Já se sérii The Division doposud z nějakého důvodu vyhýbal. Jednička mě příliš neoslovila, zatímco dvojku jsem na začátku prošvihl a pak se mi už nechtělo naskakovat do rozjetého vlaku. Jenže světe div se, ono to jde! A nemusíte k tomu mít ani celou partu lidí.
První krůčky
zdroj:
Vlastní foto autora
Vzhůru do nádherně zničeného DC.
Na začátku hry vás vývojáři drží velice sympaticky za ruku. Je tu hodně vidět, jak mají zmáknuté všechny možné designové poučky o tom, jak nové hráče nezahltit. Informacemi, možnostmi, výbavou, nepřáteli či úkoly. The Division 2 dávkuje novoty tak akorát rychle. Necítím se jimi přidušen a zároveň žízním po dalším kousku něčeho nového.
Coby divizního neználka mě na první dobrou zaujal interface. Hezký, čistý, přehledný. Nezabírá moc místa, je průhledný a narvaný informacemi. A po čistě vizuální stránce je prostě cool, přičemž cool faktor tu není na úkor funkčnosti.
Mlčeti zlato
zdroj:
Vlastní foto autora
Tipy jsou na loadovací obrazovce rozděleny do tří kategorií a můžete mezi nimi přepínat. Výborný nápad, který by měl být standardem a samozřejmostí v každé hře.
Příběhově vás The Division 2 hodí do vody jako neplavce, co nikdy nesmočil prst. Ani po několika hodinách moc netuším, co se děje, kdo jsem a proč dělám, co zrovna dělám. Nejsem vám schopný říct jméno jediné postavy, nevím, co po mně kdo chce a proč po mně někdo střílí.
Vývojáři na expozici kašlou a příběhové drobky suplují absurdním množstvím audiologů. Přehršel textu jsem nezaznamenal ani v hlavních misích, ale to se třeba časem změní. A ten jeden, dva filmečky, co jsem zatím viděl? Říct, že zrovna ty posouvají příběh nějakým zásadním způsobem dopředu, je jako říct, že Ubisoft přestává dělat velké otevřené světy.
Do očí bijící je i nesmírně hloupá němota hlavního hrdiny, respektive mé postavy. Vypadalo to blbě už v Half-Life 2, vypadá to blbě v The Elder Scrolls, vypadá to blbě všude, kde se mluví a alespoň do nějaké míry tam jde o příběh či kontext nějaké situace.
Není totiž nic hloupějšího, než když na vás lidé mluví, říkají vám zásadní věci, chtějí po vás něco důležitého a vy jen tak stojíte a blbě čumíte. Tohle přece není šílená parodie jako Jay a mlčenlivý Bob, kde by němota mohla projít. Ale čert to vem, osobně mi ve většině her záleží víc na systémech a hratelnosti než na příběhu. A v tom důležitém Ubisoft nezklamal.
Smyčce & houbičky
zdroj:
Vlastní foto autora
Útočná věžička je nejlepší přítel sólového agenta. A hned v závěsu pak léčivý Chem Launcher.
Základní „hratelnostní smyčka“ na vás dýchne poměrně rychle a stejně tak rychle si mě získala. A velice příjemné je, že smyčka funguje na výbornou i pro vlky samotáře. Důležité je si jen vybrat vhodnou doplňkovou schopnost a pak se alespoň někdy trefit. Ideálně do hlavy.
Já na začátku sáhl po útočné věži a nelituju. Zatímco na věž letí nepřátelé jako můry na světlo, já se krčím za překážkami a flankuju. Věž není nesmrtelná, a tak mi to v některých situacích neprojde, ale budiž. Například žlutí nepřátelé mají být těžcí, takže selektivní papírovost věže beru.
Přiznám se, že obyčejně vypadající nepřátelé, do kterých musím z útočné pušky nasypat dva zásobníky, mi ve hrách kazí zážitek a kazili ho i v první The Division.
Důmyslné používání útočné věže, obíhání nepřátel a vůbec taktický postup by tu ale nefungovaly, kdyby nefungovalo střílení. A to je naštěstí zábavné. Z těch pár hodin, co jsem strávil s první The Division, mi toho v hlavě už moc nezůstalo, ale vzpomínku na nepřátele, co kulky nasávají jako houba vodu, z ní jen tak nevymažu. Přiznám se, že obyčejně vypadající nepřátelé, do kterých musím z útočné pušky nasypat dva zásobníky, mi ve hrách kazí zážitek a kazili ho i v první The Division.
V The Division 2 jsou „houbovití“ nepřátelé taky a taky mi vadí. Rozdíl je ale v míře. Dvojka tímhle způsobem hřeší daleko méně. A když už vám před hlaveň postaví opravdu velkého pana houbu, ospravedlní si to alespoň tím, že borec je od hlavy až k patě navlečený do obrovského brnění s ještě větší helmou. V takových případech to oko přivřu.
Nepřátelé jsou navíc příjemně pestří – pořád mě nutí se pohybovat, měnit kryt a využívat všechno, co mám k dispozici. Několikrát jsem se u náročnějších potyček i trochu zapotil a několikrát i zemřel. Já na takhle různorodé nepřátele nebyl z „Clancyovek“ zase tolik zvyklý a první The Division jsem skoro nehrál. Jenže teď se tahle hodně odlišná sorta houbařů dostala i do Breakpointu, takže už vím, do čeho jdu a přizpůsobuju se tomu podle potřeby. A je to mnohem lepší než čelit jednomu typu nepřátel.
V The Division 2 každopádně jenom nestřílíte. Střílení je alfou a omegou hry a užijete si ho opravdu hromadu, ale stejně tak nemůžu ignorovat kulisy, ve kterých ty headshoty rozdávám. Ve světě The Divison 2 je pořád co dělat, jsou tu toho mraky a většinou to má i velice dobré tempo. Ubisoft se už za ty roky ty open worldy prostě naučil a necítím se být zahlcen, ani obírán o obsah. Pořád tu mám co dělat, zároveň nejsem zavalen zaměnitelným obsahem a pořád mě to táhne kupředu. Alespoň zatím.
Krytí & XCOM
zdroj:
Vlastní foto autora
Všudypřítomné krytí působí přirozeně nejen díky prostředí, ale i díky uživatelskému rozhraní.
V DC jsem nikdy nebyl, ale jeho virtuální podoba tu nepůsobí jen uvěřitelně. Ona působí hezky. Pobíhat po zničeném a opuštěném městě, kde není skoro nikdo, má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Podobné výjevy v takovém rozsahu a zpracování ve hrách často nevídáme a tady je na co koukat.
Hrozně fajn je, že díky svému prostředí se The Division 2 nemusí ztrapňovat klasickými očividnými designovými rozhodnutími, která mi tak moc kazí zážitek z Gears i Uncharted. Mluvím samozřejmě o všudypřítomných krytech. Člověk přijde do nějaké oblasti a už hned vidí, že bude souboj. Najednou totiž nepřišel do místnosti, ale do „arény“: převržené stoly, lednice, bloky betonu a další věci jsou tak okaté, líně naskládané a nudné, že mi to obě zmíněné série časem do jisté míry zkazilo. V The Division 2 mi to vůbec nevadí, neboť tady to chytře maskuje samotné prostředí.
Že jsou ulice plná odstavených a převrácených aut, je tady normální. Nestane se vám tak trapná situace, kdy jdete po normální ulici, najednou přejdete do jiné a uvidíte takhle připravenou „arénu“. Rozbitý Washington je zkrátka uvěřitelný. Taktický pohyb z krytu do krytu tu i díky uživatelskému rozhraní a čáře naznačeného pohybu místy připomíná něco jako realtimeový XCOM, což dojem z akce jen zlepšuje.
Online, offline a kurz sebeovládání
zdroj:
Vlastní foto autora
Fronta na více jak rok starou onlineovku? Tohle při spuštění vážně vidět nechci.
The Division 2 je onlineovka, i když hrajete sami. S tím se pojí jistá rizika, kterých si většinou nevšímáte a může vám to být upřímně jedno. Jenže pak se může stát přesně to, co se stalo mně, a v tu chvíli jsem měl chuť počítač vzít a prohodit oknem.
Jednou mě totiž hra vykopla hned poté, co jsem dokončil docela dlouhou misi. Už jsem jen koukal na závěrečný filmeček a během něj jsem dostal vyhazov. Hra se odpojila od serverů. Počítač připojený k internetu byl, stejně jako další zařízení v domácnosti.
Když jsem hru zapnul znova, nevěřil jsem vlastním očím: mise nesplněná, postava o level nižší, bez všeho čerstvě sesbíraného lootu Nic se mi neuložilo, protože jsem technicky vzato misi nedokončil – jsem ještě neopustil mission area. Něco takového je jednoduše neakceptovatelné. Bez ohledu na to, zda jde, nebo nejde o onlineovku.
Vytočený a frustrovaný jsem hru vypnul a šel si pročistit hlavu ven. Po pár desítkách minut jsem se vydýchal, k The Division 2 se vrátil a dostal jsem druhou facku. Najednou jsem se totiž po X hodinách hraní nemohl do hry vůbec dostat! Důvod? Čekal jsem na přihlášení ve frontě. Přede mnou bylo 22 lidí a já si připadal jako v prvních měsících života WoWka.
Ale dobrá, chápu, byla karanténa, lidé se izolovali doma, třeba prostě jen v Ubisoftu nepočítali s tím, že si může jejich hru koupit větší množství lidí, nemají na to připravené servery. Štve mě to, ale dokážu tomu porozumět.
Jenže pak přišla třešnička na dortu. Frontu jsem vystál, do hry se dostal a zhruba uprostřed opakování stejné mise mi hra najednou napsala: „Za 25 minut se zavřou všechny servery kvůli údržbě. Očekávaná délka údržby: 1 hodina.“ Moje nervy…
zdroj:
Vlastní foto autora
Když už vystojím frontu, tak mi Ubisoft vypne servery. Na profilu hry na Uplay přitom o vypnutí serverů není ani slovo.
Opravdu moc se těším na budoucnost hraní. Na dobu, kdy budou hry a služby kolem nich natolik chytré, že takovéto případy nikdy nenastanou. Na dobu, kdy hra pozná, že ji hraju jako singleplayerovku, na chvíli mi nenápadně deaktivuje online funkce, provede jejich nutnou údržbu a zase je zapne. Já v tu chvíli žádné online funkce nepoužíval, a byl jsem tak trestán za to, že nepoužívám něco, co nepotřebuju a používat to ani nechci.
Palec mírně nahoru
zdroj:
Vlastní foto autora
Uživatelské rozhraní mají tvůrci promyšleno do detailů i v přestřelkách. Je na očích, nepřekáží a přesně vím, co se děje.
I navzdory extrémně frustrujícímu problému s online náturou hry jsem si The Division 2 užil a času stráveného s hrou nelituju. Dostanu se někdy k endgame, budu vymetat raidy a mít ve hře vlastní klan? Velmi pravděpodobně ne. Přesto mě to pořád baví, a můžu tak potvrdit, že naskočit do tohohle rozjetého online vlaku je jednoduché, zábavné a naprosto v pohodě.
A to i v případě, kdy kolem sebe nemáte partu kamarádů se stejnou platformou, kopií hry, headsetem a časem ve stejné dny a hodiny. Nenechte se odradit a The Division 2 klidně vyzkoušejte. Nebojte se, od vydání vám nic neuteklo, hra vás do kooperace se známými či cizími hráči nenutí a je zábavná i v jednom.
Ke hře se skrze časté slevy či Uplay+ dostanete za pár šupů, a můžete si tak bez problémů užít solidní střílení v zajímavých kulisách. A když budete mít štěstí, hra vás nevykopne a nebude udržovat servery zrovna ve chvíli, kdy máte chvíli času na hraní.
zdroj: Ubisoft
