Co kdyby se tak základní, neměnný, do kamene vytesaný koncept, jako je smrt, utrhl pryč od reality a začal existovat stranou? Co kdyby se pak dal kvantifikovat, měřit, zkoumat a pozorovat z různých úhlů pohledu? Co kdyby ona tržná rána zároveň přinesla katastrofický scénář, nechala život s neživotem podat si ruce, ačkoliv nechtějí, a hrozila koncem světa, jak ho známe?

Vítejte v Americe v podání Death Stranding. Rozervané, tajuplné, nebezpečné a nevzdávající se. Štěrk praská pod podrážkou a na obzoru se převaluje déšť, co překresluje tvář Země.

Spojovatel

Ústřední pointa, kterou se mi bezpochyby povede ještě zopakovat, je, že Death Stranding je velice „jiný“ zážitek. Není pro každého. Nemusí bavit každého. Ani nebude. A to není špatně.

Řada lidí si také klepe na čelo, když zjistí, kolik hodin jsem schopen strávit ve hrách jako Cooking Simulator nebo třeba House Flipper, a já se jen usmívám, protože zkrátka „vím“. Death Stranding je na tom dost podobně. Ale jakmile Kodžimově prozatím poslední hře dovolíte, aby vás vzala do náruče, začnou se dít věci. Možná.

V hlavní roli je Sam Porter Bridges (Norman Reedus) a před ním zdánlivě jediný úkol: Přejít celý kontinent od východu až na západ a propojit izolované lidské osady supermoderní sítí, přes kterou se dá posílat daleko víc než jen pouhá data.

Svět a gejzíry nápadů, co z něj tryskají, zanechávají hráče v němém úžasu. Tak nezvyklé pohledy na banality, co vlastně vůbec nejsou banální, tak dovedné prokreslení napůl nereálných reálií a balada, co zvláštním způsobem drží pohromadě a nakonec vlastně dává i smysl, ačkoliv se vnějšímu pozorovateli může, pravda, jevit jako chuchvalec bez hlavy a paty. K tomu kapky deště, které zrychlují čas. A uprostřed všeho stojí fantastický Mads Mikkelsen. Co si budeme nalhávat, hra by stála za to už jenom kvůli němu.

zdroj: 505 Games

Death Stranding je především příběh o propojení. Na mnohem víc úrovních než jen zasunutí imaginární přípojky supermoderní sítě. Vypráví o smrti, odchodu, přetržení, ale zároveň také sounáležitosti. O vazbách, o uzlech a symbolice doteků, skutečných i obrazných, a významu za podáním ruky.

Sice bych na tomto místě rád prohlásil, že se na vás chystá bezvýhradně výborná příběhová jízda, ale... Upřímně, nebudu zastírat, že se vyskytlo pár momentů, kdy mě napadlo, že kdyby Death Stranding byl člověk, nutně by musel být jedním z takových, co milují zvuk vlastního hlasu. Co se rádi poslouchají. Pointy mohly být o něco údernější, kdyby se rozevlátá filozofie občas trochu kondenzovala, méně šustila papírem a víc táhla na branku. A žargonu, co nikdo nevysvětlí, by tu také mohlo být méně. Co přesně jsou proboha DOOMs?

Zejména závěrečná scéna na pláži je tak monumentálně užvaněná, že už jsem hru lehce popoháněl. Ale, abych na druhou stranu nekřivdil, podmanivý styl celého zážitku je natolik silný, že jsem ho nakonec beztak hltal.

Tedy alespoň při první štaci před rokem na PlayStationu. Zopakuji to, co už jsem zmiňoval při hodnocení portu RDR2 a pro Death Stranding to platí ještě víc: Prožitek stojí na příběhu oběma nohama a ten zdejší je přísně lineární. Pokud už ho znáte, nemůžu počítačovou verzi doporučit úplně bez výhrad, protože napodruhé už to v tomto ohledu prostě taková jízda není.

Daleká cesta

Sam je kurýr a tato skutečnost tvaruje téměř celou hratelnost. Budete přepravovat zásilky. Po cestě číhá řada nástrah a překážek, ale ano, klíčová smyčka je vážně tak prostá. Cesta z bodu A do bodu B. A kdybyste se zeptali, proč je těch padesát hodin chození jako vlastně zábava, musel bych se pořádně zamyslet.

Ale odpovědi bych našel. Výšlapy jednak nejsou úplně primitivní, je potřeba číst terén, rozmýšlet rozložení váhy nákladu, pracovat s výdrží při náročných úkonech, jako je šplh či zdolávání zpěněného proudu a podobně, avšak to není ten úplně hlavní háček, co hrozí zaseknutím a tím, že vás už nepustí.

Death Stranding je totiž až jízlivě chytrá po designové stránce. Přehršlí droboučkých, nevýrazných detailů a provázaných mechanik stimuluje onen příjemný pocit po dobře odvedené práci. Když se něco povede a jste sami se sebou spokojení. Však to znáte.

Když doručíte velkou zásilku, vidíte všechny ty těžké krabice, co vám málem zlomily záda a chránili jste je vlastním tělem, jak bez škrábance odjíždějí směrem k adresátovi. Povedlo se! Když přicházíte do cíle, Sam se uvolní a promne si ramena. To byla cesta! Když pak padnete na postel spolu s protagonistou, vyčerpaní až na hranu, hřeje pocit z překonané dřiny. Uf, ten odpočinek jste si prostě zasloužili! Když prošlapete boty a obujete si nové, víte, že podrážky položily život za něco většího. Dobrá práce!

Jinak řečeno, Death Stranding je simulace dřiny, která by logicky vůbec neměla být zábavná, ale ona si klidně drze zábavná je. Zdolávat hrůzostrašné strže, bojovat s proudem řeky, drápat se po skalních římsách nad propastmi, z nichž se tají dech, a nakonec to korunovat úspěchem, doručením, splněním zadaného úkolu, to je prostě parádně záludný útok na spouštěče dopaminu. Ale funguje. A co je nejlepší, hra to moc dobře ví. Však si ze substance, co se uvolňuje do těla, když dostanete „lajk“, sama tak trochu dělá legraci.

Je to paráda. A ne, není to pro každého.

Přijde i na akční a stealthové pasáže, ale ty působí spíše jako doplněk. Nejsou špatné, ale je znát, že do nich neproudilo tolik kreativní snahy jako do zpodobnění kurýrského řemesla. Plížení skrz místa zamořená neviditelnou hrozbou z Druhé strany je zprvu napínavé, ale to jen do chvíle, kdy zjistíte, že se vlastně nejedná o vůbec nic obtížného, a souboje s lidskými protivníky se nehrají špatně, ale nejde o nic, co byste již neviděli mnohokrát jinde. Těžiště Death Stranding ale neleží v tom, co už jste viděli jinde. Páteř tvoří cesta. Ačkoliv zde spíš Cesta.

Poslední stavební kámen aktivní hratelnosti je neobvyklý multiplayer. To, že nejste sami, je jedno z klíčových sdělení celého díla a daří se mu ho předávat i při hraní, ačkoliv reálně nikdy žádného jiného hráče nepotkáte. Místo toho navzájem nepřímo ovlivňujete své putování. Stavby, co usnadňují cestu, pomůcky, žebříky, horolezecké skoby, kterými zdoláte strmý sráz, se občas propíjejí do hry ostatním. A ty jejich zase vám. Spojnice, o ty tu běží. A pocit družnosti, hřejivé kolegiality, navázaného pouta, když pomůžete jinému a pak zas využijete pomoc dalšího, ten se upírat rozhodně nedá.

zdroj: Archiv

K Death Stranding nebudu pronášet žádná šokující odhalení či světoborné pointy. Hra vyšla před necelým rokem, napsaly se o ní kilometry textu a beztak nejspíš sami víte, zda máte o něco podobného zájem, nebo nikoliv. Asi nejdůležitější sdělení, které mě napadá, je, že abyste si titul jaksepatří užili, musíte mu sami chtít jít trochu na ruku.

Pokud se budete vzpouzet, nenecháte se přivinout a rozhodnete se dílo vnímat v kontextu herních, žánrových konvencí a nic víc, do pár hodin vás spolehlivě znudí k smrti. A to neříkám s žádným despektem. Vždyť se tu vážně prostě jenom chodí (a později jezdí), rozvláčně a občas zdlouhavě. Vyprávění navíc nemá úplně rovnoměrné tempo a mezi důležitými příběhovými událostmi jsou nezřídka poměrně výrazné prostoje.

Jakmile ale povolíte otěže myšlenkám a necháte se opravdu přenést tam, dobrovolně si vpustíte do mysli pocit, že se snažíte společně se zástupem bezejmenných, ale věrných druhů, vžijete se do každého kroku a společně se Samem ucítíte každé podklouznutí na rozmáčeném blátě, je to paráda. A ne, není to pro každého.

Parádní port

Hra je obsahově identická s verzí pro PlayStation, ale všichni víme, jak také občas umí dopadnout převod na počítače. V tomto případě je mi však potěšením prohlásit, že je všechno v nejlepším pořádku. K ovládání nelze než doporučit gamepad, klávesnice s myší je poměrně prkenná a některé rozložení ovládacích prvků na tlačítkách klávesnice nedává příliš smysl, ale jinak Death Stranding na počítači běží tak, jak by v ideálním světě fungovaly všechny výlety mezi platformami.

Hra je o něco hezčí, ostřejší, plná naprosto dechberoucích výhledů a posilněná výbornou optimalizací, díky které si můžete panoramata náležitě vychutnat. Na dnes již poměrně obstarožní konfiguraci i7 7700k + Titan X jsem si mohl bez problémů dovolit rozlišení 4K a plné detaily. Při pěším zdolávání nástrah se snímková frekvence pohybovala okolo 50 až 55 fps, při rychlejší jízdě ve vozidlech jsem zaznamenal hodnoty okolo 45 fps. Což je pořád skvělé, zejména v kontextu toho, jak fantastický spektákl se na obrazovce odehrává. Podrobný rozbor výkonu jste si již ostatně mohli přečíst v Jirkově hardwarovém článku.

Nepotkal jsem ani žádný bug či podobnou nesrovnalost. Hře se za padesát odehraných hodin nicméně povedlo pětkrát spadnout na desktop, což sice není frekvence, kvůli které bych sahal na hodnocení, ale už je to přeci jenom častější jev, než by bylo úplně záhodno.

Death Stranding má poměrně štědré automatické ukládání, ale lze savovat i ručně. Čas od času to udělejte, zejména na dlouhých štrekách. Pro jistotu. Věřte, chytit pád na plochu, když jste se právě půl hodiny drápali na ledovou špici, si říká o hod ovladačem do zdi.

Jak jsem slíbil, ještě jednou: Není to pro každého! Komu se ale podaří odhalit tklivé, lyrické kouzlo Death Stranding, bude si vážně připadat jak v jiném světě. A kvůli tomu přece hrajeme hry, nebo ne?