Assassin, Watch Dogs, Immortals: Když kulisy a mechaniky vítězí nad příběhem
zdroj: Ubisoft

Assassin, Watch Dogs, Immortals: Když kulisy a mechaniky vítězí nad příběhem

2. 12. 2020 19:17 | Komentář | autor: Adam Homola |

Ubisoft má poměrně široký a zajímavý rozptyl. Francouzský vydavatel toho zvládá hodně a občas se mu podaří trefit zlatou žílu a potěší nás skvělou hrou. Ještě častěji ale kopne o kousek vedle a výsledkem je drahý, hezky vypadající, zábavný, ale v některých ohledech průměrný titul.

Jenže bez ohledu na kvalitu libovolné hry při vydání, bez ohledu na sérii a žánr, se nám tady začíná pomalu rýsovat jeden společný jmenovatel spojující nejeden velký titul Ubisoftu. 

Příkladná dlouhodobá podpora je sice chvályhodná, ale ne, ta to není. Drtivá většina her od Ubisoftu, jakkoliv potřebují onu dlouhodobou péči, je zábavná hned od začátku. Francouzští designéři totiž umí velice dobře zasadit solidní herní mechaniky do atraktivního prostředí. Guillemotově partičce vytváření hezkých světů prostě jde, stejně jako jsou mistři na kompetentní, ne-li rovnou velice dobré základní herní mechaniky. Pokud je tak daný svět alespoň trochu vaším šálkem čaje, je hned ruka v rukávě.

Atraktivní kulisy vás totiž v kombinaci s dobře zvládnutými herními mechanikami ve světě udrží a jen tak nepustí. Hra vypadá hezky a je příjemné v ní trávit čas, což v řadě případů stačí. Navíc pořád dostáváte odměny, neustále se zlepšujete a bleskovým tempem vám rostou všemožná čísla. 

Ubisoft vám umí před očima zacinkat něčím blyštivým a vy to chcete. Fakt, že k novému cinkrlátku vede třeba už desetkrát viděný úkol, který vám zadá špatně nadabovaná postava chovající se jako idiot, je vlastně druhotný. Generický úkol je tentokrát načančaný zase trochu jinak, protáhne vás hezkým prostředím a támhle za rohem vás čeká další odměna. Že je to celé vratké jak pirát po demižonu grogu, je často jedno.

Assassín

Assassin's Creed Valhalla zdroj: Ubisoft

V takhle krásných kulisách prostě chci trávit čas.

Aktuální Assassin’s Creed Vahalla se naštěstí řadí k těm lepším kouskům, nicméně o to víc jsou jeho problémy viditelné. Na povrch Valhally probublávají stejnou měrou peníze i problémy – obojí je na hře vidět přímo ukázkově. Hra má nádherné prostředí a mechanikám jako takovým můžu vytknout jen máloco. Ano, plenění klášterů by mohlo být propracovanější, strom schopností čitelnější a souboje náročnější, ale to jsou nakonec jen detaily.

Ve Valhalle si velice jednoduše vytvoříte vlastní core gameplay loop, čemuž můžeme hezky česky říkat základní smyčka hratelnosti. Zdejší smyčka je přitom velice dobře známá a roky ověřená: Přijdete do nové oblasti, vylezete na věž, kouknete, co kde je a vydáte se splnit třeba támhleten příběhový úkol. Po cestě tam i zpátky vyzobnete pár vedlejších aktivit i úkolů, vrátíte se do osady, dáte nohy na stůl a pak zase nanovo.

Takhle si hezky střídáte prozkoumávání s hlavními úkoly, vedlejšími úkoly, aktivitami, lovením pokladů, souboji a ve své smyčce se zacyklíte na desítky hodin. Ona je to totiž zábava: Herní mechaniky jsou uspokojivé, kulisy příjemné. Nemluvě o tom, jak se vám pořád zvyšují čísla. A jestli vám úkoly zadává Basim, Hasim nebo nějaký pantáta, co vypadá jak po mrtvici, ale zní jako čiperný mladík, může být vlastně jedno.

Ani jedna z postav Valhally mi není nijak zvlášť sympatická, nikdo mi nepřijde vyloženě zajímavý a příběh se tááááhne jako medovina. A když nad tím tak přemýšlím, tak si z Odyssey ani z Origins nepamatuju nikoho jiného než hlavního hrdinu. Teď mám ještě Valhallu v čerstvé paměti, ale obávám se, že za pár měsíců si už nebudu jistý, jestli se ten týpek jmenoval Sigurd nebo Singer. Myslím, že ten šicí stroj je z nich stejně zajímavější.

Breakpoint

Ghost Recon Breakpoint zdroj: Vlastní foto autora

Sice nevím, co ta paní chce, ale jsem Sam. Sam Fisher.

Valhalla svojí smyčkou občas inklinuje k rutinní monotónnosti, ale to hrozí asi každé velké hře. Lepším příkladem je možná Ghost Recon Breakpoint. V době vydání ne moc povedená military arkáda, která je sice po roce intenzivní podpory někde úplně jinde, ale základ je pořád stejný. Stavěl totiž na povedeném piedestalu Wildlands – ty jsou podle mě sice designově promyšlenější a dotaženější než Breakpoint, ale i ten mě dokázal zabavit hned na začátku.

Jeho základní smyčka je totiž velice uspokojivá: Vylezete na vyvýšený bod, základnu pod vámi si důkladně prohlédnete pomocí dronu i dalekoholedu. Pak jdete dolů, nepřátele potichu zabíjíte, a když se to zvrtne, začne se střílet. V Breakpointu není ani stealth, ani střílení výjimečné a nejlepší široko daleko, ale oba systémy jsou dostatečně dobré na to, aby byly zábavné. Po správně vyčištěné základně se totiž cítíte jako borci.

Breakpoint není skvělý a ani dnes bych mu tu devítku nedal, ale svojí rolí prakticky jediné emergentní military arkády s důrazem na roleplay (a coop) kope první ligu. Na rozdíl od Valhally sice není pro všechny, ale pro ty, kteří jsou ochotní trochu přivřít oko, trochu se vžít do role, je moc fajn. V dobrých mechanikách a hezkých kulisách totiž nikdy neselhával, což se o postavách a příběhu říct nedá. Z hlavy bych vám teď dokázal říct jméno jen jedné jediné vedlejší postavy: Sama Fishera. O zbytku nemám sebemenší ponětí, a to jsem ve hře strávil opravdu hodně hodin a odehrál desítky a desítky příběhových misí.

Oproti Wildlands, který pořád považuju v řadě směrů za lepší Ghost Recon, je to kvalitativní sešup dolů. Wildlands taky není žádný Shakespeare, ale minimálně hlavního záporáka a jeho motivace si pamatuju dodnes a Karen Bowman byla fakt skvělá. Zatímco tady? Tady si už ani nevybavuju jméno postavy, kterou hrál Bernthal.

Watch Dogs Legion

Watch Dogs: Legion zdroj: Ubisoft

Náhodný beatboxující sprejer vrcholem scénáře? Skoro to tak vypadá.

Watch Dogs Legion dostal u nás v recenzi solidního facana a druhou chytil o futra. S Pavlovým názorem polemizovat ani nemůžu, neboť mám zatím odehráno příliš málo. Faktem ale je, že zatím mě hra baví a můžou za to naši dva hlavní společní jmenovatelé: solidní mechaniky v atraktivních kulisách.

Futuristický a dystopický Londýn je chtě nechtě neokoukané prostředí. Něco nového, co jsem ještě ve hrách v tomhle rozsahu a s takovou mírou detailů nikdy neviděl. Londýn se vývojářům povedl a je radost ho objevovat i v případě, kdy ho z osobní zkušenosti zase tolik neznáte. Tvůrci tady měli jasnou vizi a jasně, ne všem musí sednout, někoho může takové prostředí dokonce odpuzovat. Mně je ale sympatické, že vývojáři měli nějakou odvážnou vizi, šli si za ní a výsledek se mi zatím líbí.

Stejně jako se mi zase líbí základní smyčka hratelnosti. Hackování a převážně stealth hratelnost byly zábavné už v hipterském Watch Dogs 2 a tady se na tom jen staví. Hackovací puzzly jsou příjemné, stealth adekvátní a zase je tu toho tolik co dělat, že se mi z těch kulis jen tak nechce. Stejně jako v obou výše zmíněných případech moc neřeším příběh ani postavy, ostatně tady je ani zase tolik řešit nemůžu, když tu tvůrci „rezignovali“ na koncept hlavního hrdiny. Legion tak na svém mechanickém základu stojí mnohem víc než předchozí díly série.

Podobně jako v případě Breakpointu tu ale čuchám oproti předchůdci jistý kvalitativní sešup. Jakkoliv jsem neměl hipsterskou partičku z Watch Dogs 2 nikterak v lásce, nakonec jsem se ji naučil respektovat. Byla tam, byla zajímavě vykreslená, měla historii, motivaci a názory, a i když bych s žádným z jejích členů na pivo nezašel, nemůžu jim upřít tah na branku a hlavně posouvání celého příběhu kupředu.

Ve Watch Dogs Legion (zatím) nic takového nevidím. Mít možnost hrát za jakékoliv NPC je inovativní a neotřelé, jenže díky tomu tu není žádný opravdu zajímavý charakter, nemluvě o postavě s hloubkou a promakaným příběhovým pozadím. Všechno je to plytké a lákavé asi jako prázdný talíř.

The Division 2

The Division 2 zdroj: Ubisoft

Mlčení je souhlas.

The Division 2 stojí na vyladěné smyčce ze všech aktuálních velkých her Ubisoftu snad nejvíc. Nevím, jak vám, ale mně to uspokojující střílení z krytu v nádherných kulisách absolutně přebíjí cokoliv dalšího.

Zajímavé prostředí měla už jednička a dle mého posunula dvojka laťku ještě o kus výš. Postapokalyptická verze prosluněného DC je stejně čarovná jako zasněžený New York a minimálně pro mě je radost objevovat, co všechno se skrývá za dalším rohem, na dalším náměstí nebo v tamhleté velké budově.

Zdejší všudypřítomná převrácená auta a další věci navíc parádně podporují základy akce, tedy systém krytí a přesunu mezi kryty. Společně s tím stojí smyčka na zručném používání taktických schopností, RPG prvků a vhodných zbraní tak, abyste leckdy náročné potyčky vůbec přežili. The Division 2 je z aktuální sestavy navíc asi nejRPGčkovější a je to na ní vidět, čísla tu skáčou nahoru prakticky neustále, nemluvě o konstantním přísunu nového lootu. A jakkoliv si můžete hru užít dosyta i sami, s partou kamarádů se přesytíte a ještě zbyde.

Jenže všechno tohle jako by bylo na úkor postav a příběhu. Jak se mám ztotožnit s hlavním hrdinou, když nepromluví ani slovo a jen na všechny blbě čumí? Vedlejší postavy zadávající mi úkoly se mi z hlavy vykouřily rychleji než maturitní otázky. Jméno hlavního záporáka? Nevím, dál. Třeba se to v DLC zlepšilo, nechci zbytečně zobecňovat, nicméně v původní hře jsou postavy dokonale zapomenutelné.

Far Cry 5 & Far Cry 6

Far Cry 5 zdroj: Archiv

V pětce se vývojáři místy utrhli ze řetězu.

V téhle sérii se Ubisoftu alespoň čas od času povede zajímavý záporák, jenže doby šílenství jsou dávno pryč. Joseph z pětky dostal v recenzích pěknou čočku, stejně jako celý způsob vyprávění i nakládání s příběhem. Far Cry 5 to za podivný tón schytal vlastně ještě před vydáním a nebýt otloukánka jménem Primal, myslel bych si, že je nejkritizovanějším dílem právě pětka. Zároveň je ale tím možná nejúspěšnějším, protože čert vem hloupý příběh a hloupější postavy. I ti největší internetoví intelektuálové musí přiznat, že to byla prostě zábava.

Hezké prostředí amerického venkova fungovalo na výbornou, na roky ověřené šabloně hratelnosti vývojáři nic radikálně nezměnili ani nepokazili, a tak jsme před necelými dvěma lety dostali typický Ubisoft. Velkou drahou věc s podivným tónem, zvláštními postavami, nemalou náloží bugů a příběhem, nad kterým si tu hlavu nešlo neukroutit.

Far Cry 6 se navzdory nedávnému odkladu blíží a zatím o hře víme příliš málo. Jenže i z toho mála už můžeme tušit, že se z nastavených mantinelů nejspíš nijak zásadně uhýbat nebude. Příslib prostředí inspirovaného revoluční Kubou je stejně lákavé jako Esposito v roli hlavního záporáka, jenže se trochu bojím toho, co jsme tu už viděli několikrát.

A to, že hlavního záporáka i další zajímavé postavy dostaneme v masivní sandboxové hře přidělené kapátkem. Že se zase bude opakovat prověřená smyčka, jen v kulisách atraktivního tropického prostředí. To samo o sobě samozřejmě není špatně a právě pětka nám jasně ukázala, že masy hráčů neodradí ani divné postavy, ani příšerný scénář. A to by bylo, aby Ubisoft pokazil gró zrovna téhle série.

Immortals: Fenyx Rising

Immortals Fenyx Rising zdroj: Ubisoft

Pero je možná silnější než meč, ale Ubisoft má sekeru.

Osobně jsem hrál Immortals: Fenyx Rising zatím jen pár hodin, nicméně recenze všude možně po internetu, včetně té naší od Pavla, mou domněnku víceméně potvrzují. Opět se tu staví spíš na solidních mechanikách zasazených do krásných kulis než na silných postavách (ostatně pohlaví i hlas hlavního hrdiny můžete měnit kdykoliv) a pohádkovém příběhu. A opět to není špatně. Jen jsme se ale ani tentokrát, v případě velké nové značky, nedočkali ani silných zajímavých postav, ani propracovaného příběhu.

Ti druzí

Silné příběhy a postavy jsou Achillovou patou Ubisoftu a ten si to možná začíná uvědomovat. Jako by se totiž francouzský gigant v některých nových titulech o příběh a postavy radši ani nepokoušel. HyperScape se sice o nějaké příběhové pozadí nesměle pokouší, ale do Overwatche to má zoufale daleko. V chystaných Riders Republic či Roller Champions možná nějaké příběhové pozlátko bude, ale osobně nečekám, že by zrovna tyhle dva kousky nestály a nepadaly jen na vytříbených herních mechanikách v hezkých kulisách.

Zároveň by bylo ale nefér tvrdit, jak si Ubisoft uvědomil svoji slabinu až teď. Na příběh dlouhodobě dlabe například v Trackmanii či Trials a nikomu tam nechybí.

Bude hodně zajímavé sledovat, jak vývojáři naloží s příběhem a postavami v nadcházejících titulech. Skull & Bones po údajném restartu ve stylu Fortnite asi moc příběhová nebude, nad Beyond Good & Evil 2 visí pořád příliš mnoho otazníků a Rainbow Six Quarantine? Tam by byl kvalitní příběh spíš jen příjemným překvapením.

Vadí nevadí

Na příběh a postavy citlivější jedinci mohou mít s aktuálními francouzskými blockbustery velký problém a já je chápu. Osobně mám ale pro kvalitní smyčku v hezkých a příjemných kulisách slabost a čím lepší smyčka, tím spíš hře prominu pitomé postavy (Watch Dogs 2), příběh na zívačku (Breakpoint), nebo šílenou technickou stránku (Valhalla). Pokud mě příběh a postavy nevtáhnou, jednoduše si u hraní pustím podcast nebo po očku koukám na druhém monitoru na Johna Olivera, zatímco na tom prvním plním padesátý úkol už ani nevím pro koho.

Čas od času se Ubisoftu sice nějaká zajímavá postava povede, jenže na každého Vaase nebo Ezia připadá solidní fronta dokonale zaměnitelných, zapomenutelných a nakonec i docela nudných panáků. A ve výsledku to vlastně tolik nevadí.

Nejnovější články