Recenze

Torchlight II - recenze

O Torchlight se v žertu říkalo, že jeho největší přeborníci se rekrutují z řad nemocných Parkinsonovou chorobou. Zuřivé klikání myší těmto lidem prý sedne nejlépe. Jasně, je to trochu černý humor, ale pokud si myslíte, že druhý díl přišel s nějakou převratnou novinkou, tak se šeredně pletete. Jenže jinakost by nikdo dvojce nepřál a zároveň neodpustil.

Hob – recenze

Diablovka Torchlight byla svého času zjevením z čistého nebe. Tehdy nové studio Runic Games nám v prázdnotě zapříčiněné chybějícím třetím dílem Diabla naservírovalo žánrový skvost, který utišil žadonící srdce. Následný druhý díl dokázal nemožné, když vytáhl kvality předchůdce ještě o level výš. Pak se však Runic na pět let odmlčeli a vrátili se ne s třetím dílem, ale s novou značkou Hob – skákačkou s nepatrnými prvky Torchlightu. Dnes již víme, že dalších her se od nich nedočkáme, protože je vydavatelský gigant Perfect World nemilosrdně zavřel. Jak tedy dopadlo poslední vzplanutí studia?

Warhammer: Chaosbane – recenze nové diablovky

„Tak jaký to je?“ zeptal se mě jeden z kolegů po prvních dvou hodinách strávených ve fantasy světě Warhammeru. Tehdy jsem byl plný nadšení, překvapený z toho, že to nedopadlo katastrofálně. Jenže první dojmy jsou první dojmy a to, co mě ve Warhammeru: Chaosbane čekalo poté, bylo jen jedno obrovské zklamání.

Din's Curse – recenze

O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.

Grim Dawn - recenze

Ach, diablovky. Hned po pastičkách a kocourech největší postrach myší. Žánr, který světu přinesl nový druh hudby: tiché a nikdy neustávající “klik-klik-klik-klik-klik”, doplňované hlubokými tóny zuřivého klení pod vousy. A taky žánr, jehož dosud nepřekonaný vrchol podle mnohých přišel už před mnoha lety s prvními dvěma hrami série, které mu daly jméno. Udělat dobrou klikací mlátičku podle vzoru Blizzardu prostě není jen tak. Ani když opravdu jste Blizzard, o čemž hráče přesvědčilo Diablo III. Ale pokud vás už omrzelo po sto osmdesáté zachraňovat dědka z klece, neházejte zkrvavený obouručák do žita. Protože je tu Grim Dawn.

Path of Exile - recenze

"Kdyby takhle vypadalo třetí Diablo, to by bylo něco." Tak s touto větou jsem se setkal v letošním roce opravdu mockrát. Slyšel jsem jí od lidí, kteří si zdarma stáhli betu Path of Exile a po nějaké době získali pocit, že se k nim dostalo to nejlepší izometrické akční RPG. Ten postoj jsem posléze pochopil, ale nechtěl se s ním hned ztotožnit. Pravdou však je, že jde o naprosto logický důsledek toho, že tvůrci dokázali najít cestu nejen k velmi náročné a přísné hard core komunitě, ale současně umožnili dlouhé hodiny jednoduchého, intuitivního a především i zábavného hraní i laikům.

Diablo III: Reaper of Souls Ultimate Evil Edition - recenze

Mé první setkání s Diablo III se odehrálo teprve před několika dny a neslo se v poněkud rozpačitém duchu. Přece jen, když si představíte moloch jako Blizzard, do kterého tečou milióny dolarů každý den díky stále populárnímu World of Warcraft, očekáváte, že nástupce legendární série akčních RPG vás krátce po vložení disku do mechaniky zanechá sedět v němém úžasu s dokořán otevřenými ústy a extatickou slinou v koutku. Jenže Diablo III ne. Pořád mám v paměti slova Karla Drdy, když mi do telefonu popisoval původní PC verzi: „Jako je to fakt dobrý, ale…“

Sacred 3 – recenze

Pokud máte rádi hack 'n'slash RPG, akce a mlátičky všeobecně, pravděpodobně vám něco říká i název Sacred. První dva tituly v sérii byly poctivým akčním RPG, kde jste prozkoumávali rozlehlý svět, sbírali a zlepšovali si výbavu i schopnosti a u toho zabíjeli všechny ty dotěrné nepřátele. Sacred 3 však z tohoto osvědčeného receptu přebírá jen likvidaci nabíhajících protivníků a zahazuje zbytek důležitých ingrediencí.

Diablo III - recenze konzolové verze

Mít slabost pro konspirační teorie, myslel bych si, že Blizzard to svým nejvěrnějším hack’n’slash fanouškům udělal snad schválně, jen aby je znova popíchl. Když Diablo III vypustilo studio před rokem na domácí PC platformu (viz recenze PC verze), prodalo se sice během prvního dne kolem čtyř milionů kopií, ale pověsti jedné z nejúspěšnějších PC her historie předcházela pověst jedné z nejkontroverznějších. I prostý singleplayer vyžadoval neustálé připojení k internetu, „občas“ vyskočil Error 37, zmizel LAN, přibyl požadavek registrace na Battle.net, legendární předměty padaly jednou za uherský rok a v neposlední řadě tu byla rozporuplná aukční síň s reálnými penězi.