Příběh sleduje dobrodružství známého skřítka v bílém. Tentokrát se jeho eskapády točí okolo čtyř kouzelných trubek (hudebních nástrojů, nikoliv tyčí), kterými mnichové-ochranitelé spravovali svět. Pokud jste viděli film Ink, možná si vzpomenete na postavu schopnou slyšet a ovlivnit rytmus existence. Podobně působí i ústřední téma třetího Samorostu. Jeden z mnichů se ale obrátil ke zlu a vydal se požírat duše planet. Úkol ho zastavit spadne právě na bedra našeho skřítka.
Tvůrci vypráví zápletku jednoduše a bez jediného slova, ať už vyřčeného či napsaného, ale překvapivě dobře. Nejedná se samozřejmě o žádný složitý epos, ale hra rozhodně nepůsobí dojmem samoúčelného prostředku ke kreativnímu vyžití, které by odsouvalo ostatní aspekty dobrých adventur na vedlejší kolej, což byl, přiznejme si, případ prvního a do jisté míry i druhého dílu. Ne, příběh tu je. Nekomplikovaný, avšak poutavý.
Hrajte si
Neznamená to ovšem, že bychom před sebou snad měli nějakou sterilní, strojově vysoustruženou adventuru. Právě naopak, Samorost 3 není Audi, je to Alfa Romeo z nejlepších let. Má vášeň, má duši, a řídit ji sice možná není tak stoprocentně komfortní, ale je to daleko větší radost.
Radost, kterou museli při vývoji zažívat i tvůrci. Hra si zachovává svou nezaměnitelně stylovou podobu, kterou znáte z předchozích dílů, a je opět čisté potěšení se na ni dívat. Vůbec bych se nestyděl si libovolný screenshot ze hry vytisknout a pověsit na zeď. Každou novou obrazovku jsem sledoval se směsicí upřímného obdivu a sžírající závisti někoho, kdo se sám občas pokusí tvořit a přijde do kontaktu s něčím daleko mimo jeho dosah i schopnosti. Asi jako když poprvé zkusíte napatlat impresi barvami rozmíchanými v kuchyňském oleji, a pak se podíváte na Moneta.
zdroj: Archiv
Cloumala se mnou touha každé nové místo okamžitě vyfotit, ale nakonec jsem se rozhodl obrázky promazat. Užaslý výdech nad uměleckou krásou je jedním z velkých lákadel hry a byla by škoda vás o něj připravit záplavou statických screenshotů.
Obrazovky jsou posety místy, která můžete kliknutím aktivovat a sledovat, co se stane. Zpočátku to dokáže být malinko matoucí, protože hráč navyklý ortodoxním adventurám očekává, že když už něco lze použít, je to také třeba použít, ale pak si zvyknete, že tam jsou - opět - pro radost. Součástí kouzelné hratelnosti zkrátka je jen tak shazovat brouky ze stromů s roztomilým žuchnutím, pokusit se zahrát melodii na hladinu tůňky, zazpívat si s žábami či pochytat motýly nad zelenými trsy.
Samorost 3 si ale nehraje jen obrazem a nádhernými scénami. Na řadu přijde v úplně stejné míře i poslechový zážitek. Už klíčové téma hry s melodiemi otevírajícími obrazné i doslovné dveře napovídá, že zvuková stránka je zde neméně důležitou součástí celku, a každá další minuta hraní vás v tom jen utvrdí. Ať už se ponoříte do parádní hudby, poslechnete si beatboxující mloky, sbíráte důmyslně skryté zvukové stopy tvořící skladbu, kterou si můžete sami libovolně mixovat, či vás pobaví lehce bizarní "dabing". Výsledkem je skvělá, jemně surrealistická audiovizuální hostina.
Hádanky s Dalího úsměvem
Před koncem hry nicméně došlo k tomu, co jsem napůl čekal a napůl se toho děsil. Hra vyrukuje s hádankou na hudební sluch. Jistě jsou mezi vámi hudebně založení lidé, kteří ji proletí s lehkostí zpěvavého větříku. Ovšem pro někoho, kdo by, jako já, ze sebe nevypustil čistý tón, ani kdyby si tím měl zachránit holý život, to byl opravdový očistec, u kterého jsem nadával, až se samorosty zelenaly.
Rébusů si na vás hra ale chystá celou řadu. Právě do nich se soustředí jádro hratelnosti. Na dialogy v adventurním stylu v Samorost 3 nenarazíte a používání předmětů je jen velice sporadické. Vůbec to nevadí, protože za nápaditost puzzlů je třeba autorům vyseknout hlubokou poklonu. Už před nějakou dobou se nechali slyšet, že se jedná o produkty jen a pouze jejich vlastní fantazie. Nevymýšleli si.
Jeden svěží a originální problém střídá druhý, a jakmile jim porozumíte a překážku překonáte, nejspíš se neubráníte spokojenému úsměvu. Všechno si navíc stále udržuje svůj osobitý styl - budete tak krmit podivné mravence na vesmírném stromu, cukat koutky na tvářích zamračených totemů a přijde i na čajový dýchánek s mandragorou, za který by se nemusel stydět ani Lewis Carroll.
zdroj: Vlastní
Mimochodem, v něm vám postava podá čaj a zřetelným hlasem sdělí "jonde". To japonsky znamená "čti" a je to slovo, které se velice často zaměňuje s "nonde", tedy "pij". Upřímně se, vzhledem k početnému japonskému publiku, jímž se tvůrci mohou pyšnit, neodvážím odhadnout, zda se jedná o náhodu, či tajné pokývnutí, ale i tak mě to potěšilo.
Hádanky jsou vesměs spíše z jednoduššího soudku a hlavním problémem je vůbec pochopit, co se po vás vlastně chce. V záplavě aktivních ploch, které k ničemu neslouží, to někdy dokáže vyústit i v delší zásek. Občas bych zkrátka uvítal alespoň maličký pomyslný ukazatel směru. Nejde však o zásadní kritiku, spíš subjektivní mrmlání pod vousy.
Tvůrci se vás ale nesnaží vynervovat a vytočit, proto máte po celou hru k dispozici knihu s nápovědou. K jejímu otevření musíte zdolat snadný postranní rébus, a pak už si můžete řešení problémového místa v podobě schematické kresby v klidu prohlédnout. Doporučuji však po vševědoucí knize sahat až jako po posledním stéblu. Tápat bez ní sice může být na delší lokte, ale pocit z úspěšného vyluštění bez pomoci je samozřejmě daleko lepší. Záchranná kniha ve hře nicméně je a díky ní nakonec vlastně ani ta prokletá hádanka s hudebním sluchem nepředstavuje problém.
Rozbitá studna
Jinou hru bych na tomto místě kritizoval za množství backtrackingu, tedy procházení již navštívených lokací. Pohyb skřítka nelze nijak urychlit, musíte se tedy pokaždé podívat, jak přeskakuje kameny na jezírku či šplhá po žebříku. Lokace v Samorost 3 jsou ale tak nádherné a animace natolik okouzlující, že vidět je víckrát mi zkrátka a dobře vůbec nevadilo.
Hra do výborného zážitku přimíchává pár drobných nepříjemností, jako třeba že by se někdy hodila větší volnost kamery, když je páka, kterou máte použít, z poloviny skrytá za ovládacími prvky rozhraní a podobně. Jsou to však takové maličkosti, že nad nimi spíše mávnete rukou, nebo si jich dost možná ani nevšimnete. Jen ty cesty fantazie tvůrců jsou divoce křivolaké, občas není úplně snadné je sledovat a neporozumění může drobně rozhodit tempo i zážitek.
O žádný zásadní problém jsem ale nezakopl. Samorost 3 mě svou hravostí a nádherným provedením nepřestal odzbrojovat od začátku do konce, což v mém případě trvalo nějakých pět šest hodin. Párkrát jsem se ale, poníženě přiznávám, na chvíli zasekl a více než párkrát se zastavil, abych se kochal. Pokud vám hádanky nebudou klást odpor či hru rychle proběhnete (to by ale byla obrovská škoda), může být herní doba o něco kratší.
Závan svěžího vzduchu v zakouřené místnosti, v rukou umělecký talent, který ve hrách opravdu není běžný. Pohlazení pro oči i uši, křesadlo úsměvu, nápaditá potrava pro mysl, propracovaná a kvalitní zábava. Takový je Samorost 3, který vám vřele doporučuji.
