Recenze

MotoGP 20 – recenze

Italské studio Milestone zvládá najednou vyvíjet dvě série offroadových motorek, MXGP a Monster Energy Supercross, a dvě série silničních motorek, Ride a MotoGP. Většinu z nich dodává každý rok v lehce obměněném stavu a dá se říct, že se s každým dalším dílem zlepšují. Platí to i o letošním MotoGP 20, ale evoluce je natolik střídmá, že by se tvůrci měli zamyslet nad kadencí vydávání svých her.

Spintires: MudRunner - recenze

Jezdit se dá se vším a všude. Stačí povolit uzdu fantazii a odvaze a zabořit auto třeba až po světla do bahna. Jak potom ven, to už napoví Spintires: MudRunner, volné pokračování dosti neobvyklé terénní arkády s poctivým jízdním modelem, chlapáckou atmosférou, ale bohužel i nedořešenými problémy. Především se hra nezbavila roztodivného uživatelského rozhraní a hrůzné práce s kamerou. Poněkud alibisticky také spoléhá na uživatelský obsah. Díky své nezaměnitelnosti si ale vděčné fanoušky znovu najde.

The LEGO Movie Videogame - recenze

I mistr tesař se někdy utne, tvrdí přísloví, jehož pravdivost se ukazuje dnes a denně. Tentokrát se utnulo vývojářské studio TT Games se svou hrou The LEGO Movie Videogame, která přerušila velice úspěšnou šňůru vynikajících nebo alespoň výborných LEGO titulů.

Nidhogg - recenze

„Líbí se mi, jak umělec pracuje s modrou barvou,“ zazní v jednom mém oblíbeném filmu. Líbí se mi, jak Mark Essen alias Messhof pracuje s modrou barvou, respektive jak s modrou barvou pracuju já, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč, respektive jak s modrou barvou pracuje můj meč v hrdle modrého protivníka. Na to, že před koncem prvního odstavce už jsem v recenzi stihnul třikrát „respektive“, se s modrým panákem moc nerespektujeme a jdeme si nejenom po tom krku. Jenže takhle už to v Nidhogg chodí: zleva doprava, zprava doleva a vždycky proti šermíři opačné barvy.

Sports Champions - recenze

S příchodem pohybového ovladače PS Move musel neodmyslitelně přijít i multidisciplínový balíček, jakým bylo Wii Sports a bude Kinect Sports. Sports Champions ze zaběhnutého modelu nijak nevybočuje. Nabízí šest rozdílných sportů, v nichž se můžete realizovat a řádně testovat, jak vlastně ovladač PS Move má fungovat. To se hře daří, nicméně tak trochu trpí tím, čím trpí logicky i její kolegové. Patří do rodiny „party games“, což znamená, že největší zábavu si s ní užijete až ve skupince přátel, která se bude trumfovat.

Hitman: Codename 47 - recenze

Hitman: Codename 47 - recenzeAutor:MBPublikováno: 22.prosince 2000• Mezera na...

No One Lives Forever

No One Lives Forever - recenzeAutor: LeonPublikováno: 15.listopadu 2000• Čekání ...

The Incredible Adventures of Van Helsing III - recenze

Rok se s rokem sešel a NeocoreGames se vší radostí servírují světu třetí a zároveň poslední pokračování zábavného zabíjení monster s Van Helsingem v hlavní roli. Jak se ale dalo očekávat, příliš horlivé chrlení „plnohodnotných dílů“ se podepsalo nejen na kvalitách dvojky, ale mnohem citelněji na kvalitách trojky. Má tedy vůbec smysl si tohle rozuzlení trilogie pořizovat?

Din's Curse – recenze

O Din's Curse se mluví jako o akčním RPG, v němž dungeony útočí na hráče. Co to ale znamená? Prohodila se role a lovený se stává lovcem? Nebo jen někomu nakynuly marketingové řeči a tahle indie rubačka je stejně tuctová, jako kterákoliv jiná diablovka tam venku? Odpověď na otázku není zase tak jednoduchá, byť samotná hra jednoduchá je.

Mario & Luigi: Dream Team - recenze

Ať už se Mario objeví v jakékoliv hře, vždy je jasné, že bude zachraňovat princeznu Peach ze špinavých pracek Bowsera, a že to bude na dlouhé lokte. Výjimkou není ani RPGčko Mario & Luigi: Dream Team, ve kterém Bowsera doplňuje netopýří král a celá hra trvá desítky, čtete správně, desítky hodin.

Far Cry 3: Blood Dragon - recenze

Píše se rok 2007. Krvavé slunce se skrz jedovaté mraky dívá na zpustošenou krajinu obydlenou draky s laserovým pohledem, zmutovanými krokodýly a fosforeskujícími pštrosy. Kybernetičtí vojáci Omega Force hlídají pevnosti obehnané silovými poli a z jejich podzemních laboratoří se ozývá nářek vědců přinucených k práci na zkázonosné zbrani. Z Kanady se stala kyselá pláň plná radioaktivity a Spojené státy bojují se Sovětským svazem. Hrajete Far Cry 3. A nestačíte se divit.

Oculus Quest – recenze z pohledu běžného hráče

To si tak vyrazíte na párty k sousedům a kamarád se jen tak mezi řečí zmíní, že má doma Oculus Quest. Tu mytickou virtuální realitu, která nepotřebuje počítač, externí trackovací senzory na zdi, složité nastavování. Najednou zjišťujete, že jste půlku víkendové narozeninové akce propařili. Jenže ne v alkoholovém, nýbrž videoherním opojení virtuální realitou.

Detroit: Become Human – recenze

Přestože mám k zápletkám Davida Cage své výhrady, hry od studia Quantic Dream pro mě byly a budou srdeční záležitostí. A to navzdory častým kritickým hlasům, že víc než hry jsou to interaktivní filmy, na které se možná hezky dívá, ale s hraním mají pramálo společného. Naštěstí tu nejsem od toho, abych obhajovala definici toho opravdového hraní, ale proto, abych zhodnotila Detroit: Become Human.

Shadow Warrior 2 - recenze

Čistokrevné akce z pohledu první osoby bývaly žánrem, od kterého jste s určitou jistotou mohli očekávat posouvání designových i technologických hranic. Podařilo se to hrám jako Doom, Quake, Unreal či oběma dílům Half-Life. V posledních letech je však počet vycházejících nepřikrášlených řežeb minimální. Proto se nešlo ubránit jistému smutku, když vyšlo najevo, že druhý díl hry od polského studia Flying Wild Hog, která v roce 2013 zasáhla fanoušky tradičních FPS jako blesk z čistého nebe, svou žánrovou vyhraněnost opouští. Stížnosti nicméně nejsou namístě - Shadow Warrior 2 už sice není čistokrevná střílečka, ale hra je to stále skvělá.

Valiant Hearts: The Great War - recenze

Válka je pořád stejná, alespoň ve hrách. Většinou ji tvůrci prezentují jako poměrně zábavnou kratochvíli, v níž hlavní roli hrají rychlé reflexy a heslo: „Střílej, střílej, poslouchej svého pána.“ Nebo vám ve strategiích někdo vrazí maršálskou hůl a řekne: „Nás mnógo, hlavně sejmi nepřítele a vyhraj.“ Valiant Hearts oproti tomu svěří hráči do rukou osud čtyř hrdinů a jednoho psa, přičemž se snaží vykreslit působivé drama, které se zamýšlí nad tím, jak je válka zbytečná, nehrdinská a ve své podstatě odporná.

Mercenary Kings - recenze

Šlo o lásku na první pohled, která nás spojila na mnoho hodin. Byl to závan nostalgie od úvodní obrazovky, který mě magickým způsobem vrátil do dětských let. Tehdy jsem hrával na bídném počítači rozpixelované plošinovky a na stařičkém mobilu smažil pecky vystavěné okolo těch nejprimitivnějších zápletek. Nyní se ta doba vrátila prostřednictvím hodně nadsazené střílečky Mercenary Kings od Tribute Games. A víte co, já se do ní zamiloval!

Assassin's Creed Pirates - recenze

Někdy stačí jedno slovo a máte jasno. Levoboček Assassin's Creed IV určený pro Android a iOS se proto jmenuje prostě a výstižně Pirates. Je totiž o... pirátech! Na vývoji pracoval přes půl roku čtyřiceti členný tým, v jehož čele stáli producenti Kenwayových dobrodružství, a přesto nebo právě proto Kenwaye nečekejte.

State of Play - recenze dokumentu o jihokorejské eSport scéně

„Strhující dokument o tajuplném světě jihokorejského elektronického sportu.“ Zhruba tohle hlásá o dokumentárním počinu State of Play Stevena Dhoedta oficiální synopse. Pravda je však trošku jiná a daleko lépe vystihuje nový belgický snímek promluva jednoho z hlavních aktérů: „Většina Korejců jen následuje cestu, kterou jim vytyčí rodiče. Základní škola, střední a pak vysoká. Všichni kráčejí po stejné cestě. Já si ale vybral něco jiného. Jmenuji se Lee Jae Dong a jsem profesionální hráč StarCraft II.“

Zeno Clash II - recenze

Vezměte obraz Salvatora Dalího, plastiky Jana Švankmajera a Doylův Ztracený svět a nechte Mika Tysona, aby do nich mlátil tak dlouho, dokud nevytvoří jednolitou hmotu. Pak zavolejte chlapce z chilského studia ACE Team, ať z ní upečou hru – dostanete Zeno Clash, výlet do báječně nesmyslné krajiny osídlené fantastickými bytostmi, které spolu nejraději komunikují pěstními souboji.

NHL 12 - recenze

Je to jedna z největších jistot herního průmyslu. Dětem skončí prázdniny a EA Sports vydá nový ročník série NHL, což s sebou přináší několik průvodních jevů, které se také pravidelně opakují. EA se v dostatečném předstihu začne bít v prsa a do světa vypouštět informace o chystaných změnách a novinkách. No, a když už nové NHL vyjde, začnou se hráči pídit a vyptávat, kde ty novoty jsou.

Need for Speed: Most Wanted - recenze

Jejda, to už je zase podzim? Mohli bychom Needům zas a znovu počítat letokruhy, ohlížet se přes rameno a mudrovat nad tím, že poslední The Run a staronový Most Wanted mají asi tolik společného, co má Veyron s Trabantem. Ale proč se vzájemně zdržovat. Rovnou přeskočíme hodnocení exteriéru a interiéru a nastartujeme. Hmm, nezní to špatně. Dokonce to zní povědomě. Hádanka: Je to závodní arkáda, ale NfS to není. Co to je?

Sanctum 2 - recenze

Kdysi dávno (ne nutně v předaleké galaxii) jsem o prvním Sanctum řekl, že je to spíše příslib nežli plnohodnotná hra a ono se nebylo čemu divit. Map nebylo mnoho, hratelnost a herní koncept byly tehdy do jisté míry experimentální a některé herní mechaniky potřebovaly doladit.

Darksiders: Wrath of War - recenze (PC)

Borci z texaského Vigil Games mají momentálně plné ruce práce s onlinovkou Warhammer 40.000: Dark Millennium Online, ale i přesto si našli čas na PC konverzi své konzolové akční arkády Darksiders, která na začátku roku vyvolala rozporuplné reakce. Většina hráčů sice byla spokojená, ale někteří recenzenti hře vyčítali její naprostou neoriginalitu.

Call of Duty: Advanced Warfare - recenze

Už v recenzi singleplayeru jsem důrazně naznačil, že letos se Call of Duty vrací v překvapivé výborné kondici. A to samé můžu říct i o multiplayeru, který skvělým způsobem spojuje novátorství Sledgehammer Games a tradiční pojetí moderního válečnictví po vzoru Infinity Ward. Návrat tedy slaví nejen v nedávné době zapomenuté prvky nebo herní módy, ale spolu s nimi se k hráčům dostává i svěží moderní řežba, která hráčům téměř jistě vystačí na celý další rok.

The Incredible Adventures of Van Helsing II - recenze

Když se vám jedny dveře zabouchnou před nosem, otevřou se někde jiné... nebo tak nějak se to říká. V podobném duchu tvoří své hry i vývojáři z NeocoreGames a zatímco v prvním dobrodružství potomka slavného lovce upírů Van Helsinga jste řešili problémy napáchané vaším otcem, tentokrát přišel čas, abyste uklidili po sobě. Zaslouží si ale pokračování skutečně dvojku v názvu, když už od pohledu působí v podstatě identicky jako předchůdce?

Lone Survivor - recenze

Zatímco dříve se většina hráčů zajímala hlavně o skvělé grafické zpracování, dnes dokáží ocenit i jiné přednosti. Do módy nám přišlo retro. Těží z toho hlavně vývojáři nezávislých her. A jedním z nich je i Jasper Byrne. Po zajímavých projektech Soul Brother a Soundless Mountain II obohatil indie scénu o další originální titul. Většině chyb svých předešlých her se její tvůrce dokázal vyvarovat, a tak nám vznikl horký aspirant na hororový titul roku.

Stacking - recenze

Podle oblíbené manažerské poučky se správný šéf pozná tak, že si do svého týmu vybírá lidi, kteří jsou v určitých ohledech lepší, než je on sám. Pokud můžu soudit zvenčí, Tim Schafer se podle této rady dokázal zařídit a sehnal do své firmy Double Fine velmi schopné lidi. Vývojář, jehož sláva se momentálně pojí hlavně s úspěšnou kampaní na Kickstarteru, zažíval ještě před pár lety hodně krušné období. Zatímco se „jeho“ Brutal Legend potácela v limbu kvůli přechodu od Activisionu k EA, rozdělil Schafer v rámci interní akce Amnesia Fortnight tým svých vývojářů na čtyři skupiny a dal jim volnou ruku při vytváření konceptů menších stahovatelných titulů.