Pokud patříte mezi devadesátkové a mladší ročníky a v mládí jste měli to štěstí, že jste vlastnili videohry, jistě znáte hru Contra. Každý chtěl herní kazetu s touto legendární plošinovkou. A jste-li ve skupině nešťastníků, kteří se ke Contra nebo videohrám vůbec nedostali, nemusíte zoufat. Je tu totiž Valfaris.

Divná, ale tak nějak... umělecky. To byl asi dojem, který měla většina lidí z prvního pohledu na obrázky adventury LucasArts jménem Grim Fandango. A ruku na srdce, většina hráčů u onoho pohledu taky zůstala. Masám sice unikla delikátní pocta noirovému filmu originálně zasazená do posmrtného světa, ale Grim Fandango, který vyšel před 21 lety, 28. října 1998, přesto inspiroval hráče, vývojáře... A ovlivnil dokonce i nehráče.

Barevný jako komiks a nadsazený jako parodie. I tak je popisován čtvrtý díl ságy Command & Conquer jménem Red Alert 2. Dala by se najít i další přízviska vypichující super svižnost a originální balanc, ale oněch 19 let nazpět, kdy Red Alert 2 vyšel, 23. října 2000, měla hra jedinou zásadní výhodu: Dovolila hráčům laškovně bořit Sochu svobody, Eiffelovku, Bílý dům a vůbec všechny další pamětihodnosti!

Před pár lety oslavili Pokémoni své dvacáté výročí a nyní se chystá již osmá generace legendární hry, která ovlivnila životy stovek milionů lidí. A nutno říct, že série se od svých kořenů v devadesátkách pořádně posunula. Dneska se na její zajímavostmi prošpikovanou historii podíváme v první části našeho dějepisného článku.

Když lidé vzpomínají své první multiplayerové zážitky, mnozí vytáhnou Counter-Strike či Quake III: Arena, někteří kmeti občas i Dooma nebo dokonce MUDy – ale pro řadu spíše svátečních hráčů bylo oním „poprvé“ Age of Empires II: The Age of Kings. Středověká RTS dovolující masivní souboje stovek panáků byla spásou pro ty pomalejší z nás, kteří špatnou mušku raději vyvážili vytrénováním 30 janičárů. Je tomu 20 let, co Age of Empires II 30. září 1999 spatřily světlo světa.

U „simulátoru jaderné války“ DEFCON se mnozí dojímali nad věrnou emulací děsu atomového konfliktu. První hry totiž obvykle skončily absolutní anihilací obou stran přesně v duchu vzájemně zaručené destrukce. Popravdě daleko více mě však po delším hraní vystrašil okamžik, kdy jsem začal mechanismy solidně ovládat a byl s to jadernou válku „vyhrát“ – třeba tím, že přijdu jenom o polovinu populace! Odepsat východní pobřeží a pás farem ještě přece není tak špatné, když se to vezme kolem a kolem. Je to už 13 let, co nás DEFCON 29. září 2006 naučil si nedělat starosti a mít rádi bombu.