Rozhodl jsem se, že nebudu hrát tu nejzásadnější hru, která v roce 2020 zatím vyšla. Že nebudu hrát The Last of Us: Part II.
K tomuto radikálnímu rozhodnutí by mě mohlo přimět ledacos. Nezdravá důvěra v uživatelské recenze na Metacriticu. Všudypřítomné spoilery. Mozková choroba způsobující, že chudák člověk iracionálně nesnáší homosexuály. Nebo třeba prostě fakt, že to je další relativně dlouhá, obsahem nacucaná hra, na kterou prostě nemám čas.
Jenže ani jeden z výše zmíněných důvodů mě od návratu za Ellie a Joelem neodradil. Našel jsem si jiný důvod. Důvod, za který bych se sám sobě ještě před pár lety dost možná vysmál do obličeje a nadával si do srabů a sušinek.
Prostě se mi strašně moc nechce být svědkem takové spousty brutálního násilí na lidech i na zvířatech.
Na jednu stranu je to vlastně trochu bizarní, protože jsem si samozřejmě kdysi zahrál proslulý Postal, byl jsem svědkem válečných zločinů ve Spec Ops: The Line, koneckonců jsem hrál i první Last of Us, kde se taky nešlo pro kulku do dětského břicha daleko.
Na tu druhou je to ale docela pochopitelné, protože druhý díl Last of Us je… jinde. Vypadá tak, jak počítačové hry ještě nikdy nevypadaly.
To s sebou nese pozitiva, protože když zblízka sleduju tvář Ellie, jsem schopný z ní vyčíst každičkou drobnou emoci, aniž bych potřeboval hororové karikatury, na jaké se občas muselo spolehnout LA Noire. Jako by seděla přímo přede mnou!
Ale nese to s sebou taky negativa, protože když tahle mladá slečna někomu vrazí do krku nůž a kvedlá s ním a uvnitř něco děsivě bublá a oběť by prosila o milost, kdyby se netopila ve vlastní krvi, je to, jako kdyby přede mnou skutečně umíral člověk. Je to špinavé, odporné, hnusné, nesnesitelné.
zdroj: Vlastní
Abychom si rozuměli – já tohle autorské rozhodnutí vývojářům v žádném případě nezazlívám. Naopak si myslím, že je odvážné a že to je v jistém smyslu to nejlepší vyjádření absurdního přístupu k násilí, se kterým se hry jako takové potýkají, protože se v nich zabíjí víc než v jakémkoliv jiném médiu, tak často, že se ze smrti stala absolutní rutina. Nikoho už se ani nenapadne morálně pozastavit nad tím, když ve hře zabije náhodného, řadového nepřítele.
V The Last of Us: Part II se pozastavíte. Nejen kvůli fyzické brutalitě, ale i té psychické – vaše oběti mají jména, jejich přátelé na smrt svých blízkých reagují tak zdrceně, jak byste to v jiné hře čekali od kladných postav v nějakém příběhovém filmečku…
A to ani nemluvím o tom, když jim zabijete pejska. Pokud po něm třeba hodíte molotov a posloucháte jeho panické vytí, když hoří – tenhle jeden nahodilý, v kontextu hry naprosto přirozený čin je pro mě sám o sobě obtížně překonatelnou překážkou. Říkejte mi třeba, že jsem útlocitný. Já vám řeknu: „A co jako?“
Ano, je dobře, že někdo něco takového udělal. Ne, nehodlám to hrát. Díval jsem se na Šárku a na YouTube, uznale jsem pokýval hlavou a teď tuhle verzi postapokalyptické Ameriky rád přenechám jiným, protože upřímně řečeno momentálně nejsem ochotný do svého života vpouštět víc bolesti, než je nezbytně nutné.
