Nikdy bych sám sebe nepasoval na odborníka na klasická japonská RPG, byť především v posledních letech jsem pod pokličku tohoto u nás trochu opomíjeného žánru nakoukl o něco intenzivněji. Jak pátá Persona, tak několik dílů Final Fantasy mě oslovily, a já si tak oblíbil základní atributy žánru, byť mi některé jeho typické prvky dnes přijdou lehce zkostnatělé a zastaralé.

Když jsem dostal možnost zrecenzovat poslední díl kultovní série Dragon Quest, trochu jsem se zhrozil. Přeci jen, vrhnout se bez předchozích zkušeností na jedenáctý díl série je docela oříšek! Teď už jsem ale rád, že jsem se do definitivní edice dračího dobrodružství ponořil, protože jsem dostal něco, od čeho jsem se nemohl více než šest desítek hodin odpoutat.

Navíc se potvrdila jedna důležitá věc: Podobně jako Final Fantasy lze i Dragon Quest začít od jakéhokoliv dílu, protože každý stoji na vlastních nohou a kluše si sám svým světem bez příběhové návaznosti na předchůdce, byť občas směrem k minulosti lehce pomrkne.

Asi vám to už došlo ze zmínek o „definitivní edici“, ale raději to napíšu stručně a jasně: Nejedná se o vysloveně nový titul, protože na západní trh dorazil už v roce 2018 na PlayStation 4 a Steam. Hra sice byla oznámena jako launchový titul pro Nintendo Switch, na ten se ale podívala až v roce 2019 v definitivní edici. No a ta samá edice se nyní objevuje opět na PS4 a PC, ale i na Xboxu One.

Bylo, nebylo

Jako každé pořádné JRPG je i Dragon Quest pořádně hutným dobrodružstvím. Bezejmenný hlavní hrdina si žije spokojeným životem farmáře, jenže pak se shodou okolností dozvídá, že není jen tak kdovíjakým obyvatelem světa Erdrea, ale převtělením dávného hrdiny zvaného „Luminary“. A tak začíná příběh o hledání sebe samého propletený s dávným proroctvím a soubojem světla s temnotou.

Možná to z předchozího odstavce není patrné, ale celé vyprávění je velmi pohádkové a odlehčené. Někomu to vyhovovat nemusí, ovšem mně to oproti modernímu trendu čím dál temnějších psychologických dramat přijde vlastně velice osvěžující.

zdroj: Archiv

Moje nadšení je ovšem sníženo absencí dabingu hlavního hrdiny, který se během celé hry zmůže jen na pár heknutí a povzdechů. V dnešní době to působí opravdu divně, rušivě – protagonistovi chybí emoce, které přitom ze zbytku hry prýští na všechny strany.

Celek je více než jednotlivec

Jestli hlavní hrdina působí trochu jako nudný patron, tak zbytek postav, se kterými se během svého putování dá dohromady, je naprosto skvělý. Sice jsou to samé pohádkové archetypy, ale ono to do celkového vyznění příběhu tak nějak sedí. Máme tu přechytralou čarodějku, lstivého zloděje, moudrého dědečka, ale i princeznu nebo hravého šaška.

Nikdo z nich možná nevybočuje z fantasy normálu, dohromady je to ale partička k popukání. Náš milý Luminary je hlavním hybatelem děje, ovšem právě jeho družina slouží jako příběhové koření, které dodává celku patřičný šmrnc a směr.

Dragon Quest je obří a projít ho trvá vyšší desítky hodin, oproti ostatním RPG je ale mnohem přímočařejší a neustále se žene směrem vpřed bez zbytečných odboček. Dost často mívám u velkých her problém s tím, že kvůli obřímu světu se příběh samotný rozmělňuje a ztrácí na lesku. Tohle rozhodně neplatí o Dragon Questu, protože tam je nejdelším obsahem právě příběhová linka samotná. A až s údivem jsem sledoval, že takřka nemá hluchého místa. Menší pokles jsem zaznamenal akorát přibližně po třiceti hodinách, kdy nastal jeden z velkých zvratů a chvíli trvalo, než se vše znovu nakoplo do nejvyšších otáček.

Celkovému spádu hry pomáhá i fakt, že se nejedná o otevřený svět, ale o jednotlivé úseky, kde vždy řešíte nějaký problém a teprve pak se celá družina vypraví do další lokace. Během putování se dá narazit i na desítky vedlejších úkolů, které většinou představují triviální úkon typu sehnat kousek kvítí nebo vykovat nový prsten. Za tyto úkoly nedostanete zkušenostní body, ale je dobré je čas od času plnit kvůli surovinám nebo novým receptům.

Ty se dají využít v příruční kovárně, která představuje zajímavou minihru. Hlavní hrdina má omezený počet energie na vykování nové zbraně, oděvu nebo doplňků, takže tvořit předměty je sice zábavné, ale leckdy taky dost o nervy, když vyhodíte drahocenné suroviny při neúspěšném pokusu vykovat vynikající zbroj.

Nedostatek materiálu lze občas vyřešit nákupem přímo při používání kovárny, jenže obzvlášť vzácné kameny koupit nejde, a to si dvakrát rozmyslíte, jestli vsadit všechno na své nejisté umění s kovadlinou. Nejednou jsem byl sám svojí chamtivostí frustrovaný, když jsem pokazil výrobu a nejvzácnější kousky materiálu skončily v koši.

Bitky jako za starých časů

Nyní je ale načase probrat, proč že to vlastně kováte lepší vybavení a co vám stojí v cestě za pokračováním příběhu. Odpovědí na obojí jsou samozřejmě souboje, které zároveň představují hlavní přísun zkušenostních bodů pro celou partu.

Potyčky probíhají hezky staromilsky tahově a hře to sluší. Můžete si dokonce nastavit, kterým postavám budete dávat rozkazy vy, a které bude řídit umělá inteligence. Nastavení je celkem podrobné a jde si s ním hezky pohrát – někdo z bandy se tak může soustředit čistě na healování a někdo zase na udělení co největšího poškození. Sám jsem nastavení hodně střídal, ale většinou jsem ovládal celou partu čtyř bojovníků (zbytek vysedával na „střídačce“).

Boj bych rozdělil na dvě kategorie – souboje obyčejné a souboje s bossy. Těm obyčejným se můžete věnovat na každém kroku a nepředstavují žádnou extra výzvu. Jsou ale důležité pro levelování postav – když budete tyto nepovinné rvačky ignorovat a mapou jen probíhat, tak se časem dostaví problém, že v další lokaci už nebudete stačit a hra vás donutí k nudnému grindu. Proto je lepší občas nějaký ten souboj podstoupit a plynule si zvedat zkušenosti.

Souboje s bossy jsou úplně jiná písnička. Ty naopak představují obří výzvu a je třeba si hlídat, aby do nich skupina šla co nejlépe připravená, a to včetně kámošů ze střídačky. Může se totiž stát, že první čtyřka během namáhavého souboje padne, což nutně neznamená konec hry, protože pak nastupuje „lavička“ tří společníků, která může protivníka dorazit.

To všechno je zábava, ovšem trochu frustrující mi přišlo zasazení některých bodů pro ukládání hry. Manuálně jde hra uložit jen při kempování a autosave je občas tak daleko od místa nezdaru, že jsem byl opravdu nepříjemně překvapen, kolik postupu mi bylo bez milosti smazáno.

Zkušený bojovník není monstrum         

Při získávání levelů se atributy jako síla, magie či obratnost zvedají samy od sebe. To ale neznamená, že byste si nemohli pohrát s herním stylem jednotlivých postav. Každý poutník disponuje rozdílným stromem dovedností, kde ty nejlepší schopnosti jsou schovány pod otazníčky, které se zpřístupní až po otevření dostupných abilit.

Vzniká tak prostor uchopit každý charakter trochu jinak, i když z kouzelníka válečníka opravdu neuděláte. Dovednostních bodů jsem během hraní nedostal tolik, abych si odemkl všechny možné varianty, což je ale nakonec dobře, protože se musím specializovat a vím, že z mé postavy není žádný nezastavitelný nesmrtelný válečník.

I přes pár spíše kosmetických chybiček se jedná o dílo, které by byla velká škoda minout.

Líbí se mi taky možnost nastavení samotného zobrazení hry. Dostupné je klasické 3D zobrazení, nebo si celou hru můžete zahrát ve 2D módu jako za starých časů. Navíc je možné mezi nimi přepínat i během hry u save pointů. Podobně přepínat můžete i hudbu podle toho, jestli preferujete orchestrální hudební podkres, nebo syntetický. Hudba se bohužel hodně rychle začne opakovat, což je v tak obsáhlé hře po pár hodinách vysloveně na palici.

Manga pro všechny

Milovníkům mangy určitě říká něco jméno Akira Torijama. Tenhle tvůrce legendárního Dragon Ballu je mimo jiné i designér postav v sérii Dragon Quest a jeho rukopis je znát napříč celou hrou. Hlavně na monstrech se vyřádil, což pro znalce série určitě není novinka, protože Akirovy obludky kráčejí k likvidaci od samých prvopočátků série.

Design jednotlivých lokací je silně inspirovaný mangou a východní kultura na vás dýchá za každým rohem. A vy každý ten roh určitě chcete prolézt, kvůli zvědavosti, estetickému dojmu i skrytým surovinám. Krásný je ekvivalent Benátek, ale i takové pouštní království nebo zmrzlé planiny. Každá z lokací má své kouzlo a tím spíš mě mrzí jednotvárnost hudby, která tyhle výtvarné skvosty doprovází.

Ale to je jen malá vada na jinak krásném celku. Definitivní edice Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age je i přes vysokou číslovku skvělým vstupem do světa Dragon Questu i do žánru JRPG jako takového. Příběh vás nenechá ani na chvilku vydechnout díky své přímočarosti a intenzitě. Nevýrazného hlavního hrdinu nahrazuje plejáda zajímavých vedlejších postav. A i přes pár spíše kosmetických chybiček se jedná o dílo, které by byla velká škoda minout.