BioShock Infinite: Burial at Sea - recenze druhé epizody
7/10
zdroj: Archiv

BioShock Infinite: Burial at Sea - recenze druhé epizody

18. 4. 2014 21:00 | Recenze | autor: Lukáš Grygar |

Pro všechno to drama, provázející Irrational Games v posledních měsících, člověk pomalu zapomíná, že to byla firma, která nedělala špatné hry. A pro všechny rozbory a inspirativní kritiky poslední z „velkých“ her, které studio dalo dohromady, člověk pomalu zapomíná, na jak výjimečném základě celá série BioShock stojí – a padá. Přehnaná introspekce? Druhá epizoda rozšíření Burial at Sea je patrně tím posledním, co minimálně v této éře z BioShocku uvidíme. A tým fantastických herních řemeslníků kolem Kena Levina v něm uzavírá oblouk zpátky k startovnímu bodu nepravděpodobného bestselleru.

Obloukem na začátek putuje hráč i protagonisté příběhu, posazeného na dno moře – to pohřbívání z názvu lze vztáhnout především na komplex Fontaine’s Futuristics a jeho ublíženého šéfa, který byl s celou budovou vykázán z libertariánského ráje Rapture.

Atlasem se má Fontaine teprve stát a stejně tak má Jack z prvního BioShocku teprve zahučet s letadlem do Atlantiku, aby zasadil rozkládajícímu se Rapture ránu z milosti. Kdo ví, ví: pokud jste staré BioShocky nehráli, uniknou vám veškeré souvislosti, pokud jste nehráli ten poslední, nebudete tušit, kdo je ta slečna, za kterou hrajete.

La Vie en rose

Zatímco v první epizodě Burial at Sea jsme Rapture navštívili s Bookerem DeWittem, ve druhé se jde pod hladinu se samotnou Elizabeth. A jestli něco, tak tenhle ponor minimálně v prvních minutách ukazuje, že co do kulis a nálady neměli lidé z Irrational konkurenci.

Úvodní velekýčovitý sen o Paříži je scénou natolik rozkošnou, že by snad omilostnila i simulátor pojídání baget. A když se záhy vše zvrtne (podobně jako první kroky v Columbii vedou k nevyhnutelnému krveprolití), funguje to způsobem, o kterém můžou pasáže na kolejničkách z konkurenčních stříleček jedině halucinovat.

Je ale příznačné, že během podobně mistrné expozice jste z hráčského pohledu pouhým turistou. Kochání se světem, který Irrational na ploše několika her vybudovali, se mi dodnes neomrzelo, protože jde o svět výjimečný námětem i jeho zpracováním, ale dál? Dál už je to složitější. Zatímco někteří hráči nemůžou akční složku BioShocků vystát, jiným do částečně brakové poetiky jednotlivých her sedí. Akce se navíc v BioShocku díl od dílu lišila a dvojka Burial at Sea si říká o svůj krajíc svébytnosti důrazem na tichý postup.

Pozor na podpatky

Ne snad, že by měla Elizabeth k dispozici nějaké zásadně nové zbraně nebo schopnosti – k tichému postupu autoři vybízejí prostorem, do kterého vás tentokrát vpustí. Prostředí se sice na pohled nevymyká dnes už důvěrně známé architektuře Rapture, ale vesměs jde o hybridní arény, kterými se lze jak proplížit, tak v nich absolvovat zběsilou řež, když se to plížení nevyvede.

A jakkoli tohle plížení není žádné jaderné inženýrství, k postavě Elizabeth a její snaze napravit jeden ze svých minulých hříchů sedí tichý postup naprosto ideálně. Tvůrci vás do něj navíc manipulují zcela bez námahy.

Pokud navíc patříte mezi hráče, kterým zběsilá řež původního Infinite sedla, nebudete mít problém se druhou epizodou prostřílet dle libosti. Sice už nenabídne orgastický chaos, jaký bylo možné rozpoutat v oblačné Columbii, ale masitost zúčastněných nástrojů, jak se vypořádat s nepřáteli, zůstává typicky šťavnatá.

zdroj: Archiv

Alfa i omega

Proč se ale vracet na místo činu, když už předchozí epizoda trpěla syndromem nastavovaná kaše? Snad proto, že osud Elizabeth nabízí zajímavější souvislosti, než v podstatě dávno rozetnutý osud Bookerův. Právě souvislosti do sebe, samozřejmě v kontextu kvantového „vše je dovoleno“, zapadají lépe, než kdy předtím, a jestli se doposud zdálo propojení Columbie s Rapture spíš nahodilé, s Elizabeth se postaráte o to, aby nad nahodilostí zvítězila autorská vize.

Jasně, když na konci Infinite utečete od scénáristické zodpovědnosti k nekonečnu variací, jste víceméně z obliga a můžete svou vlastní lenost nebo neschopnost poskládat střepy zápletky do uspokojivého celku donekonečna svádět na kvantový konstrukt. Tenhle konstrukt ale druhá epizoda působivě stmeluje.

A právě díky působivosti klíčových momentů můžou jít stranou pochyby, pramenící z externalit: ano, dnes už víme, že nejenom Infinite vznikal v palčivých tvůrčích bolestech, a že s jednotlivými součástkami celého vyprávění bylo neuvěřitelně šachováno – což z výsledku pořád do určité míry trčí.

Ano, je bláhové tvářit se, že myšlenkové jádro hry, těžící z ideologií dovedených do důsledků, jde za rámec chytré karikatury. Ale stejně tak bláhové by bylo odmávnout Burial at Sea jako přívěšek, který nemusel být. Sice nemusel, ale dobře, že nakonec je! Slabinám Infinite navzdory volám, že s takhle výjimečnou sérií stálo za to rozloučit se na úrovni. Jakkoli jde o úroveň se zápornou nadmořskou výškou.

Verdikt:

Bookerovu první epizodu Elizabeth dorovnává a několika silnými scénami dokonce přebíjí. Pokud navíc patříte mezi ty, kterým v Infinite překážela střelba, volnější tempo a možnost se střílení vyhnout vám půjde k duhu.

Nejnovější články