This War of Mine - recenze
Válka je, když se namísto dveřmi vracíte domů dírou. Dokud se ale žije, naděje zůstává s vámi a This War of Mine je simulací právě takového stavu bytí. Netradiční herní dílo od 11 bit studios ukrývá pod svým šedočerným havelokem zajímavou směs zkoumání lokací, managementu zásob a především zcela nový pohled na válečný konflikt. Sledování války očima obyčejného člověka přináší zvláštní druh atmosféry, které je v herním archivu jako šafránu.
Never Alone – recenze
Inuitskou vesničku postihla nekončící sněhová bouře a jediný, kdo může vše vrátit do pořádku, je malá eskymácká dívka a její zvířecí kamarád. Ačkoliv zní zápletka Never Alone, logické plošinovky připomínající Limbo, jako generická story z fantasy světa, ve skutečnosti se tato kouzelně atmosférická záležitost odehrává podle mýtů skutečného aljašského národa Iñupiaqů. Vývoj hry ostatně proběhl (částečně) v režii zdejších vývojářů, na popud kmenové rady a svého druhu tak jde o jednu z nejlépe vydařených „dokumentárních“ či vážných her vůbec. Dokonce je tak moc vydařená, že se může směle zařadit právě po bok Limba.
Randal's Monday - recenze
Pokud vám vyhovuje humor populární komedie Clerks a teorii zlomené páteře při pokusu o sebeuspokojení citujete i ze spaní, zřejmě už pár týdnů vyhlížíte klasickou point-and-click adventuru Randal's Monday. Tato hra totiž na Clerks neodkazuje jenom stylem humoru, ale též dabingem Jeffa Andersona, představitele filmového Randala. Právě dabing je přitom jednou z mála věcí, které lze na výtvoru studia Nexus pochválit. Ve všem ostatním, hlavně ve zneužití geekovské kultury, totiž hra selhává.
Door Kickers - recenze
Dveře údajně symbolizují nové možnosti a jejich otevírání zase překvapení – a Door Kickers je o překvapení. V roli velitele SWAT týmu se totiž snažíte v maximální možné míře zaskočit nepřátele číhající za rohem nebo právě za těmi zpropadenými zavřenými dveřmi.
Meridian: New World - recenze
Realtimová strategie je v posledních letech jev téměř nevídaný. Minimálně mezi takzvanou AAA produkcí. Jestliže prapor tahovek drží třeba Civilizace nebo Heroes, realtime strategie se mohou spolehnout snad jen na StarCraft II. A tak se hráči musí poohlédnout jinde, což znamená, že loví ve vodách nezávislé tvorby, kde se to bohužel hemží tituly, které trpí nedostatkem financí i ryze tendenčním pojetím. Přesně taková je i hra Meridian: New World, která je na první pohled zajímavá, protože ji má na svědomí jeden vývojář, ale hned vzápětí člověka zklame na všech frontách.
Dragon Age: Inquisition - recenze
Sedím a dumám, Tedy, sedí a dumá moje postava na inkvizičním trůnu, zda zajatce, jehož totožnost z logických důvodů neprozradím, popravit, omilostnit či vytěžit jeho schopnosti. A přestože jde o pořádného parchanta, byla by ho možná škoda. Ať se ale rozhodnu jakkoliv, vím, že někoho potěším, jiného naštvu a rozhodnutí mě asi časem kousne do mé inkviziční zadnice. Dragon Age: Inquisition si v podobných volbách libuje a návdavkem přihazuje megalomansky pojatý herní svět.
Call of Duty: Advanced Warfare - recenze
Už v recenzi singleplayeru jsem důrazně naznačil, že letos se Call of Duty vrací v překvapivé výborné kondici. A to samé můžu říct i o multiplayeru, který skvělým způsobem spojuje novátorství Sledgehammer Games a tradiční pojetí moderního válečnictví po vzoru Infinity Ward. Návrat tedy slaví nejen v nedávné době zapomenuté prvky nebo herní módy, ale spolu s nimi se k hráčům dostává i svěží moderní řežba, která hráčům téměř jistě vystačí na celý další rok.
Stronghold Crusader 2 - recenze
Křižáci se pod vedením krále Richarda Lví srdce vydali ve 12. století do Svaté země a jejich dobyvatelské choutky provázela výstavba sofistikovaných opevnění, odrážení nepřátelských hord a samozřejmě také obléhání nepřátelských hradů. O tom jsou vlastně všechny středověké výpravy, které jsou popsány ve strategických a budovatelských hrách zasazených na jih od Cařihradu. Stronghold Crusader 2 nevyjímaje, protože jde o návrat k žánrové klasice.
Dungeon of the Endless - recenze
Neuplyne rok, aby herní scéna nevydala aspoň jednu pořádnou rogue zabíračku, která staromilce vyždímá dosucha a odkopne zničené, vynervované, ale spokojené. Experimentování s žánrem navíc zajišťuje, že se každou chvíli posouvá novým směrem, takže o různorodou zábavu rozhodně není nouze. Jak jde ale dohromady rogue like hra s tower defense a tahovou strategií? Není tenhle mix s názvem Dungeon of the Endless už trochu moc extrémní?
Din's Curse – recenze
O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.
Dreamfall Chapters Book One: Reborn - recenze
Každý příběh má svůj začátek a konec. Tak zní literární dogma. Ale hráči všech zemí, třeste se. Ono to neplatí doslova. Některé příběhy se prostě... zastaví! A co se s nimi děje pak? Vysvětlit to má první epizoda (či kniha) Dreamfall Chapters.
Call of Duty: Advanced Warfare – recenze singleplayeru
Na světě existuje jen málo sérií, kvůli kterým vám Tesco pošle email, a dočkají se půlnočního zahájení prodeje i v malém supermarketu někde v zapadlém provinčním městě. Můžete si o sérii Call of Duty myslet co chcete, ale na jejím současném výsadním postavení nic moc nezměníte. Ostatně i diskuze plné názorů, že Call of Duty hry jsou blbosti s následnou poznámkou, „ale stejně jsem si to stáhnul, abych ji vyzkoušel“ spíše vypovídají o tom, že Call of Duty hry vzbuzují nejenom zájem, ale též emoce. Tentokráte navíc právem, protože díl s podtitulem Advanced Warfare boří zažité představy, adrenalinovou akcí dohání posledních 5 let bídy či lehkého nadprůměru, ale hlavně má hlavu a patu. Alespoň v singleplayeru.
Lords of the Fallen - recenze
Už je to tu zase. Nepřítel má pět metrů na výšku a je oblečený do tolika vrstev ocele, že není vůbec vidět. Snad i spodní prádlo má z titanu. V ruce hybridní kladivo, které jakýsi šílenec překoval na kosu. Je třikrát větší než já, zatímco já jsem, ke svému vlastnímu překvapení, nahý. V ruce mám dýky a jako komár poletuji kolem a píchám do hory ocele, dokud nepadne. Scéna se odehrává na hřbitově, ani není zapotřebí kopat hrob. Tolikrát jako před tím si říkám: nebudu Lords of the Fallen srovnávat s Dark Souls. Ale není to možné.
King's Bounty: Dark Side - recenze
Trhání muších nožiček, podrážení obsazených stoliček, zadupávání cizích báboviček a podobné kratochvíle jsou nám od mala vštěpovány jako „špatné“, což společně se zástupem videoherních hrdinů s ryzími úmysly, vede k situaci, že je jakákoliv hra s příchutí zakázaného ovoce vítaná a očekávaná. King’s Bounty: Dark Side se tak sice nestala žádnou nafintěnou superstar, kolem níž by se srocovaly natěšené davy, fanoušky RPG strategií s tahovými souboji (a příznivce série King’s Bounty) si však zřejmě zaháčkovala už při ohlášení. Tvůrci totiž neslíbili jenom možnost hrát za protipól dobra, ale nádavkem hráči umožní, aby si vybral hned ze tří možných zloduchů.
TRI: Of Friendship and Madness - recenze
Před sedmi lety spatřila světlo světa hra, která změnila vnímání logického žánru, a do určité míry i posunula hranice herního designu. Místo pušky hráči vrazila do rukou experimentální výtvor a zákopy druhé světové nahradila architektonickými skvosty a logickými problémy. Řeč je samozřejmě o Portalu, který se ve formě barevného TRI dočkal duchovního nástupce, jenž dokazuje, že umění může být skutečně hratelné.
Jagged Alliance: Flashback – recenze
Zřejmě nejsem jediný, komu se při vyslovení slov „Jagged Alliance 2“, „Arulco“ nebo „Deidranna“ v mozku aktivují nostalgické neurony, aby následně vytáhly kapesníky a zamáčkly slzy. Když se tedy dánské studio Full Control (tvůrci Space Hulk), rozhodlo rozjet kickstarterovou kampaň s cílem vybrat peníze na novou, trojrozměrnou a tradičním mechanikám věrnou hru Jagged Alliance: Flashback, zdálo se, že značku konečně potkalo štěstí. Zdálo...
F1 2014 - recenze
Bylo to mimořádně netradiční setkání. F1 2014 se v žádných reklamních textech neprezentovala jako hra, kterou opravdu musíte mít, což je úplně nová zkušenost s reklamou. Avšak upřímnost za upřímnost – kde nic není, tam opravdu ani marketingový specialista nic nesvede. Místo kyprého vychloubání proto Codemasters jen potichu konstatovali, že vedle právě vycházejícího F1 2014 pro PC a staré konzole připravují i díl nový, který přinese zásadní koncepční i technické proměny. Tedy vše, co chybí hře, o níž právě budete číst.
Kraven Manor – recenze
K hraní Kraven Manor mě přivedlo demo, které napovědělo, že se banda studentů pod názvem Demon Wagon Studios nad strachem minimálně zamyslela a našla způsob, jak hráče vyděsit. Nebylo tedy divu, že se na jejich hratelnou ukázku slétlo několik ocenění a chválu pějících názorů. Přesto jsem si ale říkal, že demo ještě není plná hra, a i když ukázka navnadila, udržet napětí a děsit v plnohodnotném titulu je trochu náročnější úkol. Obával jsem se bohužel oprávněně...
Gabriel Knight: Sins of the Fathers 20th Anniversary - recenze
Možná to znáte. Kapela, na kterou jste v roce iks ypsilon přísahali, vám dneska přijde nebezpečně pitomá. Nějaká melodie ještě dokáže rozechvět srdéčko prokřehlé nostalgií, ale jinak zůstáváte chladní jako chladnička. A takhle to mám, alespoň do určité míry, taky s Gabrielem Knightem. Jenom je to celé o pár chlupů složitější.
Spacecom - recenze
Všichni dobře víme, jak jednoduché hry dokáží strhnout a pohltit. Jenomže, zahrávat si s jednoduchostí je také pekelně nebezpečné. Pokud nejste dostatečně opatrní, může nadějný titul právě díky jednoduchým pravidlům a principům vyhořet za pár hodin a zmizet z dohledu jako popel rozfoukaný větrem. Spacecom je svými principy jedna z nejméně náročných her, jakou jsem kdy vyzkoušel. Sestavujete armádu jen ze tří typů lodí, obsazujete hvězdné soustavy o podobném počtu druhů a navíc tvůrci všechno předkládají v triviální grafice. Předložit něco tak minimalistického je ze strany autorů skoro hrdinská odvaha. Jak to nakonec zvládli?
