklady a neskutečným hypem trochu zajedla ještě před vydáním, navíc mě zastihla v době předvánočního shonu, takže z velkolepého očekávání zbyla akorát tak únava. A přiznejme si, stížnosti na technický stav titulu po vydání rovněž nepřidaly na chuti skočit do hry po hlavě.
Z těch několika hodin, které jsem hře věnoval, mě nejvíce zaujal hudební podkres a vozový park, ale na nějaké komplexní zhodnocení, zda se mi Cyberpunk 2077 trefil do vkusu, je ještě brzo. Trošku bych si přál, aby i ze startu působil celek jako temnější vize úpadku společnosti, ne jako Neo-Tokyo s motorkářskými gangy, ale nechám se rád vyvést z omylu.
Zrovna u Cyberpunku 2077 totiž platí, že spousta lidí do něj vkládala své představy o tom, jak má vypadat nový magnum opus Poláků po Zaklínači 3, a ty byly jednoduše řečeno nereálné. Do takové pasti bych se nerad chytil, počkám si radši na závěrečné titulky.
Ani Doom Eternal bohužel nezabodoval ve všech ohledech. Rychlá akce? Ano. Gore a motorová pila? Jistě. Našláplý soundtrack? Jednoznačně. Od pokračování úspěšného receptu z roku 2016 jsem ale čekal menší příklon k arénovitosti. Ten jsem nedostal, právě naopak. Každé bojiště je ještě více sevřené, je třeba intenzivně používat loot z nepřátel, doplňovat munici, plánovat léčení pomocí slabých NPC a využívat vertikálního pohybu - díky němu jsem měl mimochodem místy pocit, že hraju Quake, nebýt samozřejmě pekelných kulis.
Evoluce osvědčené formulky tak šla trochu jiným směrem, než bych si představoval, ale to samozřejmě neznamená, že hra je špatná. Jen je to na můj vkus více kombinační a taktičtější titul než bezhlavá a chaotická střílečka. Asi bych se měl vrátit k DOOM 2016.
Do třetice všeho dobrého? Tak z půlky. No jen mi řekněte, jakou hru s parametry next-genu v nové generaci konzolí dokážete jmenovat? Takovou, která by vám vyrazila dech jako in-engine filmeček ze Senua’s Saga: Hellblade II?
Pro mě je jediným kandidátem, který se takové metě blíží, remake Demon Souls, který krásně využil velké paměti PlayStationu 5, nasadil super ostré textury a překopal nasvícení, které hře dodává neskutečnou atmosféru.
Jako zkoumatel počítačové grafiky se ale samozřejmě těším na titul, který kromě příkladného uměleckého vedení přinese i celý balíček nejmodernějších efektů v čele s ray-tracingem, fyzikou materiálu, fotogrammetrií a reaktivností prostředí, asi tak, jak to prezentovalo demo Unreal Engine 5. Na to si ale budu muset počkat, až se vývojáři s novým hardwarem pořádně seznámí a nové vývojářské nástroje přejdou do ostrého režimu.
