Immortals Fenyx Rising přicházejí na trh v několikanásobné nevděčné roli. Tak předně, změna názvu z úderných Gods and Monsters na aktuální zhůvěřilost image moc neprospěla, ale pořád jde jen o jméno. Zároveň ale hra vychází v prosincovém bezčasí, prakticky bez větší pozornosti, protože ten hlavní podzimní boom už stihl spláchnout nástup nové generace a momentálně se herní svět třese výhradně na Cyberpunk.

Tím třetím důvodem je pak to, že zlí jazykové už stihli hře přiřknout stigmatizující označení „kopírka Zeldy“. No a já nyní přicházím s podobně nevděčným úkolem – dokázat, že ani jeden z těch tří důvodů není dostatečně pádný na to, abyste nové hře od Ubisoftu nevěnovali pozornost.

Moje argumenty jsou jasné. Na jméně zas tolik nezáleží. Cyberpunk patrně vyjde ve stavu, který bude potřebovat hromadu oprav. No a být kopírkou Zeldy, to je spíš výsada než cokoli jiného, nemyslíte? Zejména s přihlédnutím k faktu, že od vydání Breath of the Wild za pár měsíců uplynou čtyři roky a žádného jiného nástupce, který by zdvihl hozenou rukavici, nikde nevidím.

Kopírka? No a co?

Immortals skutečně mají s poslední Zeldou množství styčných bodů, jsou ale spíše inspirovanou light verzí. Breath of the Wild je ultimátním sandboxem, v němž zvídavost a hravost v kombinaci s řadou zvláštních schopností tvoří základní pilíř hratelnosti a nabízí neskutečný objem zábavy, která nemusí primárně pramenit z řešení herních zapeklitostí, ale třeba z hrátek s fyzikou a podobně.

Immortals jsou oproti tomu mnohem více tradiční hrou s daleko výraznější příběhovou linií a inspirace několikrát zmiňovanou Zeldou tkví hlavně ve zdánlivě neomezeném pohybu po masivním herním světě a ve speciálních lokacích, které kromě reflexů prověří i vaši šedou kůru mozkovou. Ale hezky popořádku.

Hlavní hrdina (nebo hrdinka) jménem Fenyx se probouzí na břehu tajuplného ostrova, zjišťuje, že zbytek posádky jeho lodi je proměněn v kámen a brzy naráží na podivuhodného zlodějíčka, z něhož se vyklube Hermes, první z bohů řeckého panteonu, s nimiž budete mít ve hře co do činění. Ti jsou v pěkné šlamastyce, došlápl si na ně totiž obří arcilotr Týfón, a jak to tak bývá, pomoci jim musí právě smrtelník, jemuž to předpovědělo (pořádně zčazené) orákulum.

Skutečně masivní herní mapa je rozdělena na několik oblastí, z nichž prakticky každá by stačila jako celý svět pro nějakou menší hru. Dobrou zprávou je, že regiony, jež jsou zasvěceny jednotlivým bohům, se od sebe opravdu velmi výrazně liší, mají unikátní atmosféru a je vidět, že si na jejich budování autoři dali záležet.

Afroditiny travnaté pláně a kopečky plné barevných keřů, jezírek a pasoucích se zvířátek střídá bitevní pole poseté kostmi obřích monster, kde vládne Áres, industriální a roboty obydlený domov boha Héfaista kontrastuje s mramorovými pilíři chrámů a svatyň tam, kde vládne Athéna.

Pastva pro oči. Tedy pro některé

Je třeba hned na začátek říct (a odkázat vás na galerii pořízených obrázků), že Immortals jsou velmi stylizovanou hrou a ne každému může jejich grafická podoba sednout. Ze sytých až přepálených barev vám půjde hlava kolem a autoři balancují na hraně nevkusu.

Mně osobně ovšem výtvarný styl velmi, velmi sednul a v průběhu hraní jsem típal jeden obrázek za druhým. Autoři totiž nešetří s nejrůznějšími vysoko položenými body, kde hra vytahuje trumf velké dohledové vzdálenosti a ukazuje bohatost širého světa pod vašima nohama. 

Celá hra je plná detailů, všude poletují pestrobarevní ptáci, motýli, z efektů při boji přechází zraky a celé je to zkrátka velmi kouzelné. V případě Immortals víc než kde jinde platí, že tahle hra bude svým výtvarným zpracováním polarizovat publikum.

Kdybych měl celkově Immortals k něčemu připodobnit, pak to bude animák od Pixaru, a to možná ne ani tak vizuálním ztvárněním, ale především celkovou atmosférou a podáním. Hra je prodchnuta humorem, který zcela zjevně na první dobrou míří na mladší publikum, ale i starší hráči si v jinotajích najdou své.

Celý děj je komentován Diem a Prométheem, jejichž průpovídky spadají zpravidla do kategorie „srandy, která neurazí“, což může příznivcům South Parku nebo Ricka a Mortyho přivodit osypky. Hrou se také nesou (stejně jako v případě animáků) rozličná poselství o tom, jací máme a nemáme být, jak i špatné vlastnosti tvoří náš charakter a podobně.

Vyprávění mě v každém případě nijak neuráželo, několikrát jsem se pousmál nad vtipnou pointou a pochválit musím i český překlad, který si mnohdy dokázal poradit i se složitějšími vtípky tak, aby nezmizel jejich význam.

zdroj: Ubisoft

Přítomnost českého překladu ostatně může být jeden z malých důkazů, že Immortals cílí na mladší, řekněme teenage publikum. Trochu problém je, že i v naší kotlině hrají už předškolní děti Gétéáčko a dvanáctiletým tvrďákům asi bude připadat hustější porcování Angličanů ve Valhalle než mlácení cartoonových monster a řešení hádanek v Immortals. A to je škoda.

Fashion na úrovni

Mně se totiž receptura téhle hry zatraceně líbí. Fenyx se velmi rychle naučí plachtit na křídlech, čímž je pohyb v obřím světě zas o něco kouzelnější, případně si může ochočit koně a zdolávat dálavy na jeho hřbetu. V boji bude využívat primární meč, sekundární sekeru a k tomu luk.

Každá z těchto zbraní se ve hře nachází v množství variant s různými bonusy, příjemné ale je, že při vylepšování posilujete vždy celou kategorii a ne konkrétní kousek, což vás bude mnohem spíš inspirovat ke zkoušení nově nalezeného lootu. Totéž platí i pro zbroje a přilby. 

Navíc je fajn, že každý kus vybavení můžete snadno opatřit podobou nějakého jiného. Pokud se vám tedy líbí bonusy lví hřívy, ale nic takového na hlavě nosit nechcete, můžete zobrazení helmy buď úplně vypnout, nebo jí dát jiný vzhled.

zdroj: Ubisoft

Dvě hlavní veličiny, které budete ve hře sledovat, jsou úroveň zdraví a stamina. Zdraví je asi jasné, jeho úroveň si můžete postupně zvyšovat nalézáním kousků božské ambrózie, stamina vám pak umožní provádět všechny možné skopičiny, jako je plachtění, běhání a hlavně šplhání po všem, po čem se vám zamane. Staminu můžete zlepšovat získáváním Diových jisker nacházejících se především na konci dungeonů.

Kromě toho dostanete do vínku také několik schopností. Tou nejprominentnější jsou Héraklovy nátepníky, která vám dodají nadlidskou sílu k manipulaci s obřími předměty a nadto ještě telekinetické schopnosti, velmi potřebné pro řešení rozličných hádanek. K tomu ještě několik útočných schopností, jako je úder obřím kladivem, útok desítek kopí ze země a podobně.

No a k tomu je ještě třeba připočíst strom skillů, které si postupně odemykáte za Cháronovy mince, získané z plnění různých výzev, a čtveřici dostupných lektvarů, které posilují útok, obranu, zdraví či staminu a všechny se taktéž dají vylepšovat. A abych nezapomněl, velmi brzy dostanete společníka, fénixe jménem Fosfor, který má také celou řadu odemykatelných variant, měnících jeho podobu i schopnosti.

Chtít bít víc

Samotný soubojový systém je velmi svižný a zábavný, ale líbilo by se mi, kdyby ho autoři udělali ještě o něco komplexnější a přidali třeba více komb a variability. Ve skutečnosti jsou útoky mečem stále na jedno brdo a pomalou sekeru budete využívat především k tomu, abyste nepřítele omráčili a získali čas na to, dát mu pořádně do čumáku. Když se k někomu připlížíte zezadu, můžete mu uštědřit pořádný assassínský štulec, za pomoci zmíněných nátepníků můžete třeba kyklopa trefit do hlavy obřím balvanem nebo se přitáhnout k létající harpyji a dát jí do zobáku na jejím vzdušném hřišti.

Vaše schopnosti prověří spíše souboje s bossy. Někteří umí solidně potrápit (nečekejte ale Souls) a právě tady přijdou na řadu techniky, jako je parírování, případně pečlivě načasované úskoky, které umí zastavit čas a poskytnou vám na okamžik taktickou výhodu.

Boj je ale jen jedním z aspektů Fenyx Rising. Stejnou, ne-li větší úlohu tu hrají různé hádanky a výzvy. Herní svět je doslova zavalen množstvím aktivit, na každém kroku najdete truhlu s pokladem, který může být strážený silnější potvorou, nebo třeba uzamčený za logickým rébusem. Na každém druhém kroku pak narazíte na nejrůznější výzvy, ať už jde o skládání obrázků, memorování melodií, orientační běh/let v terénu, nebo lukostřelecká ekvilibristika s naváděným šípem. Za všechny tyto aktivity jste patřičně odměňováni, jejich plnění je zábavné a hlavně díky nim narůstá životnost hry do naprosto nestvůrných rozměrů.

V rámci příběhu, ale i nepovinného toulání, vás čeká celá řada Vaultů, tajuplných míst protkaných hádankami, ne nepodobných dungeonům z Breath of the Wild. Musím říct, že minimálně ty povinné jsou velmi vydařené a radost z objevení řešení je dostatečně odměňující. Nenarazil jsem na místo, které by mě svou obtížností frustrovalo. Vaultů je ale ve hře tolik, že jsem v rámci recenzování samozřejmě neměl čas projít je všechny. Ke cti hře slouží, že v jejich objevování mám v úmyslu pokračovat i po odevzdání tohoto textu.

Sympaťák roku?

Immortals jsou pro mě vlastně ohromným překvapením. Hra si mě velice rychle dokázala získat, její tempo, postupné odhalování nových možností a (pro mě) vyloženě sympatická prezentace mě okamžitě zaháčkovaly a v jejích tenatech jsem strávil posledních několik dní pouze s několika pauzami na osobní hygienu.

Moje testování probíhalo na Xboxu Series X, kde dostanete k dispozici dva režimy, buď ten, který preferuje kvalitu zobrazení, nebo Performance režim s 60 FPS. Opět platí, že jsem drtivou většinu času strávil v Performance módu, přičemž mi hra pořád přišla nesmírně vizuálně vydařená a výměna plynulosti za lepší rozlišení se neukázala být výhodným obchodem. Dobrou zprávou je i to, že jsem se při hraní nedočkal vůbec žádných technických problémů, nenarazil jsem na bugy, glitche, pády frameratu ani crashe do systému. Při olbřímí velikosti to beru jako velké plus.

Mám trochu obavu, že si hra od kritiky odnese solidní hodnocení, ale v prodejnosti to nebude žádný šlágr.

Výhradu bych měl možná snad jen k podání zvuků. Hudba (mimochodem vydařená) mě nikterak nerušila, ale zvuky ze světa, zejména kovové údery v boji a řev nepřátel, mi přišly podivně nekvalitní. Nejsem odborník na audio, ale podobné obtíže jsem registroval třeba i ve Watch Dogs Legion, na tomto poli má tedy Ubisoft co zlepšovat.

Suma sumárum jsem ale s Immortals Fenyx Rising velmi spokojený. Možná se teď dopustím svatokrádeže, ale podle mě celou řadu věcí dělá lépe než onen adorovaný Breath of the Wild, ať už se bavíme o příběhu, nebo o soubojích, které mi v Zeldě dokázal dokonale zničit systém poškozování zbraní.

Jsem rád, že se Ubisoft (který je často právem osočován z dřenění zaběhlých značek) nebojí čas od času vsadit na novou IP. Kéž by to vždycky vyšlo tak jako v případě Fenyx Rising. Mám sice trochu obavu, že si hra od kritiky odnese solidní hodnocení, ale v prodejnosti to nebude žádný šlágr (z důvodů, které jsem uvedl na začátku), ale pokud máte letošní podzimní sezónu už za sebou a Cyberpunk z různých důvodů hodláte odložit na později, vůbec se nebojím vám tuhle záležitost na dlouhé zimní večery doporučit.