Zavedená značka a závan čerstvého vzduchu v jednom. Spin-offy si nás okolo svých nenechavých prstíků omotávají nabídkou čehosi povědomého, ale zároveň kreativního a originálního. Kdo by chtěl pořád hrát střílečky, když si může zahrát strategii ze stejného světa? Proč nevzít oblíbené roztomilé postavičky a neposadit je na závodní okruh? Nebo je libo žánr pozměnit jen lehce, protože se velkých změn bojíme? Snad každý z nás má nějaký oblíbený spin-off, a tak jsme v redakci dali hlavy dohromady a vybrali ty, které nás baví nejvíc.

Aleš Smutný: Gears Tactics

zdroj: The Coalition

Pohříchu zapomenutá strategie, která ale přitom patří mezi špičku svého žánru a ve své době naprosto zesměšnila podivný pokus Firaxisu XCOM: Chimera Squad. Zatímco Miloš Bohoněk u nás dal Gears Tactics osmičku, já bych se nebál jít i na devět, protože na poli taktických strategií se velmi těžko hledá titul, který by se mu vyrovnal v komplexnosti. 

Ano, XCOM 2: War of the Chosen mám rád stejně, ale obě hry trumfují tu druhou v něčem jiném. XCOM má mnohem bohatší a propracovanější strategickou, respektive manažerskou část. Naopak Gears Tactics se chlubí soubojovým systémem, který za sebou svými prvky nechává i současný etalon západních tahovek od Firaxisu.

Kombinace schopností vaší party a možnost vytvářet řetězící se komba a také nutnost vidět za roh vytváří nádherný zážitek. Vizuálně hra vypadá skvěle a při plánování opatrného postupu i odvážných výletů za porcováním nepřítele pomocí lanceru se pořádně takticky zapotíte. A pak přijde nějaký z ikonických bossů nebo netradiční mise a své zajeté návyky musíte opět upravit. 

Na Gears Tactics svět trochu pozapomněl, což je nebetyčná škoda, tím spíš, že hry z hlavní série už poněkud ztrácí dech a tady se tvůrcům podařilo vydat se na pole pro ně neznámé a s přehledem zaskórovat. Takže, pokud máte rádi taktické tahovky, směle se po tomto kousku vrhněte. Opravdu, opravdu stojí za to.

Vašek Pecháček: Thronebreaker: The Witcher Tales

zdroj: CD Projekt

Úplně upřímně, nepatřím k fanatickým vyznavačům gwentu. V Zaklínači 3 jsem ho považoval za takové drobné, nenásilné, špatně vybalancované a z příběhového hlediska trochu nesmyslné zpestření, samostatné online variantě jsem nikdy nepodlehl. Ale když v CD Projektu svou karetní hru přetvořili v základ příběhového RPG, všechno mi konečně zapadlo do sebe.

Thronebreaker přišel s perfektně vyváženým zážitkem. Chvíli jsem si lámal hlavu u obtížných karetních bitev podobných hádankám, pak se mi myšlenky točily kolem deckbuildingu a správy tábora i armády. A když jsem se zrovna nevěnoval mechanickým věcem, naslouchal jsem skvěle odvyprávěnému (a plně nadabovanému) příběhu královny Meve, a to včetně důležitých rozhodnutí, která vyprávění pošoupnula tím či oním směrem.

To je ostatně jeden z trumfů Thronebreakeru. Děláte volby a záleží na nich, a to nejen z příběhového hlediska. Hra vám úplně klidně nějakou postavu sebere, pokud hrdina nesouhlasí s tím, jak jste se zachovali. Tím samozřejmě přijdete o jeho kartu a běda, pokud to zrovna byl klíčový kousek vaší strategie! 

Navíc je to vážně moc pěkné rozšíření zaklínačského světa, prozkoumání událostí, o kterých od Sapkowského zhruba víme, že se musely stát, ale neměli jsme tušení, jak se staly. Pokud vím, Thronebreaker nesklouzává k žádnému drastickému protiřečení zdrojovému textu, což je v kontextu různých jiných zaklínačských adaptací poslední doby malý zázrak.

Je to zkrátka komplexní strategické RPG s výborným příběhem a vůbec nevadí, že je založené na kartičkách. Navíc si ho můžete plnohodnotně užít i na mobilu.

Šárka Tmějová: Portal

zdroj: Valve

Protože mi Vašek chytře uzmul Thronebreaker, musela jsem se svým oblíbeným spin-offem trochu zaimprovizovat. Ne každý dnes tuší, že se logická série Portal odehrává ve stejném světě jako Half-Life, což snad i bez společného názvu spadá pod poněkud obecnou definici.

Na kultovní sérii se v logické odnoži hojně odkazuje, její herní náplň se ale mimo úhlu kamery podstatně liší – Half-Life je střílečka, Portal je technicky vzato sice taky střílečka, ale namísto násilí v ní svou portálovou puškou řešíte hádanky a na samotný boj nikdy nedojde.

Obě série byly už ve své době po právu velmi populární a herní průmysl z jejich vlivu těží dodnes, mám ale pocit, že zub času ohlodal Portal podstatně něžněji. Half-Life sice změnil pravidla žánru na roky dopředu (možná napořád), ale pokud si ho zahrajete dneska, už na vás příliš revolučně nezapůsobí. Zkrátka střílečka. A nemám tím namysli grafickou stránku. Naproti tomu Portal zvládne svým geniálním designem a černým humorem okouzlit i dnes a patří mezi hry, na kterých se i po letech obtížně hledají mouchy.

Vlastně mě až pobavilo, kolik styčných bodů se mezi oběma sériemi dá najít – němými protagonisty počínaje, absencí třetích dílů konče. Fobie Valve z čísla tři se stala prakticky nesmrtelným hráčským memem, a tak jsme místo Half-Life 3, Portalu 3 nebo, nedej bože, Episode Three dostali tak akorát Aperture Desk Job, Bridge Constructor Portal, Half-Life: Alyx a několik dalších spin-offů pro virtuální realitu. Kéž by ve Valve dali zase jednou hlavy dohromady a přišli s titulem, který vezme to nejlepší ze světa obou sérií a zase trochu zamíchá žánrovými kartami!

Patrik Hajda: Forza Horizon

zdroj: Foto: Microsoft

Výborných spin-offů je celá řada, ostatně popud k sepsání tohoto článku vzešel z mé aktuální zkušenosti s fantastickou malou Bayonettou. Nicméně co hovoří o kvalitách spin-offu víc než to, že z něj vznikne celá samostatná série, která navíc dokáže zastínit původní produkt?

Přesně tak vnímám závodní hru Forza Horizon. Kdysi dávno existovala jen Forza Motorsport, de facto odpověď Microsoftu a Xboxu na Gran Turismo, které je neodmyslitelně spjaté s PlayStationem. Šlo o velmi fajnové okruhové závodění přiklánějící se více k simulaci než k arkádě, ale s odrotováním čtvrtého dílu se stalo něco neočekávaného – vznikl první díl Forza Horizon.

Hlavní změnou oproti původní sérii bylo prostředí. Uzavřené okruhy poprvé vystřídal otevřený svět, který jste mohli dle libosti křižovat a účastnit se v něm libovolných aktivit. Sbírání aut a touha vítězit ale samozřejmě zůstaly. Jen to bylo celé svobodnější, uvolněnější i bláznivější, když jste se s astronomicky drahými supersporty proháněli divočinou a létali vzduchem.

První Forza Horizon tak i celkem logicky upustila od příklonu k simulaci, která sedí hlavně těm okruhům, a stala se z ní ještě větší arkáda. Nicméně už v té době se jednalo o absolutní „sweet spot“, tedy to nejlepší z obou světů, to nejlepší z Forza Motorsport a Need for Speed v jednom. Jízdní model Forzy Horizon a všech jejích potomků osobně považuji za nepřekonaný, co se zábavnosti a přesnosti ovládání týče.

Jak už zaznělo, Forza Horizon je spin-off, který se rozrostl na vlastní sérii a Forzu Motorsport docela zastínil. První díl Motorsportu vyšel v roce 2005, poslední v roce 2017 a na osmý bez číselného označení ještě stále čekáme. Takže za dlouhých 18 let vzniklo všehovšudy sedm her. Na druhé straně Forza Horizon loni oslavila desáté narozeniny a už se může pochlubit pěti díly, navíc rovnou dvěma, které jsou novější než poslední díl Forza Motorsport.

A není se čemu divit. Forza Motorsport je svým „simulovanějším“ pojetím chtě nechtě úžeji zaměřeným produktem, který osloví méně hráčů. Zatímco Forza Horizon se svým uvolněným pojetím a vynikajícím jízdním modelem (a nesmíme zapomínat ani na krásná exotická prostředí) trefí do vkusu mnohem více hráčů, možná trochu překvapivě i do vkusu žen. Sám vím o několika hráčkách, pro něž je Forza Horizon jedinou závodní hrou, která je dokázala nejen nalákat, ale i skutečně bavit.

Zkrátka a dobře, Forza Horizon je velmi vzácný, fantastický spin-off, který už vlastně ani není spin-offem, ale stal se hlavní sérií, zatímco původní série nyní hraje spíše druhé housle. Krásná ukázka evoluce jedné značky i závodního žánru.

Adam Homola: Cadence of Hyrule

zdroj: Brace Yourself Games

Přetočme čas zpátky na konec roku 2019, respektive začátek roku 2020. Tehdy vyšlo moje osobní „best of 2019“ a byly v něm jen a pouze spin-offy. Těsně před pandemií jsem totiž vypíchnul tři nejsilnější herní momenty uplynulého roku. Momenty, díky kterým mě hry nepřestávají fascinovat už desítky let. A pro aktuální článek o našich nejoblíbenějších spin-offech tak můžu do tohohle klobouku sáhnout klidně se zavázanýma očima a z trojice vyvolených vytáhnout třeba… Cadence of Hyrule.

Tedy celým jménem Cadence of Hyrule: Crypt of the NecroDancer Featuring The Legend of Zelda. Špičková rytmická akce, která pro mě byla jednou z těch výjimečných her, u kterých zapomenete na všechno ostatní. Jednou z her, které vás dostanou do absolutního hypnotického transu a nepustí vás z něj, dokud vás někdo od té televize nevykope.

Nejde přitom o nic originálního, neboť jak už název napovídá, takřka identickou hratelnost nabídnul předtím už Crypt of the NecroDancer. Jenže ten mě z nějakého důvodu neoslovil. Všechno mi to do sebe zapadlo až v kombinaci se Zeldou, a to navzdory faktu, že Zeldu téměř neznám a nejsem žádný její velký fanoušek (stovky hodin v Breath of the Wild budiž výjimkou potvrzující pravidlo).

Cadence of Hyrule: Crypt of the NecroDancer Featuring The Legend of Zelda jsem sice od té doby nehrál, ale čím víc na hru vzpomínám, tím větší mám chuť ji znovu nainstalovat. Znovu se přenést do nádherného 2D světa plného důmyslného designu, chytrých hádanek a adrenalinových soubojů. Především ale do světa famózně zpracované a gamifikované hudby, která Cadence of Hyrule povyšuje, alespoň pro mě, na jeden z nejintenzivnějších herních zážitků nejen posledních let.

Bětka Trojanová: Mario Kart

zdroj: Nintendo

Musím říct, že vybrat spin-off, na který bych s láskou vzpomínala, nebylo jednoduché. Třeba takový Gears of War: Judgment. Já vím, všichni se shodneme, že to je hrozná hra, ale třeba všemi nenáviděný OverRun, ve kterém jste mohli hrát za hordu, byl neskutečně zábavný. Dát ho ovšem na pedestal jako skvělý spin-off? Asi sotva.

Další kandidát bylo Uncharted: The Lost Legacy. Spin-off ke čtvrtému dílu, kde si zahrajete za Chloe Frazer. Ne že by mě ta hra urazila, ale zároveň přinesla otevřený svět do žánru, kam podle mě nepatří. A tak nějak to celé působilo jako chudý příbuzný původní série. 

Co jiného? Nakonec jsem zvolila trochu retro vzpomínku. Mario Kart jsem pořádně hrála svého času ještě na Gamecube. Od té doby jsem se k sérii dostala vždycky tak nárazově během různých party her nebo pak později během dlouhých cest vlakem a letadlem. Vždycky to ale byla fantastická hra, které sotva šlo cokoliv vytknout. Na to, jak mi byl jinak tenhle italský instalatér celkem ukradený, Mario Kart má rozhodně teplé místečko u mě v srdci. A na seznam skvělých spin-offů jednoznačně patří.