Nemusím, nemusím
Muset odehrát Breakpoint během týdne, jsem naštvaný, znuděný, napařím tomu šestku s odřenýma ušima a s pachutí na klávesnici to hned po dopsání recenze odinstaluju. Tomuhle osudu jsem se naštěstí vyhnul. Breakpoint zapnu jednou za dva dny, dám tomu hodinku dvě, spokojeně to vypnu a jedeme dál.
Pro „běžného hráče“, kterým v tomto konkrétním případě jsem, je Breakpoint zábavný. Hra mi vydrží několik měsíců a s přibývajícími updaty mě bude bavit víc a víc.
Přiznám se, že jsem natolik specifický případ, že mě tu dostatečně uspokojuje základní hratelnostní smyčka (hezky česky „core gameplay loop“): přijít k základně, většinu nepřátel proscoutovat dronem, zbytek dalekohledem. Vytáhnout sniperku, pár jich odstřelit, přepnout na samopal, sejmout pár nepřátel ze střední vzdálenosti, nakonec tasit pistoli a dořešit zbytek z blízka.
Základnou chodím jako smrtící duch, johnwickovsky rozdávám jeden headshot za druhým a nikdo o ničem neví. Snažím se o maximální stealth a v tomhle mi hra žádné klacky pod nohy nehází.
Perfektně pročištěnou základnu vylootuju, přesunu se na další, dám si opáčko a hru vypínám. Třetí zaměnitelnou misi takhle rychle po sobě už nechci, děkuji. Breakpoint zapínám za další dva tři dny, dám další dvě základny a nazdar, čas hrát něco jiného. Rozsévat stealth headshoty v přístupné military arkádě, která mě staví na piedestal jako absolutního alfa borce, mě prostě baví.
Možná je to trochu guilty pleasure, ale je mi to fuk – já si tam nakonec to „pleasure“ našel. Z velmi nedokonalé hry si jako u švédského stolu vyzobnu jen to, co mi chutná, vytěžím to na maximum, dávkuju kapátkem a jdu zase o launcher dál.
Sám sobě designérem
Podobně jako Wildlands při vydání je i Breakpoint v tuhle chvíli až směšně jednoduchý, což zážitek taky kazí. Co si člověk neudělá sám, to nemá, ovšem v Ubisoftu mají naštěstí OCD na maximální svobodu v nastavování všeho možného i nemožného. Stačí se tak jen ponořit do Options, pohrát si s přepínátky a vynořit se jako pravý muž.
Můžete si totiž „jen“ nastavit nejvyšší obtížnost a vypnout interface i hudbu (podle ní poznáte, kdy jste základnu dočistili a kdy ještě někdo zbývá). Následně si pak musíte na sebe uplést bič přímo během hraní a zakázat si používání dronů, granátů, gadgetů, fast travelu, obchodu a garáže. K tomu si přidejte povinnost léčit se jen v tábořištích, nutnost pravidelně jíst, pít, odpočívat, měnit oblečení a maskování podle terénu a situace a hned jste k náročnému survivalu blíž než Breakpoint k devítkové hře.
Je to přísné, je to drsné a je to na vás. Ale mě to takhle baví. Breakpoint takovýhle roleplaying umožňuje, tak proč ho nevyužít. Na objektivních kvalitách hry to samozřejmě nic nemění, ale na tom, jak si ji já užívám, ano.
K sedmičce a ještě dál
Divní hráči jako já Ubisoftu samozřejmě nestačí a všudypřítomná kritika vývojářům ego asi úplně nenačechrala. Proto budou změny. Tvůrci si postavili hlavu a řekli, že z Breakpointu udělají lepší hru. Jestli má totiž někdo bohaté zkušenosti s dlouhodobou podporou her, co nevkročily na trh zrovna pravou nohou, je to Ubisoft.
Všechny možné základní stavební kameny tam mají, nechybí ani podpora vedení, budget a čas. Není proto důvod, aby třeba za dva roky nebyla z Breakpointu hra, která bude bavit nejen mě. Mezitím si ale tenhle divný kočkopes víc jak šestku nezaslouží. A teď mě omluvte, jdu vyčistit další nepřátelskou základnu.
