„Zemřels“ aneb Jak (ne)milujeme žánr Souls her
zdroj: Archiv

„Zemřels“ aneb Jak (ne)milujeme žánr Souls her

24. 11. 2020 18:00 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

Někdo má rád koprovku, někdo radši svíčkovou a dalším se z omáček s knedlíkem chce zvracet, protože jsou moc těžké. A podobně je to i s žánrem Souls. Tisíc lidí a tisíc chutí bylo rovnoměrně rozdistribuováno i v rámci naší redakce. Názorů našich redaktorů je tedy tentokrát jen sedm, ale každý z nás má samozřejmě k téhle přísné sérii a jejím zákonitostem trochu jiný vztah.

Adam Homola

Assassin's Creed Valhalla zdroj: Ubisoft

Přiznám se, že ty pravé Souls hry jdou mimo mě. Nic proti nim nemám a mít teď PlayStation 5, nejspíš to překousnu a Demon’s Souls si zahraju. Jen jsem nikdy neměl potřebu zkoušet jakýkoliv díl hlavní série na jiných platformách a popravdě mě to neláká ani dnes.

Ne ani tak kvůli specifickým mechanikám definujícím celý subžánr. Proti těm nic nemám, naopak mi přijdou stejně dobře vymyšlené jako lákavé. Od hraní hlavních soulsovek mě dlouhodobě odrazuje jejich vizuál. Temný, místy až depresivní a obecně nehezký. Každý díl na mě působí jednoduše tak, že v jeho prostředí nechci trávit čas.

Což mimochodem neplatí jen sérii Souls, ale i o dalších adeptech kráčejících v Mijazakiho šlépějích. Lords of the Fallen je zaměnitelný a působí příliš tuctově. Bloodborne zase zbytečně temně. A třeba takové The Surge mi přijde vyloženě odpudivé.

I proto mě místo Souls her lákají spíše tituly, které se jimi inspirují a klíčové prvky subžánru implementují jen jako více či méně výrazný doplněk. Klidně na nich mohou i stavět základy hratelnosti, pokud jsou (či skrze nastavení obtížnosti mohou být) tyhle prvky podtaktované způsobem, kdy jsou ve výsledku přístupnější, vhodné i pro méně trpělivé.

Dobrým příkladem takového přístupu je Star Wars Jedi: Fallen Order. Ten jsem si užíval od začátku do konce a tamní soulsovské prvky mě upřímně bavily. Dalším, možná už trochu víc hardcore příkladem je Dead Cells, jedna z mých nejoblíbenějších her roku 2018. Pořád jsem ji sice nedohrál, ale z těch desítek hodin strávených v jejím nekompromisním a bleskově responzivním světě mě bavila každá minuta.

Souls prvky vítám i tam, kde by mě jejich přínos samotného nenapadl. Jakkoliv mě tak třeba v aktuálním Assassin’s Creed Valhalla souboje s náhodnými vojáky teď už nudí, souboje s těmi nejnáročnějšími bossy jsou jiné kafe. Právě v nich to Ubisoftu trochu soulsovatí a minimálně za mě je to v rámci série cesta správným směrem.

Pavel Makal

Demon's Souls (Remake) zdroj: ResetEra

Asi se ode mě čeká dlouhá tiráda na téma, jak jsou Souls mou nejoblíběnější sérií, jak podle mě neexistuje lepší žánr a jak podobné hry hrají praví muži a komu přijdou moc těžké, je hráčské máslo a měl by to napravit.

Skutečnost je ale trochu jiná. Nejsem v nich nijak zvlášť dobrý, ani po skoro dekádě kočkování neprocházím novými iteracemi se zíváním a prstem v nose a drtivou většinou Souls her si musím poctivě „prosedět“, což je zejména při recenzování hodně adrenalinové. Navíc ani nepatřím k těm, kteří by se honili za optimálními buildy, cizelovali svou postavu do optimální podoby a střídali vybavení podle potřeby aktuální situace.

Souls, tedy ty pravé od FromSoftware, mi mnohem více učarovaly svým způsobem vyprávění, onou aurou tajemství, která nechává spoustu prázdných míst pro fantazii a dohady fanouškovské komunity, které se vlečou roky a představuji si, jak je Hidetaka Mijazaki zpovzdálí sleduje s potměšilým úsměvem.

Miluju smutnou atmosféru trilogie Dark Souls, kde z pompézní architektury bolestně sálá sláva dávno ztracených a zapomenutých dnů a tragické osudy prakticky každé postavy, na niž narazíte. Miluju gotický horor Bloodborne, který zhruba v polovině hry přešaltruje ze zdánlivě banální vlkodlačí nákazy na kosmický děs lovecraftovských rozměrů. A miluju i nešťastný příběh mlhou zahalené Boletarie, kde to celé začalo.

Souls pro mě vyjma samotného hraní znamenají desítky hodin strávených po wikipediích, zkoumání popisů jednotlivých předmětů, sledování videí a skládání mozaiky toho, co se v krásně vybudovaných světech skutečně přihodilo. Ve světě, kde jsou hry svým vyprávěním často tolik exaktní a vše servírují na zlatém podnose bez možnosti vlastní interpretace, jsou pro mě Souls nesmírně osvěžující.

Z pohledu hratelnosti pak pro mě Souls skvěle naplňují onu magickou formulku „snaha versus odměna“. Právě FromSoft do svých her dokáže dát tak akorát velkou míru výzvy, aby i neúspěšné pokusy motivovaly k okamžitému dalšímu snažení, protože TENTOKRÁT to už přece určitě vyjde. Obtížnost musí být vždy férová, jakmile začne soulslike hra podvádět a házet hráči pod nohy klacky, které nemůže ovlivnit, případně jej lacině zabíjí jen pro budování frustrace, je to špatně.

Žánr sám dávno přerostl do mainstreamu a kromě FromSoftu se do něj snaží zasáhnout čím dál častěji i ostatní, nebo si aspoň půjčují jeho dílčí mechanismy. Z mého skromného pohledu se ale původním autorům dokázali skutečně vyrovnat snad jen vývojáři z Team Ninja se svým Niohem.

Jsem moc zvědavý, kam nás Mijazaki vezme příště, těším se na Elden Ring a zároveň (pro mnohé kontroverzně) říkám, že si nepřeju druhé Bloodborne, protože zkušenosti ukázaly, že právě tenhle autor je nejsilnější v tvoření nových světů. Příběh prokletého Yharnamu byl odvyprávěn a nepotřebuje, aby k němu bylo cokoli dopisováno. 

Alžběta Trojanová

Bloodborne zdroj: Vlastní

Soulsovky mě ve svojí podstatě vždycky odrazovaly. Přišlo mi to jako série her, která je designovaná k frustraci. Jasně, na konci přijde ten moment odměny, že jste překonali sami sebe a něco jste skutečně dokázali, jenže to všechno jde proti mojí vlastní přirozenosti.

Jsem člověk, co nemá rád překážky. Není to možná věc, kterou bych se měla chlubit, protože dneska to není trendy vlastnost, ale je to tak. Jakýkoliv koníček, co jsem zkoušela, mi musel na začátku jít. Pokud ne, většinou jsem ho rychle opustila. Potřebuju pozitivní posilování. Jsem jak pes, chci svůj keksík za každé malé vítězství a to mě posouvá dopředu. Soulsovka pro mě představuje přesný opak. Možná to ani nemusí být pravda, ale ta pověst, co sérii Souls předchází, je zkrátka silnější než touha si to zažít sám. 

Moje přesvědčení se ovšem začalo nepatrně lámat, když jsem si pustila naprosto fantastické video od jednoho z mých nejmilovanějších tvůrců na Youtube, Hbomberguy. Ten stvořil téměř hodinu a půl dlouhou esej, ve které vysvětluje, proč je Bloodborne fantastická hra a proč právě tenhle titul řadu lidí přivedl k soulsovkám. A musím říct, že mě to vlastně přesvědčilo. 

Argumenty obsažené ve videu dávaly perfektní smysl. Ukázaly, že soulsovky nejsou jenom o utrpení a nějaké masochistické masturbaci. Na druhou stranu je to hodinu a půl dlouhé video. Když strávíte takovou dobu u jakéhokoliv tématu, začne vás to lámat, ať chcete, nebo ne. Lidi, co věří v placatou Zemi by mohli vyprávět. 

Každopádně jsem Bloodborne zařadila do chlívečku restů s tím, že si ho musím zahrát. Tedy samozřejmě někdy v budoucnu. Někdy, až na to bude čas. A chuť. Až budu mít dohrané Prey a Alien: Isolation a konečně dojedu toho Hitmana a… a… a… asi tunu dalších her, co mám na tomhle seznamu. Tak uvidíme. Kdo ví. Třeba se nakonec taky stanu součástí kultu.

Patrik Hajda

Dark Souls III zdroj: Archiv

Úplně poprvé jsem přišel do styku se soulsovkou v době, kdy jsem neměl nejmenší ponětí o tom, co to ta soulsovka je. Už si nepamatuji, kde a od koho jsem se dozvěděl, že je to prostě super RPG, ale vím, že jiné indicie jsem nedostal.

Zlákán touhou zahrát si další skvělé fantasy RPG jsem nainstaloval první Dark Souls, zemřel mnohokrát v „boji“ s jedním z prvních chabých nepřátel, hru se vztekem v očích odinstaloval a klel směrem k vývojářům, nechápaje jejich neschopnost odladit hru a drzost vydat něco tak nesmyslně a nezábavně náročného…

Trvalo mnoho let, než jsem pochopil, že to byl tvůrčí záměr. S novými informacemi jsem se odhodlal vyzkoušet Dark Souls III a byl jsem pohlcen. Od přírody nejsem trpělivý člověk, o to větší pro mě bylo překvapení, že mě hra nefrustruje. Napomohl tomu i její krásně temný svět a všudypřítomná epičnost (fascinovala mě každá zbraň, zbroj, boss i běžný nepřátelský bídák, nemluvě o soubojovém systému jako takovém).

Nicméně má přirozenost mi bránila v dohrání takové hry. Jakmile něco nerecenzuji, málokdy u toho vydržím do konce a v tomto případě je konec ještě mnohem vzdálenější. Dříve či později se objeví nové lákadlo, které mě od současného zážitku odtáhne. A protože jsem tehdy zrovna objevil pro mě nový žánr, chtěl jsem z něj ochutnat další plody.

Pár hodin jsem strávil v Bloodborne, ale buď jsem zrovna nebyl v dobrém rozpoložení, nebo mi hra jednoduše nesedla. K mému překvapení jsme mnohem víc času ztratil v lehce opovrhované „kopírce“ Lords of the Fallen, kde jsem žasnul například nad částicovými efekty doprovázející útoky ohnivými zbraněmi. Ta hra jednoduše vypadala famózně.

Takže strach ze soulsovek mě rychle opustil, a i když nikdy nešlo o hry, u kterých bych vydržel desítky hodin, hrozně rád jsem je objevoval. O mém někdejším vztahu k nim pak nejlépe vypovídá The Surge, protože nikdy předtím bych si nepomyslel, že bych se něco takového odvážil dobrovolně zrecenzovat.

Ale The Surge mě silně přitahovalo, protože po všech těch fantasy soulsovkách se někdo konečně pokusil ozvláštnit žánr novým prostředím a sci-fi slibovalo inovativní mechanismy (úplně jiné zbraně a možnost odkrajovat části nepřátelských robotů pro vlastní potřeby zněly prostě fantasticky). Nakonec to nebylo bezchybné, ale dodnes si myslím, že jde o nedoceněné dílo.

Teď to možná bude znít, že mě The Surge zkazilo, ale fakt, že to byla má poslední soulsovka, má úplně jiný důvod. Už jsem se nabažil a dostal jsem se do fáze, kdy dávám přednost většímu klidu a hlavně po hrách požaduji, aby šly neustále kupředu. Vychází jich čím dál tím víc, času je čím dál tím míň a já ho nechci trávit opakováním téhož po mnoho hodin.

The Surge 2 mě proto nechal chladným, remake Demon’s Souls mě sice vábí do svých tenat, ale mám před ním ve wishlistu asi 20 her, kterým dám s radostí přednost. Navždy ovšem půjde o žánr, který mě nepřestane fascinovat, má u mě své speciální místo, chovám k němu neskonalý respekt a jsem vděčný za všechny ty zážitky, kterými mě obdařil.

V dohledné budoucnosti však nepatří k tomu, čemu bych se chtěl více věnovat. Ale třeba se objeví nějaký nový, hodně originální titul, který ve mně opět zažehne ten sebemrskačský plamen a touhu. Upřímně doufám, že jednou taková chvíle skutečně nadejde.

Aleš Smutný

Demon's Souls zdroj: Archiv

Tuhle cestu jsem začal v roce 2009 s hongkongským diskem Demon’s Souls a nutno říct, že za tu předlouhou dobu se můj vztah k „Souls“ žánru dost měnil. Popravdě, nic už nikdy nedokáže zopakovat to prvotní okouzlení zcela neznámým světem a pravidly. To prozkoumávání, jak všechno funguje, protože tehdy ještě nebyly wiki zdroje, natož nějaké návody, a zdroje informací vám vznikaly doslova před očima a pod rukama. Nešlo jen o tolik zprofanované „budete pořád a pořád umírat“ ale i o spoustu detailů, jako byly zbraně, které se odrážely od příliš sevřených stěn, funkce měnícího se světa na pozadí a mytologie dávkovaná pipetou. Kouzelné a dnes již neopakovatelné časy.

Pak přišly Dark Souls, skvělá hra a přechod žánru do mainstreamu. Dvojka, trojka… A jakkoliv to byly objektivně skvělé hry, jen minimálně se měnící hlavní design se mi začal zajídat. Mozek mi sice říkal, že ano, jde o výjimečné tituly, ale srdce už vyprahlo a teskně toužilo po něčem novém, jako byly Demon’s Souls.

Náhražky jako Lords of the Fallen nebo nedejbože The Surge považuji za nehodné mé pozornosti. Ve skutečnosti tu jsou dva výjimečné tituly, které mě dokázaly uspokojit. Bloodborne se svojí stylizací a překopáním soubojového systému mě sice stál opravdu hodně, hodně nervů a nadávání, že už nikdy nebudu recenzovat nic od From Software (a přitom jsem měl prostě jen období, kdy mi hry nešly a o půl roku později jsem jím prošel mnohem snáz).

A pak je tu Nioh, který úspěšně kombinuje Onimushu se Souls a podle mě celý koncept povyšuje. Zakomponování více postojů i akčnější zpracování soubojového systému a výbavy mi nabídly obrovské oživení, které ve mně zase vyvolalo touhu prodírat se dál i přes opakovaná úmrtí. Nioh pro stále se vyvíjející žánr udělal víc než třeba jinak skvělé Sekiro. Tam je vynikající důraz na soubojový systém a ne na výbavu, což hru dělá pro některé těžší, ale rozhodně i jasnější, protože víte, že prostě ještě nejste dost dobří.

Popravdě se teď k „soulsovkám“ vracím jen občasně, za což může únava žánrem kombinovaná s faktem, že času je také méně a jde o typ her, které času vyžadují opravdu hodně. Takže teď budu rekreačně hrát Demon’s Souls a čekat, co vzejde z Elden Ringu. A také časem dojedu nový run prvního Niohu na kusarigama build. Ale pomalu a v klidu. Ostatně, jestli mě tenhle žánr něco naučil, je to trpělivost a ochota jít hlavou proti zdi (bossovi) klidně padesátkrát za sebou.

Šárka Tmějová

Dark Souls zdroj: Archiv

Soulsborne sérii považuju za jednu ze špiček herního designu. Miluju její atmosféru, schopnost odměňovat těžce vydřený úspěch i nutnost porozumět náznakům (a dlouze si lore studovat na Wikipedii, protože jen z hraní se do něj proniká těžce) a interpretovat si je s dávkou vlastní fantazie. Hlavně ten falešný britský přízvuk a podivné chichotání!

Neupírám jí ani její kultovní status, ale tvrdé jádro komunity mě vlastně dost irituje. Jak je totiž série skvělá, je taky i řádně nadhodnocená. Velká část obtížnosti spočívá akorát v tom, že trestá naši netrpělivost a tendenci mít nepřátele rychle z krku. Ale jakmile se naučíte jejich sadů pohybů, máte úspěch prakticky v kapse.

Nemám problém si přiznat, že jsem netrpělivá a nemám problém přiznat, že jsem se u prvních Dark Souls 90 % času vůbec nebavila. Ne že by mě frustrovaly, ale spíš byly zábavné asi jako čekat ve frontě na poště, kde vám balíček vydají, jen pokud k přepážce skočíte ve správný moment s tím, že vás při čekání možná od stropu sestřelí lukostřelec s naváděným šípem.

No a když jsem je dohrála, slibovaná „got gud“ korunka se nedostavila. Neměla jsem potřebu jít se se svým úspěchem chlubit na internet, hodiny ho probírat s ostatními masochisty, kteří se na rozdíl ode mě zřejmě rozhodli být na svůj kink pyšní. Zkrátka mě to nijak nezměnilo, neměla jsem tendence začít okamžitě hrát znovu a nípat si okraje celící se rány.

První Dark Souls pro mě nejsou nejlepší hrou desetiletí, a kdybych měla dávat dohromady nějaký osobní žebříček, nejspíš by se dostaly do první padesátky, ale nijak zvlášť vysoko. Podobně to mám i s ostatními plody z Mijazakiho zahrádky – takové Bloodborne bych dokonce dala o trochu výš, ale spíš kvůli viktoriánsky lovecraftovskému zasazení a soundtracku než proto, že mi jeho hratelnost tolik učarovala.

Vašek Pecháček

Dark Souls II zdroj: Archiv

Pane jo, vy jste se teda rozkecali! V rámci prostorové a časové úspornosti to radši vezmu stručněji: Hrál jsem první dva díly Dark Souls a naprosto dokonale chápu, proč je lidé zbožňují. I mě samozřejmě bavilo sledování sebe sama, kterak se zlepšuju a umírám čím dál tím méně uboze, i já jsem si užíval kryptické nápovědy rozeseté po tíživě temném světě.

Ale ve finále u mě převážil stres. Když jsem pomyslel na to, že bych mohl zapnout Bloodborne nebo Dark Souls 3, srdce mi poskočilo strachem z té práce, z mentální námahy, kterou budu muset vynaložit, abych svoje prsty a svůj mozek opět naučil fungovat bez jediné chybičky.

Mít tak míň her, stoprocentně bych svou ustrašenou lenost překonal a do soulsovek se zase vrátil, jenže her je naopak čím dál tím víc, seznam těch, které si prostě musím zahrát, se rok co rok rozrůstá a setrvačnost mě žene pořád dál a dál, pryč od bolestivě příjemného stisku Mijazakiho náruče. Kdo ví, jestli mu vůbec ještě někdy podlehnu.

Nejnovější články