Tvůrci z Bloober Team se v loňském roce zapsali do paměti fandů psychologických hororů svěžím titulem Layers of Fear. Hra vás vtáhla do zvrácené mysli umělce v neustále se měnícím prostředí, které se postaralo o prakticky konstantní nejistotu a nedůvěru ke všemu. A přestože nejsem největší fanda podobných her, Layers of Fear mě fascinovala i po technické stránce. Když pak tvůrci z Bloober oznámili svůj další titul Observer, opět psychologický horor, ale tentokrát v kyberpunkové budoucnosti, zpozorněl jsem ještě více. Třeba i díky tomu, že hlavní postavu dabuje známý herec Rutger Hauer.

Atmosférických adventur, které chytnou a nepustí, není nikdy dost. Bohužel, zrovna No70: Eye of Basir k nim nepatří. Je smutným důkazem, že z teoreticky spolehlivých žánrových ingrediencí nemusí sama od sebe vzejít kvalitní hra. Lehce podprůměrné dílo od tureckého studia Oldmoustache Gameworks trápí jalový příběh, špatná technická kondice a krátká herní doba.

Kdo ví, jak by vypadal svět, kdyby druhou světovou válku vyhrála strana osy. O přibližnou podobu alternativní historie se již v roce 1962 postaral spisovatel Philip K. Dick, který ve svém díle Muž z vysokého zámku ztvárnil Spojené státy rozdělené mezi vládu nacistů a Japonců. Kniha se před dvěma lety dočkala dost slušné televizní adaptace čítající již dvě série. Nový hraný filmeček z Wolfenstein II: The New Colossus ukazuje, jak v takové alternativní historii funguje zábavní průmysl.

Možná to neznají lidé z městských paneláků, ale vesničanům není lidská zvědavost vůbec cizí. Koupíte si nové auto a hned o tom ví celá vesnice. Téma měsíce pak je, kde jste si na něj nakradli. Lidé zkrátka rádi strkají nos, kam nemají, a leckdy to s nimi nedopadne nejlépe. Jako právě v Hello Neighbor, kde si roli jednoho takového zvědavce můžete vyzkoušet v demu.

Nejzabugovanější titul v historii? Možná pár měsíců po vydání, dnes už ne. Nejgeneričtější hra v rámci série? To pořád tak trochu platí na konto použití generovaných dungeonů. Nejpokrokovější hra v rámci série a žánru, tedy na svou dobu? O tom není pochyb. Daggerfall byla a pořád je v mnoha ohledech hraniční až unikátní hra, která má své kouzlo i dnes, 21 let po vydání. Vlastně, to kouzlo je v dnešní době ještě silnější než v době vydání, jak si ukážeme.

Hlavní hrdina Edward Pierce prochází opatrně jednou z mnoha místností rozsáhlého panství na ostrově Darkwater. Všude kolem je přítmí, které narušuje jen pár svíček osvětlujících dominantu místnosti – velký vzácný obraz, který kdysi namaloval pološílený autor. Edward cítí, že jej malba jakousi nevysvětlitelnou silou přitahuje. Ale když se přiblíží, uvědomí si, že něco je špatně. Obraz se hýbá a vlní, jako by se něco chtělo dostat zpoza něj ven. Edward se ukryje, ta věc se už ale mezitím osvobozuje ze svého vězení. Edward utíká do jedné z vedlejších místností, sahá po jednom z nožů, které najde v lovecké vitríně. Naděje, že by se snad mohl ubránit, ale trvá jen pár sekund. Záblesk a temnota.