Pokračování zajímavé, ale poněkud nedomyšlené survival adventury Shelter má konečně finální datum vydání - 9. března. Důvodem všemožných zdržení samozřejmě nebyl nic jiného, než snaha autorů dotáhnout hru do co možná nejlepší podoby, a přidat do ní větší množství unikátních prvků. S ohledem na podobné sliby nelze než doufat, že tomu tak skutečně bude a Shelter 2 se povede lépe než jedničce. Ten si na serveru Metacritic vysloužil nepříliš lichotivé průměrné skóre 69 % a od nás si odnesl ještě méně.

Logická skákačka Contrast od maličkého kanadského studia Compulsion Games rozhodně nezapadla. Tahle nápaditá kombinace žánrů okouzlila hlavně malebným kabaretním a cirkusovým prostředím a inovativním přístupem k řešení hádanek pomocí hry světla a stínů. Sice se nevyhnula chybkám a přehmatům (viz recenzi), ale rozhodně nešlo o titul, na který byste zapomněli. Takže jistě všechny fandy těchto Kanaďanů potěší, že oznámili práci na novém, doposud nepojmenovaném titulu.

„Sakra, na tohle jsem úplně zapomněl. Tak já radši skočím do menu a rozjedu to znova i za cenu deseti minut nepřeskočitelných dialogů…“ Nějak obdobně jsem se cítil, když jsem v kůži Rodrika Forrestera reagoval na požadavky Lorda Whitehilla, jen aby mi bylo záhy připomenuto, že v kůži Ethana Forrestera jsem minule slíbil něco jiného. Jenže jak po mně někdo může chtít, abych si pamatoval vše z minula, když ono „minule“ bylo už před dvěma měsíci, a úvodní video připomínající děj první epizody bylo trestuhodně skoupé? Zkrátka a dobře, jedním z největších problémů videoherní Hry o trůny od Telltale není obsah, ale forma. 

Když se řekne Zlín, vybavím si (v tomto pořadí): Miroslava Zikmunda, Petra Ticháčka, Baťův kanál, Baťův výtah, Baťovy boty, Baťovu univerzitu a další Baťovy věci. Teď do seznamu přibyla Renoir, noirová příběhová plošinovka, o které psal Petr před několika dny, neskrblil chválou a následně jsme hru probrali i ve Fight Clubu #213. Proč? Protože nám udělala radost. Jen málokdy se stává, že by mladý a v podstatě nezkušený tým dorazil s jasnou vizí, čistým vizuálem a dobře naplánovanou budoucností vývoje. Čtyři vývojáři sdružení pod Soulbound Games to všechno mají a s Renoirem chtějí strčit do kapsy i Phila Marlowa. Kdo jsou tihle lidé, kteří tak nečekaně rozvlnili vody českého vývojářského rybníku?

Mé první kroky v Life is Strange by se daly označit za rozpačité – ujímám se role mladé, z našeho pohledu čerstvě plnoleté dívenky Max, studentky fotografie na prestižní střední škole v jejím rodném městě, Arcadia Bay. Max se do města přestěhovala po pěti letech života v Seattlu, kde žila v odloučení od dětské kamarádky Chloe. Palčivé otázky, zda se kamarádka změnila a jejich dříve tolik blízké přátelství může vůbec fungovat, nezůstanou nezodpovězeny dlouho.

Blížíme se do finále. Brzy vyhlásíme nejlepší hry roku 2014 podle redakce i čtenářského hlasování, ale ještě před tím je na čase shrnout, které hry nás v roce 2014 nejvíce překvapily, a které naopak zklamaly. Kandidátů bylo, jako obvykle v obou kategoriích, celá řada. A jako každý rok je třeba zdůraznit, že nejde o výběr nejlepších a nejhorších her. Hry, které pro nás byly zklamáním, neoznačujeme nutně za špatné, jen výrazně nenaplnily naše očekávání. A přesně opačně je to s hrami, které nás překvapily. Čekaly jsme od nich méně nebo vůbec nic, ale když vyšly, s chutí jsme si je zahráli, i když se nedostaly mezi nejlepší ve svých žánrových kategoriích. A o které hry se jedna?