Recenze
Killing Floor 2 - recenze
8. 12. 2016
|
Ondřej Švára
Co je dobré, netřeba měnit, řekli si v Tripwire Interactive, a vytvořili Killing Floor 2, která znovu glorifikuje násilí a hraje se velmi podobně jako první díl. Přichází však také se slušnou porcí nového obsahu, trvanlivou hratelností a vyladěnou technologií. Po sedmiletém čekání je známá kooperativní akce vlastně konečně taková, jakou ji hráči chtěli mít. Uchovala si lidový charakter, ale už nevypadá jako amatérský derivát Left 4 Dead od Valve. Škoda pár přehmatů, i když nejsou příliš závažné.
Tyranny - recenze
30. 11. 2016
|
Aleš Smutný
Jak se žije válečníkovi, kterého magická bouře odsoudila k životu uvnitř zbroje, z níž se až do smrti nedostane? Můžete si oblíbit psychopatickou vražedkyni? Kde leží hranice mezi zlem a prostým nezájmem o následky? A jde uprostřed války vůbec posuzovat, co je zlo, a co přirozený vývoj lidské povahy v extrémní situaci? Tvůrci od začátku deklarovali, že v Tyranny můžete hrát „za toho zlého,“ což je pravda. Příběh hry je ale naštěstí mnohem propracovanější a nesází na pouhé „teď vypálíme celou vesnici a budeme se u toho strašně zle smát.“
Onrush – recenze
28. 6. 2018
|
Adam Homola
Onrush je štěstí v neštěstí. Sony si pořádnou závodní arkádu prostě udělat neumí a po vadnoucím MotorStormu a neustále odkládaném Driveclubu se Evolution Studios nakonec zbavila. Naštěstí přispěchali Codemasters, schopné vývojáře koupili a výsledkem je Onrush. Zběsilá arkádová akce, která vám hned na začátku řekne to nejdůležitější, co o ní potřebujete vědět: tohle nejsou závody.
Headlander – recenze
26. 7. 2016
|
Adam Homola
Když začnu upozorněním, že Headlander je asi ta zatím nejdivnější hra Double Fine, zpozorněte. Studio dalo světu metalový open world, snový trip, ještě větší trip na Kinect, jednu neznámou hudební hru a matrjošky. Právě poslední jmenovaná hra je s Headlander nejvíce propojená svým principem i vývojářským týmem. Šéf vývoje Stacking, Lee Petty, byl hlavním vedoucím i u tohoto titulu a jeho rukopis je vidět. Podobně jako u matrjošek ustoupil i tady scénář do pozadí a v popředí jsou především mechaniky, hratelnost a ovládání cizích těl.
Phoenix Wright: Ace Attorney Trilogy – recenze
15. 5. 2019
|
Pavel Skoták
Neutuchající trend převádějící japonské hry do angličtiny a na moderní zařízení včetně PC už představil západnímu publiku nejeden herní skvost včetně Yakuzy nebo capcomáckého Monster Huntera. A právě Capcom si může připsat další velmi úspěšný export ze země vycházejícího slunce – sérii, jejíž popularita dotáhla hlavního představitele dokonce i na televizní obrazovky a k muzikálovému zpracování. Dámy a pánové, seznamte se: Phoenix Wright.
Stargate: Timekeepers – recenze Commandos ze světa Hvězdné brány
26. 1. 2024
|
Michal Krupička
Hra, která se snaží být seriálem, a přitom na vlastní seriál zapomíná
El Paso, Elsewhere – recenze střílečky inspirované Maxem Paynem
30. 10. 2023
|
Michal Krupička
Zpomalený čas, prokletá láska a analgetika
Minecraft: Story Mode – recenze 4. epizody
30. 12. 2015
|
Miloš Bohoněk
„Vždyť redstone se přeci nedá aktivovat křesadlem… Tahle konstrukce by v Minecraftu nedržela pohromadě, písty a slime blocky se o sebe takhle neopřou… Škoda, že to prase nespadlo do ohně, by z něj byl rovnou řízek.“ Protože Minecraft: Story Mode je docela nudná záležitost (viz recenze první, druhé a třetí epizody), přizval jsem si ke hraní čtvrté epizody mladšího sourozence, který, stejně jako většina jeho vrstevníků, Minecraft pravidelně mastí. Dopadlo to přesně tak, jak byste se obávali: moc ho to nebavilo, nejvíc se bavil kritikou věcí, které Telltale ve své adaptaci „zprznili“, a těšil se, až se zase vrátí do normálního Minecraftu.
Poi - recenze
27. 2. 2017
|
Miloš Bohoněk
Banjo-Kazooie. Crash Bandicoot. Croc. Super Mario 64… Zpozornili jste? Prohnaly se vám před očima sladké vzpomínky na zlatou éru 3D plošinovek? A rádi byste si zkrátili čekání na Yooka-Laylee, staronového Crashe nebo na dalšího Maria? Pak právě pro vás je Poi. Tahle hříčka je milostným dopisem právě všem těm ikonickým plošinovkám z 90. let. Akorát je vidět, že ten dopis nepsal žádný Karel Hynek Mácha, nýbrž školák, který se i přes své velké srdce teprve učí řemeslu.
FlatOut 4: Total Insanity - recenze
12. 4. 2017
|
Ondřej Švára
Série akčních závodů FlatOut znovu ožila, což se po prachbídném třetím díle zdálo téměř nemožné. Vzkříšení divoké směsi rallycrossu a destrukčního derby ovšem znovu doprovází zklamání. Čtvrtý díl kdysi populární série, tentokrát od studia Kylotonn (WRC 5 a 6), totiž parazituje na původním obsahu a hrstka nových nápadů se víceméně nepovedla. Ve spojení se špatným jízdním modelem a mizernou atmosférou to nutí k povzdechu, že pro sympatickou herní značku byla někdejší ztráta původních tvůrců ze Bugbear opravdu smrtící.
Pathologic 2 – recenze
24. 5. 2019
|
Jan Slavík
Pathologic se do srdcí, mozků a kostní dřeně těch, co vytrvali, zapsal jako hra nezapomenutelná ve své jedinečnosti, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá. Čas poskočil o nějakých čtrnáct let kupředu a tvůrci z ruského studia Ice-Pick Lodge přicházejí s (ne)pokračováním. Jedná se o v podstatě tentýž příběh s novým kabátkem. A pod ním hra... ve své jedinečnosti nezapomenutelná, silná a podmanivá, ale také žalostně rozbitá.
Wreckfest – recenze
4. 7. 2018
|
Patrik Hajda
Na poli arkád vyjde každý rok spousta závodních titulů, ale vesměs se podaří zaujmout jen zavedeným AAA značkám. Hry ze série Dirt a Forza Horizon za sebou zanechávají v prachu kousky jako Gravel, WRC nebo třeba novodobý FlatOut. Wreckfest je ale důkazem, že i menší tým plný vášně s mořem času na vývoj dokáže vytvořit něco, co zaplní obrovskou díru na trhu a bez výčitek se nazve duchovním nástupcem starých dobrých FlatOutů.
Fire Emblem Warriors: Three Hopes – recenze mlátičkové verze skvělé tahovky
30. 6. 2022
|
Aleš Smutný
Doretheo, jsi to ty?
Call of the Sea – recenze krásné, překvapivě pozitivní lovecraftovské adventury
15. 12. 2020
|
Patrik Hajda
Kdo bádá, ten najde, co nehledá
Skyshine's Bedlam - recenze
1. 10. 2015
|
Pavel Válek
Fanoušci postapokalyptické budoucnosti a zvláště pustiny chrochtají v posledních měsících blahem. Filmový i herní Mad Max jim dělají společnost už nějakou dobu a Fallout 4 je na obzoru, stejně jako ultimátní verze Wasteland 2. Po několika hubených letech tak mají pouštní dobrodruzi možnost se pořádně nakrmit a jedním z chodů je i Skyshine’s Bedlam.
Dark Souls III - recenze
17. 4. 2016
|
Jan Slavík
Prázdné siluety, duté zvuky a zem bez slitování. Zesnulý věk, skomírající První plamen a naděje žijící jen v srdcích těch nejnaivnějších. Prázdné trůny a nadcházející období mrtvého popela, doba konce. Deprese, strádání a děs. Radujte se a bojte se, vyšla fantasy hra, která je temná jak inkoustová obloha za bezměsíčné půlnoci. Vyšla Dark Souls III.
Dead Island: Definitive Collection - recenze
3. 7. 2016
|
Lucie Jiříková
Pokud stále ještě polykáte hořkou pilulku v podobě problémů okolo vydání Dead Island 2, můžete si v těchto dnech trošku napravit chuť sbírkou remasterovaných her Dead Island: Definitive Collection. Ta obsahuje graficky vylepšenou verzi hry Dead Island, samostatného datadisku Dead Island: Riptide a k tomu bonus v podobě endless-runner běhačky Dead Island Retro Revenge. Remasterování propadáku Escape Dead Island jsme byli ušetřeni, kdyby vás to zajímalo.
Destiny: The Taken King - recenze
30. 9. 2015
|
Daniel Kremser
Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.
Titan Quest - recenze mobilní verze
8. 8. 2016
|
Jan Hrdlička
Od chvíle, co se série mobilních akčních RPG Dungeon Hunter přiklonila k agresivnímu free to play modelu, volali hráči po novém mobilním zážitku, který by se blížil starému dobrému Diablu. Nově se pověst žánru na chytrých telefonech a tabletech snaží zachránit předělávka deset let starého Titan Questu, která nedávno vyšla na App Store a Google Play.
Rememoried - recenze
29. 9. 2015
|
Ladislav Loukota
Lze logicky přistupovat ke hře, která se herně veškeré logice aktivně vymyká? Ale jistě, určitě - zhruba stejně jako lze oranžově olizovat čvachtavé dno telegrafního sloupu! Nedává vám poslední věta smysl? Výborně, pak budete poeticky laděnou českou hru Rememoried (Steam, homepage), inspirovanou hrami jako Proteus nebo Dear Esther, samozřejmě milovat. Nebo nenávidět!
Samorost 3 - recenze
24. 3. 2016
|
Jan Slavík
První Samorost vyšel již před třinácti lety. Šlo o jednoduchou, ale překrásnou webovou flashovku z dílny Jakuba Dvorského, tehdy ještě studenta na UMPRUM. Druhý díl už vyrazil svižnější chůzí tam, kam jednička pouze nakročila. A třetí díl pouť za plnohodnotnou, a opět překrásnou adventurou dokončuje.
Unravel Two - recenze kooperativní logické hopsačky
20. 6. 2018
|
Adam Homola
Z Unravel si nepamatuju skoro nic. Roztomilá a povedená plošinovka s panáčkem z příze, víc ze mě nedostanete. A už teď tuším, že z dvojky mi v hlavě zůstane to stejné plus coop. Jen na ni nebudu vzpomínat tak rád jako na první díl. Unravel Two bylo jedním z těch příjemných a ihned vydaných překvapení letošní E3, jenže podobně milé zjevení jako v případě jedničky se bohužel nekoná.
Euro Truck Simulator 2: Itálie - recenze
30. 1. 2018
|
Pavel Válek
Ani jsme se nestihli pořádně ohřát v Novém Mexiku a už jsme byli povoláni posadit se za volant kamionu v jiné prosluněné destinaci. Je tedy čas odložit kovbojský klobouk, v rádiu zapnout Triky a pověry a připravit se na tisíce nových kilometrů silnic na Apeninském poloostrovu v datadisku Itálie pro Euro Truck Simulator 2.
Nier: Automata - recenze
21. 3. 2017
|
Vilém Koubek
Když videoherní studio zkrachujete, nemusí to nutně znamenat, že jste si svůj pád zasloužilo špatnými hrami. Stačí vzpomenout na Troika Games a jejich skvost Vampire: The Masquerade – Bloodlines nebo na japonské studio Cavia, které má na svědomí polozapomenutý, a ne zcela vybroušený klenot Nier. Obě studia šla ke dnu, i když vyprodukovala kvalitní tituly. Japoncům v čele s hlavním designérem a scenáristou Taro Yokoem však naštěstí ani krach nevzal chuť pokračovat v sérii, a když je Square Enix seznámila s Platinum Games, vznikla tvrdohlavá a experimentální Automata.
Masquerada: Songs and Shadows - recenze
3. 3. 2017
|
Jan Vrobel
Pro příznivce RPG nastaly krásné časy. Po dlouhých letech odříkání, kdy jsme si mysleli, že ta izometrická vyhynula jako dinosauři, vrátila se zpět. A to nejen ve formě prací ostřílených matadorů, kteří zplodili Tyranny, Pillars of Eternity nebo Torment: Tides of Numenera, ale i skrz menší studia, která se nebojí experimentovat. A právě z tohoto ranku pochází Masquerada: Songs and Shadows od Witching Hour Studios, velmi sympatické a po většině stránek dotažené skupinové RPG vonící exotikou.
Metroid: Samus Returns - recenze
14. 9. 2017
|
Miloš Bohoněk
Fez. Dust. Axiom Verge. VVVVVV. Ori and the Blind Forest. A mnohé další perly… Co mají společného? Patří do jednoho menšího subžánru, jemuž říkáme metroidvania. Slovo je to jak z jiné planety, ale to, co za sebou skrývá, zřejmě již znáte z vlastní zkušenosti. Základem je vždy rozsáhlý 2D svět propojený spoustou chodbiček, které díky novým schopnostem postupně odemykáte, přičemž kdykoli se můžete kamkoli vrátit. Za poslední roky se díky nezávislé scéně staly metroidvanie velmi populárními, což je ovšem poměrně paradoxní. Samotný zakladatel tohoto žánru, série Metroid, je totiž už pěkných pár let u ledu (dělejme, že neslavná odbočka Federation Force radši ani neexistuje). To se teď konečně mění. A stojí to za to.
Vikings: Wolves of Midgard - recenze
27. 4. 2017
|
Václav Pecháček
„Diablo mezi Vikingy. Proč ne,“ říkal jsem si, když jsem spouštěl Vikings: Wolves of Midgard. Kdyby hry uměly mluvit, tahle Slovenka od studia Games Farm by mě nejspíš okamžitě opravila s tím, že Diablo III, Grim Dawn, Path of Exile a další podobné hry sice možná na první pohled připomíná, ale ve skutečnosti s nimi má společného pramálo, protože její vzdálenou sestřenicí je spíš Gauntlet. Jenže hry mluvit neumí, a tak jsem k tomuhle zjištění musel dospět na vlastní pěst.
Deus Ex GO - recenze
30. 8. 2016
|
Jan Hrdlička
Mobilní série GO z dílen Square Enix Montreal usiluje o velmi specifickou věc – překlopit tradiční, mnohdy na akci orientovanou hratelnost do podoby tahové puzzle hry. Úspěch už takto slavil Hitman, povedenou proměnou si prošla i Lara Croft, a nyní přišla řada na Deus Ex. Značku, která se svým laděním, stealthem, hackováním i plejádou technických udělátek hodí pro taktické hrátky dost možná nejlépe. A opravdu, když Deus Ex GO šlape, jak má (což se nicméně neděje vždy), hráč má tu čest s výbornou zábavou.
Minecraft: Story Mode - recenze 7. epizody
31. 7. 2016
|
Miloš Bohoněk
Jak už deklarovaly epizody 5 a 6, Minecraft: Story Mode dal vale jednomu dlouhému souvislému příběhu a soustředí se na separátní dějové linky Původní kontinuální dobrodružství z prvních čtyř epizod je uzavřené a nyní autoři zvolili model „co epizoda, to začátek i konec nového příběhu“. Jednou se to vyplatilo (pátá epizoda je tím nejlepším, co série pamatuje), podruhé zase ne (šestá epizoda naopak patří k tomu nejslabšímu). A nyní? Nyní to zase docela klaplo a sedmá epizoda nabízí poměrně zábavný boj proti zmatenému počítači.