Recenze
Hey! Pikmin - recenze
26. 7. 2017
|
Miloš Bohoněk
Nenechte se zmást velikostí. Skutečnost, že se ta konzole vejde do kapsy a hry na ni mají pár stovek megabajtů, vůbec neznamená, že byste si na Nintendo 3DS zahráli jen drobné tituly. Jen se podívejte na Zeldu. Nebo na Fire Emblem. Nebo na Pokémony! I malý displej umí nabídnout velikánské herní zážitky. To však na druhou stranu neznamená, že by každý původem velký titul od Nintenda měl automaticky skvěle fungovat i ve zmenšeném podání. Hey! Pikmin je toho nešťastným důkazem.
Dark Train - recenze
8. 11. 2016
|
Lukáš Grygar
Jsou hry, které trčí. Vypadají jinak, předvádějí se jinak a nelze je snadno oblepit nálepkami, tak po nich metneme tu nejbližší možnou a řekneme prostě, že jsou divné. A protože naše opičí mozky fungují, jak fungují, divné máme automaticky za podezřelé, ba až nebezpečné. Jediným nebezpečím Dark Train je však skutečnost, že nastavuje tuzemské herní scéně laťku do výšky, kam se neodpíchnete pouhým nastudováním manuálu k Unity a naposloucháním přednášek z GDS. Je příhodné, že hra, do které nateklo ohromné množství tvůrčí lásky, začíná oživením srdce.
Mortal Kombat X - recenze PC verze
21. 4. 2015
|
Václav Rybář
Mortal Kombat a Street Fighter II. Nerozlučná dvojice rivalů, se kterými jsem kdysi dávno zažíval nejhezčí herní léta. Ano, už je to dobré dvě dekády, ale když je vám nějakých dvanáct, třináct, prožíváte videohry tzv. na plný pecky, máte celou armádu kamarádů, kteří jsou ochotní si ohoblovat ukazováčky mlácením do klávesnice a občas vám přijde jako dobrý nápad věnovat trénování fatalit celý víkend. Ani jedna ze zmíněných sérií si bohužel neudržela kvality svých nejslavnějších dílů, ale obě se dokázaly revitalizovat. Street Fighter svým čtvrtým a Mortal Kombat devátým dílem vstoupily napůl do nového rozměru (v obou případech se jednalo o tzv. 2.5D mlátičky), ale především konečně oslovily novou generaci. A zatímco Street Fighter dál spí na vavřínech čtyřky a jejích nekonečných upgradů, Mortal Kombat se po čtyřech letech rozhodnul udělat další krok kupředu s dílem označeným římskou desítkou.
Driveclub - recenze
7. 10. 2014
|
Václav Rybář
Znáte Driveclub? Jistěže znáte Driveclub. Však si vzpomeňte na ty závody, které chtěla mít Sony nachystané na startovním roštu Playstation 4 loni na podzim. Jenže se to nepovedlo a kolem „revoluční“ závodní hry se začala vznášet celá řada otazníků, přímo úměrná tomu, jak rostl marketingový oblak zaručeně inovativních řešení. Dynamické menu, nejpropracovanější sociální aspekt nejen v závodních, ale vlastně ve všech videohrách, co tu kdy byly. Famózní grafika, úžasný vozový park, dosud nevídaný model mikrotransakcí. Selským rozumem uvažující hráč by byl ze vší té marketingové polívčičky minimálně ostražitý, ale je veřejným tajemstvím, že Playstation 4 letos na podzim už pořádné závodění opravdu potřebuje. Takové to exkluzivní, které prodává konkurence pod značkami Forza Motorsport a Forza Horizon. Driveclub se ale příliš nepodobá ani jedné z uvedených her.
Murdered: Soul Suspect - recenze
3. 6. 2014
|
Petr Poláček
Pokud se detektivka hraje, jako když si prohlížíte dětské leporelo, není to detektivka. Vlastně ani hra. Pak už nepomůže ani hustě potetovaný detektiv s problematickou minulostí, sériový vrah v kápi, sbírání důkazů a dokonce ani atraktivní prostředí města s řádně temnou čarodějnickou minulostí. Miloš loni ve svých E3 dojmech označil Murdered: Soul Suspect za „mysteriózní detektivku, která se profiluje jako koncentrát toho nejlepšího z L.A. Noire“. Po zhruba osmi hodinách nudy & trápení musím bohužel konstatovat, že podlehl iluzi (ale to se stává, nesmutni Miloši) dobře připravené prezentace tvůrců z Airtight Games. Murdered je koncentrát zajímavých nápadů a postupů, které tvůrci naplnili triviálním příběhem a detektivními „problémy“, které zvládne vyřešit i můj pes. Stačí Julce nasadit detektivní klobouk à la Kojak (vypadá pak asi nějak takto), jaký shodou náhod nosí i hlavní hvězda hry Ronan O'Connor.
Román You od scénáristy Looking Glass je dárkem pro pamětníky
27. 7. 2013
|
Ladislav Loukota
Co je spartánky pojmenovaná kniha You? Jde o počin Austina Grossmana, tedy pána z éry Looking Glass Studios, a scénáristy i designéra titulů jako Ultima Underworld II, System Shock, Trespasser, Deus Ex, Epic Mickey či Dishonored. Konečně nadešel čas na delší recenzi (z anglické verze) tohoto literárního díla, které se nepřímo pyšní ambicí být ultimátním románem o hraní her. A když kniha jako tato začíná citátem od Shakespeara, je zaděláno na paralely i skutečně existenciální rozebrání kouzla interaktivní zábavy. Jak však praví stará moudrost, není všechno zlato, co se třpytí.
Dead Cells - recenze
9. 8. 2018
|
Jan Slavík
Občas se člověk musí zamyslet, proč vývojáři vyrábějí další díla do již nasyceného žánru. Jako primární příklad mohou posloužit třeba fantasy karetky, kterých už zkrátka máme dost, a přesto to zřejmě nestačí. Podobně jsou na tom i roguelike plošinovky a metroidvanie. Na distribučních platformách jich najdete jak hub po dešti – má tedy vůbec cenu přidávat další? Může se takový titul prosadit? Dead Cells od studia Motion Twin na obě otázky odpovídá kladně a dodává i jednoduchý návod, jak na to. Stačí vlastně jen maličkost. Vyrobit fantastickou hru.
Fire Emblem Heroes - recenze
20. 2. 2017
|
Miloš Bohoněk
Lze převést tahovou strategii z regulérních platforem na displeje mobilních telefonů? No jéje, ještě aby ne, vždyť tahovky jsou na dotykové obrazovky jako dělané. Lze ovšem takovou tahovku převést způsobem, aby nezradila své kořeny, a aby se zároveň uživila coby free to play titul? To už je tužší oříšek. Nintendu a tvůrcům z Intelligent Systems se jej však daří rozlousknout. Fire Emblem Heroes je i přes několik kompromisů hodna svého jména, patří mezi nejpropracovanější mobilní hry dneška, a během několika hodin od svého vydání se navíc vyhoupla mezi nejziskovější aplikace App Storu.
Forgive Me Father – recenze komiksové Cthulhu střílečky
26. 4. 2022
|
Jakub Malchárek
Doom + Lovecraft + Darkest Dungeon
Gloomhaven – recenze počítačové adaptace nejlépe hodnocené deskovky světa
12. 11. 2021
|
Patrik Hajda
Náročný a bohatý dungeon crawler
Ghostrunner – recenze nemilosrdného kyberpunku
14. 12. 2020
|
Patrik Hajda
Wake the fuck up, Ghostrunner
Sea of Solitude – recenze
16. 7. 2019
|
Jakub Šindelář
Ahoj. Jmenuji se Kay. A mám problém. Nevím, kde jsem se to vyskytla. Jsem vůbec naživu? Asi ano. Myslím, mluvím, cítím. Ale nevypadám jako člověk. Mé oči září červeně. A podobám se stínu. Jsem tak zmatená. Ale tohle místo. Znám ho. Už jsem tu byla. Vypadá jako město, kde jsem žila. Nebo ne? A proč je celé zaplavené? Ještě že mám svou loďku.
Styx: Shards of Darkness – recenze
24. 3. 2017
|
Adam Homola
Dishonored, Thief, Assassin’s Creed… Nejen z těchto her si Styx: Shards of Darkness utahuje, i když jim nesahá ani po kotníky. Druhé stealth dobrodružství titulního goblina se snaží o mnohé, ale ve většině selhává. Snaží se o osobitost, humor, smysluplný systém schopností, akci i napětí, ale moc mu to nejde. Ve výsledku by tak měl goblin spíše zalézt zpátky do stínů, ne si otevírat ústa na jiné hry.
Deponia Doomsday - recenze
16. 4. 2016
|
Daniel Kremser
Když před třemi roky řekla adventurní série Deponia své Goodbye, považoval jsem to trochu za chybu. Zdálo se, že odchází série na vrcholu, která má ještě budoucnost. Teď už ale rozhodnutí autorů z Daedalic Entertainment rozumím a může za to právě Deponia Doomsday. Návrat k původním hrdinům se totiž moc nepovedl.
Happy Game – recenze dětské noční můry od Amanity
1. 11. 2021
|
Pavel Makal
Připravte se na příjemné mrazení
SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech – recenze karetního RPG
7. 5. 2019
|
Patrik Hajda
Studio Image & Form mě dříve potěšilo výbornými kousky SteamWorld Dig 2 a SteamWorld Heist. Dvě naprosto odlišné, originální a prostě skvělé hry, které jsou zasazené do jednoho krásného, vtipem nacucaného světa. Že mě bude zajímat i SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech, jsem věděl ještě před jejím oznámením. Cokoliv se značkou SteamWorld ve mně vyvolává absurdní touhu. Novinka ji sice uspokojila, ale po předchozích zkušenostech jsem čekal přeci jen víc.
Pathologic Classic HD - recenze
13. 12. 2015
|
Pavel Válek
Kdybych se zeptal, co je Pathologic, řada z vás by se na chvilku zamyslela a odpověděla, že ten název sice zná, ale hru nikdy nevyzkoušela. A já bych jen souhlasně pokýval hlavou, protože přesně taková Pathologic byla – hra o které skoro každý slyšel, ale málokdo ji vlastně nehrál. Otázkou je, zda má smysl to napravit s nedávno vydaným HD remasterem. Pokusím se na ni odpovědět.
King Arthur: Knight's Tale – recenze temné artušovské tahovky
18. 5. 2022
|
Jakub Špiřík
Avalon naruby chytne, ale brzo pustí
Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age – recenze definitivní edice
15. 1. 2021
|
Zbyněk Povolný
Japonské RPG pro nováčky i veterány
Jurassic World Evolution 2 – recenze
16. 12. 2021
|
Štěpán Valový
Vybudujte si zábavní park s dinosaury
Spellcaster University – recenze skvělého simulátoru školy čar a kouzel
1. 7. 2021
|
Pavel Skoták
Harry Potter na obří želvě
Slay the Spire – recenze
30. 1. 2019
|
Patrik Hajda
Existuje opravdu mnoho karetních her, existuje docela dost dobrých karetních her, ale najde se jen pár vyloženě skvělých karetních her. Do které kategorie se řadí Slay the Spire, už víte díky číselnému hodnocení. A aby byla karetní hra hodnocená takto vysokým číslem, nepotřebuje k tomu ani tunu nového obsahu padajícího z placených boosterů, ani multiplayer.
Minecraft: Story Mode – recenze 2. epizody
16. 11. 2015
|
Miloš Bohoněk
I ty nejlepší adventury od Telltale trpěly (a vlastně nadále trpí) jednou velkou vadou: dlouhatánské rozestupy mezi epizodami. To si takhle užíváte parádní díl The Wolf Among Us nebo Tales from the Borderlands, cliffhanger na konci vás málem zvedne ze židle, ale než za ty dva až tři měsíce vyjde další epizoda, spolehlivě zapomenete, co se předtím dělo a pečlivě vybudované napětí se rozplyne jako pára nad hrncem. Proto je velkým překvapením, když pouhé dva týdny od premiéry Minecraft: Story vydali Telltale nedávno druhou epizodu. Není to vlastně trochu podezřelé?
Game Builder Garage – recenze tvůrčí hry, která není hrou
10. 6. 2021
|
Pavel Skoták
Dřímá ve vás kreativita?
Game of Thrones – recenze 6. epizody
19. 11. 2015
|
Miloš Bohoněk
Pět epizod za námi, před námi už jen finále a ve vzduchu visí stále několik tíživých otazníků. Dokázala se s nimi závěrečná epizoda vypořádat? Někdy ano, někdy ne. A třebaže je co vytýkat, závěrečný výlet za zbídačeným rodem Forresterů má větší spád než kterákoli z předchozích epizod.