Recenze
Toby: The Secret Mine - recenze
20. 12. 2015
|
Jan Slavík
Logická plošinovka na postřeh s černými siluetami postav i předmětů? Je zřejmé, že v dílně vývojáře Lukáše Navrátila nevznikl počin, který by měl potenciál zatřást světem svou průlomovou originalitou. Inspiraci hrou Limbo tvůrce bez skrupulí přiznává - ono mu také, co si budeme povídat, nic moc jiného nezbývá, protože je naprosto zjevná. Jenže existuje inspirace a inspirace, a Toby: The Secret Mine občas cupitá a poskakuje po hranici prachsprosté kopie. Možná se mělo jednat o pokývnutí směrem k vzoru, ale vzdání holdu vypadá jinak. Několik úrovní je totiž předloze podobných natolik, že by se kolem pomalu mohl začít šířit plíživý odér soudního sporu.
Destiny: The Taken King - recenze
30. 9. 2015
|
Daniel Kremser
Před pár lety měli v Bungie představu o kříženci onlineovky a first person akce. Měla to být hra, která skloubí grind a hon se za stále lepší výbavou s příběhem a spektakulární podívanou. Nazvali ji Destiny a v roce 2014 vydali jako nedodělaný produkt plný neduhů, absentujícího vyprávění a monotónního end game obsahu. Rok na to se ale na pulty obchodů dostává datadisk The Taken King a spolu s ním se naplňuje i zmíněná představa tvůrců. Ano, Destiny konečně po roce, dvou DLC a velkém datadisku našla svou zamýšlenou podobu a povětšinou funguje tak, jak měla při vydání. To všechno díky Oryxovi a takzvaném roku 2.0, který jeho příchod provází.
Niko: Through the Dream - recenze
17. 9. 2015
|
Jakub Kovář
V lidských snech je možné cokoliv. Můžete v nich potkat dávno zesnulé lidi, vychutnat si létání a vůbec prožít kupu skvělých dobrodružství, stejně jako se nechat zdeptat děsivými nočními můrami. A ve snech mladé dívky jménem Niko se odehrává i dnes recenzovaná akční adventura, která má obrovskou výhodu v tom, že si může dělat, co chce. Může třeba popírat veškeré fyzikální zákony a vymýšlet šílené puzzly v originálním prostředí.
Grand Tactician: The Civil War - Whiskey & Lemons – recenze skvělého DLC, které nejde hrát
14. 9. 2023
|
Ondřej Rolník
Tyto citróny jsou příliš kyselé
Uncharted: Nathan Drake Collection - recenze
6. 10. 2015
|
Václav Rybář
Přiznám se hned takhle zkraje, že jsem Drakeův fanboy. Nemá smysl to zapírat nebo čekat na obvinění v komentářích, takže radši hned diskuzním válečníkům seberu vítr z klávesnic. Stejně jako Drake ve většině hry balancuje na okraji nějaké té plošinky, moje hodnocení všech tří her hledá rovnováhu mezi devítkou a desítkou, tedy absolutním možným hodnocením. A Naughty Dog v případě The Last of Us dokázali, že to všechno nepramení jen z toho, že jsem v deseti letech poprvé viděl Indiana Jonese a kombinace cestování, hledání pokladů a střílení nácků (nebo jiných ideologicky pochybných nepřátel) mi připadá jako nejlepší možné trávení volného času... na gauči, s gamepadem v ruce, samozřejmě.
Europa Universalis: Crown of North - rec.
18. 8. 2003
|
Redakce Games.cz
Paradox Entertaiment zaplnili letní okurkovou sezónu vydáním kompilace historických strategií EU: Crown of the North se zaměřením na Skandinávii a Europa Universalis II se třemi zajímavými přídavky.
Don't Starve - recenze
1. 6. 2013
|
Lucie Jiříková
Za vývojářským studiem Klei Entertainment stojí pozoruhodné portfolio her. Jejich tituly Shank, Shank 2 a Mark of the Ninja mnohým z nás přinesly skvělé herní zážitky, které vzešly z osobitého grafického zpracování a zábavných herních prvků.
Dark Souls III: The Ringed City - recenze
7. 4. 2017
|
Jan Vrobel
Hned v úvodu recenze, zdá se, že posledního obsahu v celé Dark Souls sérii, je třeba uvést upozornění: původní Dark Souls považuji za jednu z nejlepších her všech dob. Ostatně, řada her právě od prvního dílu DS leccos převzala nebo rovnou okopírovala. Od některých mechanismů přes estetické prvky až po celý koncept (jako například Lords of the Fallen nebo Nioh). Třetí díl je pak podle mě ve všech ohledech dotažená "soulsborne" hra, odehrávající se ve fanouškům povědomém světě. Dark Souls III je tedy z mého úhlu pohledu prakticky bezchybný titul, akorát mu chybí ten prvotní šok a úžas. Pokud jste ovšem nikdy žádnou Souls hru nehráli, právě teď s oběma DLC, tedy Ashes of Ariandel a The Ringed City, je ideální chvíle na pot, slzy, řvaní, zen, fascinaci, a nakonec i hlubokou a bolestnou lásku. S tím vším na paměti se pojďme podívat na zoubek městu, na němž se podepsal zub času, které ale přesto, nebo právě proto, přetéká zázraky.
Age of Empires IV – recenze
8. 11. 2021
|
Václav Pecháček
Je to nejlepší středověká strategie všech dob?
Call of Duty: Warzone – recenze
18. 3. 2020
|
Václav Pecháček
Odstřelovač leží v trávě a optikou pušky trpělivě pozoruje soupeře. Sleduje jejich rutiny, učí se zvyklosti, vstřebává triky. Nechce se unáhlit, nechce udělat chybu, protože ví, že další šanci nedostane. Nadechne se, počká si na ideální moment… a zmáčkne spoušť. Kulka, která vyletí z jeho hlavně, se jmenuje Call of Duty: Warzone. A její trajektorie končí přímo uprostřed terče.
Wolcen: Lords of Mayhem – recenze
25. 2. 2020
|
Pavel Skoták
Vzpomínáte na Greedfall? To bylo povyku kolem epického RPG, které bylo tak skvělé, že o něm pro jistotu nebyla při udílení cen za loňský rok pořádně nikde ani zmínka. A co si budeme povídat, bylo to právem. Hra byla v mnoha ohledech nedodělaná, její kvality nevyrovnané a přehnané ambice ji srazily na kolena. A právě na Greedfall jsem si vzpomněl při hraní Wolcenu. Bohužel to není lichotivé přirovnání.
Age of Wonders: Planetfall – recenze
2. 9. 2019
|
Mars Vertigo
Věk divů opouští po třech úspěšných dílech svět fantasy a zkouší pro sérii získat novou hráčskou základnu domácích stratégů zejména mezi příznivci sci-fi. Age of Wonders: Planetfall je další hozená rukavice do žánrového ringu 4X strategií zrozených z genetického jádra Civilizace, Alphy Centauri či Master of Orion, výživný a funkční mix všeho, co lze od žánru očekávat, a ještě něčeho navíc. Navrátilci série již asi tuší, o čem je řeč. Vám ostatním doporučují nasoukat do sebe pozorně následující řádky, protože Planetfall je i přes drobné nedostatky perlou žánru.
Sky: Children of Light – recenze
2. 8. 2019
|
Jan Hrdlička
Patrně největší chvála, které se mobilní hře může dostat, je, že jako mobilní hra vůbec nepůsobí. Když se ve Sky: Children of Light člověk spustí ze sněhem zaváté římsy, jen aby se svezl po jiskřivě bílých pláních, nemá příliš pocit, že by hrál cosi do kapsy. Když se rozletí nad sytě zelenými stébly trávy, jimiž cloumá vichr, skoro si ani neuvědomuje, že hraje na mobilu. Thatgamecompany zkrátka umí, příkladem budiž jejich Flow, Flower či všeobecně a právem zbožňovaná Journey. A Sky v mnohých ohledech zachází ještě dále. Mohla to být nefalšovaná mobilní desítka. Jenže jí tu a tam přeci jen něco chybí.
Field of Glory: Empires – recenze
12. 7. 2019
|
Mars Vertigo
Stratégův starověk zažívá velkolepý herní comeback. Za poslední rok se nám postupně na scéně sešly hned tři grand-strategické tituly zasazené do starověku převážně helénistického období: Aggressors: Ancient Rome od Pavla Kubáta přišla s nečekaně komplexním systémem správy antického světa především pro náročnější hráče, pak dorazil v základu vykostěný, leč uživatelsky příjemnější Imperator: Rome od Paradoxu, a nyní si o slovo říká nejnovější počin od AGEod – Field of Glory: Empires.
Layers of Fear 2 – recenze
30. 5. 2019
|
Pavel Skoták
Když jsem před lety recenzoval první Layers of Fear, byl jsem rozpolcen. Hru se mi vlastně ani nechtělo moc hrát, prvoplánové lekačky byly sice efektní, ale pořád šlo jen o lekačky. To nejlepší na hře byla atmosféra, kterou se autoři rozhodli upozadit na úkor strašení. Ruku v ruce s ní šel skvělý design prostředí, které mluvilo hlasitěji než všechny ostatní aspekty hororového dobrodružství dohromady. Pokračování vystřídalo viktoriánský dům za zaoceánskou loď, ovšem strašit se chystá i tentokrát.
State of Decay 2 – recenze
30. 5. 2018
|
Lucie Jiříková
Už pár měsíců je jasné, že zombie infikovaní hráči před sebou tento rok nemají hezké vyhlídky. Poté, co se slehla zem po Dead Island 2 a projekt Days Gone byl o rok odložen, se zatím jedinou vakcínou na jejich nepřemožitelné krvelačné choutky stává State of Decay 2. A ta je, abych to řekla kulantně, něco jako původní díl State of Decay ve verzi 1.5.
Ash of Gods: Redemption - recenze
13. 4. 2018
|
Pavel Skoták
S klony veleúspěšné Banner Sagy je to ošemetné. Úchvatný vizuální styl a podmanivý soundtrack pořídíte v dnešní době už poměrně lehce. Onen příslovečný kámen úrazu ale spočívá v kvalitně napsaným příběhu, detailně vykreslených postavách a v případě, že toužíte i po taktickém vybití, i v dobře zpracovaných soubojích, které hráče vytrhnou ze čtenářského transu. Hned v začátku si můžeme říct, že Ash of Gods hezky vypadá, ale stačí to?
Ghost of a Tale - recenze
27. 3. 2018
|
Pavel Dobrovský
Po pěti letech od zafinancování na Indiegogo vystupuje trubadúr Tilo z Ghost of a Tale ze stínu early accessu do světla plnokrevných titulů. Přináší vypointované stealthové dobrodružství, ve kterém se prolínají žánrová klišé s neotřelou stavbou prostředí a dechberoucí prezentací. Nenechte se ale oklamat vizuálem. Tilo svými vousky, ušima a velkými kukadly pouze naznačuje, že je protagonistou jednoduché, pohádkové a roztomilé zábavy. Ve skutečnosti vás zavede hluboko do světa, kterým lomcuje rozklad, dekadence a nepěkná společenská krize – krysy jsou všude a myškám nejraději zasekávají halapartny do hlavy. Zvlášť, když jsou na útěku z hradního vězení.
Last Day of June - recenze
20. 9. 2017
|
Ondřej Švára
Byla – nebyla osada u rybníka. V ní více krav než lidí, panenský klid a za okny chladnoucí koláče. Jednoho dne však pohádkovou idylu zničila tragédie. Vypráví o tom adventura Last Day of June, když si všímá, jak jediná událost dokáže člověku obrátit život naruby. Atmosféra silná jako pravá brazilská káva ukrývá i zrnko překvapivě dobré hratelnosti, se kterou se hra chytře zbavuje okovů interaktivního filmu. Nebýt křečovitě vyumělkovaného vzhledu a skromnějšího obsahu, bylo by hodnocení ještě vyšší.
No70: Eye of Basir - recenze
17. 7. 2017
|
Ondřej Švára
Atmosférických adventur, které chytnou a nepustí, není nikdy dost. Bohužel, zrovna No70: Eye of Basir k nim nepatří. Je smutným důkazem, že z teoreticky spolehlivých žánrových ingrediencí nemusí sama od sebe vzejít kvalitní hra. Lehce podprůměrné dílo od tureckého studia Oldmoustache Gameworks trápí jalový příběh, špatná technická kondice a krátká herní doba.
Vikings: Wolves of Midgard - recenze
27. 4. 2017
|
Václav Pecháček
„Diablo mezi Vikingy. Proč ne,“ říkal jsem si, když jsem spouštěl Vikings: Wolves of Midgard. Kdyby hry uměly mluvit, tahle Slovenka od studia Games Farm by mě nejspíš okamžitě opravila s tím, že Diablo III, Grim Dawn, Path of Exile a další podobné hry sice možná na první pohled připomíná, ale ve skutečnosti s nimi má společného pramálo, protože její vzdálenou sestřenicí je spíš Gauntlet. Jenže hry mluvit neumí, a tak jsem k tomuhle zjištění musel dospět na vlastní pěst.
Styx: Shards of Darkness – recenze
24. 3. 2017
|
Adam Homola
Dishonored, Thief, Assassin’s Creed… Nejen z těchto her si Styx: Shards of Darkness utahuje, i když jim nesahá ani po kotníky. Druhé stealth dobrodružství titulního goblina se snaží o mnohé, ale ve většině selhává. Snaží se o osobitost, humor, smysluplný systém schopností, akci i napětí, ale moc mu to nejde. Ve výsledku by tak měl goblin spíše zalézt zpátky do stínů, ne si otevírat ústa na jiné hry.
Torment: Tides of Numenera – recenze
1. 3. 2017
|
Václav Pecháček
„Co může změnit povahu člověka?“ Tak zní ústřední otázka legendárního RPG Planescape: Torment. A já ji budu parafrázovat: „Co může změnit povahu herní série?“ A rovnou si odpovím: asi ledacos, od touhy po inovacích až po chamtivé byznysmeny. Ale v případě Torment: Tides of Numenera to nedokázalo ani moře času, ani technologická proměna průmyslu, dokonce ani přechod do zcela nového světa. Navzdory všemu, čím se od sebe navzájem liší, jsme se po dlouhých letech dočkali nefalšovaného nástupce jedné z nejmilovanějších her všech dob.
Gears of War 4 - recenze
10. 10. 2016
|
Aleš Smutný
Popravdě řečeno jsem se Gears of War 4 bál. Kromě toho, že jsem měl po páté vstoupit do stejné řeky, mi přišlo, že je celý herní systém zastaralý. „Schovej se za bednu, všechno vystřílej, přesuň se dál, schovej se za kamenný kvádr, všechny vystřílej, přesuň se dál...“ Kdysi vlajková loď Xbox 360 s tímto systémem v současné generaci stříleček opravdu připomíná dinosaura. Ale takového, který dokázal oklamat evoluci, a nabízí kvalitní zábavu ve dvou zcela rovnocenných složkách – kampani a multiplayeru.
Destiny: Rise of Iron - recenze
29. 9. 2016
|
Daniel Kremser
Už tomu bude skoro rok, co do Destiny přibyla větší porce obsahu v podobě datadisku The Taken King, který leccos opravil, mnohé změnil a udělal z Destiny fajn hru, která má své mouchy, ale konečně naplňuje původní vizi svých autorů. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem tehdy ve světle skvělého datadisku hře i přes očividné nedostatky prorokoval zářnou budoucnost. Jenže, co se nestalo, Bungie na úspěšný datadisk nenavázali a hráčům naordinovali roční obsahový půst, kdy občas smetli ze stolu jen pár drobků ve formě SRL a dalších menších aktivit, ale jinak nechali Destiny na pospas osudu. Nijak zvlášť hru nerozvíjeli a jen čekali. Nyní tak opět přicházejí s prosíkem a doufají, že je hráči zase vezmou na milost. Rise of Iron ovšem není Taken King a obsah DLC je maximálně obstojný, jako ostatně celá Destiny se všemi změnami, kterými od vydání prošla. DLC však hru jako celek nikam neposouvá, to je třeba říci hned na úvod.
Hearts of Iron IV - recenze
1. 7. 2016
|
Václav Pecháček
Druhá světová válka je pro počítačové hry vděčné téma. Nejničivější konflikt lidské historie je přirozeně plný momentů, vhodných pro umělecké ztvárnění. Už jsme to zažili ve stovkách her, od stříleček až po strategie. Ale snad žádná z nich se událostem kolem Stalingradu, Pearl Harbor a pláže Omahanevěnuje s takovým smyslem pro detail, jako série Hearts of Iron. Čtvrtý díl v tomhle ohledu rozhodně není výjimkou.
Homeworld: Deserts of Kharak - recenze
27. 1. 2016
|
Lukáš Grygar
Kdy naposledy se vám hra rozležela v hlavě natolik, abyste před usnutím zavřeli oči a viděli její grafiku nebo slyšeli její zvukovou kulisu? Dumám, čím přesně se to podařilo té, jejíž titulky zrovna doběhly. Patnáct hodin na planetě Kharak mi tamní písečné pláně vpálilo do duhovky, jako to umí slunce nad skutečnou pouští. A zvuk? Slyším komunikaci svých jednotek - nepodmíněnou kliknutím, ale přítomností v sice virtuálním, leč konkrétním prostoru.
Battleborn - recenze
13. 5. 2016
|
Daniel Kremser
Není to MOBA, ani střílečka. Není to Borderlands, ale ani League of Legends, a už vůbec to není spása Gearboxu. Co to je? Kočkopes s názvem Battleborn, který tak trošku dělá všechno, ale nic z toho pořádně. Tvůrci z Gearbox si tentokrát opravdu ukousli příliš velké sousto a na trh uvádí obsahově chudou hru, která fušuje do řemesla tak trošku Titanfallu, tak trošku úspěšným MOBA hrám, a leccos si půjčuje i z Team Fortress. Nic z toho ale skutečně neumí alespoň vzdáleně na podobné úrovni, jako její předlohy.