Když o hře napíšu, že by ji šlo dohrát se zavázanýma očima, obvykle tím neskládám kompliment výzvě, kterou nabízí. Karateku jsem přitom nedokázal dohrát ani s očima dokořán, respektive dohrát ji v nejlepším možném z konců: vítězstvím pravé lásky.

„Videohry, na rozdíl od filmů nebo hudby, vůbec nestárnou.“ Právě takový názor byl ještě před dekádou hojně slyšet z úst veteránů, dle jejichž nazírání zůstávají pravidla osmibitovek a arkád tesaná do kamene, a tudíž stejně platná dnes, jako kdysi. Průmysl však tuto moudrost ignoroval, a zvláště v posledních letech jsme se tak dočkali epidemie HD remaků, duchovních předělávek či totálního znásilňování někdejší značky.

Československý projekt Miner Wars 2081, který mimochodem už brzy vyjde na Steamu, ale klíďo si ho můžete přímo od vývojářů koupit už nyní, se na sérii Descent odkazuje od samotného začátku. A nejenom formálně, nýbrž i hratelností, konkrétně cruisováním chodbičkami v planetkách, asteroidech či vesmírných lodích. Navíc se na soundtracku do hry podílel i Dan Wentz, osoba odpovědná za hudbu pro Descent II, a ten už by sakra práce měl vědět, jak navodit tu správnou atmosféru. Hlavním důvodem, proč tu ale pořád skloňuju slovo Descent, není levný PR pro Miner Wars, jak by se mohlo zdát. V merku mám totiž tento zajímavý projekt, na nějž mě upozornil Pavel, a který si vytknul za cíl kompletně předělat první díl série do Unreal Engine 3 kabátu.

Jméno Juliana Gollopa je ve vývojářských kruzích dostatečně známo.

„Tak nám vydali Black Mesu“ měl původně začít článek, ale chtě nechtě musím přistoupit na: „Tak jsem konečně našel čas i rozpoložení a dopsal to.“ Inu, Black Mesa. Co že to je? Bylo nebylo, v roce 1998 (mimochodem rok vydání Fallout 2) vyplivla, tehdy ještě nevycválaná, společnost Valve, prvotinu jménem Half-life. Prvotinu, která posunula žánr stříleček z prostoru, kde za křiku "fifafo" pobíhali robonáckové a hráč se snažil najít levitující klíč od vchodu do dalšího levelu, do míst, kde obrýlený vědec běhá po laboratořích, hledá správné a logicky rozmístěné ťuflíky, a je svědkem pamatováníhodných skriptovaných sekvencí. Nemálo té prvotině píchnul i pestrý bestiář a na tehdejší dobu vysloveně revoluční nepřátelská umělá inteligence (AI).

Většinu herních návratů nemá smysl hodnotit. Na to jsou remaky a remasterované edice až příliš pochybným byznysem. Pokud je vůbec o čem psát, většinou se staré klasice ukřivdí už v samotném studiu, které v honbě za rychlými penězi stráví více času střiháním reklamních trailerů, než skutečným oživováním mrtvého. A novinář pak musí za slabou přidanou hodnotu hru pokárat, přestože ji třeba dříve miloval Pokud se takové Crazy Taxi od Segy vrací na současné konzole a je to zároveň jeho největší i jediný trumf, je před takovou iniciativou lepší odpojit gamepad.