Stále v útlumu
Krizi RTS nelze podceňovat, ale ani přeceňovat. Rozhodně nelze říct, že strategie celkově vypadají nuzně – když si definici RTS rozšíříme na ságu Total War a hry Paradoxu, objevíme barvitější mozaiku různých jmen. Díky restartu značky XCOM se vrací dokonce řada tahových strategií. Jsou to tedy především tradiční RTS hry, co strádá.
Na druhou stranu, ačkoliv strategie obecně neustupují, nelze ani říct, že jsou na vzestupu. Mezi lety 1995 až 1999 vyšlo v mainstreamových vodách skoro 90 tahových strategií a přes 80 real-time strategií. Za stejnou pětiletku mezi lety 2013 až 2017 to bylo jen něco přes 40 tahových strategií a kolem 40 real-time strategií (včetně datadisků a remasterů). A to se herní průmysl mezi koncem 90. let a současnou periodou podstatně zvětšil.
zdroj: Archiv
Jak a proč k téhle stagnaci dochází, o tom by se dalo polemizovat hodiny. Sami vývojáři o důvodech nemají zcela jasno, jinak by s tím zřejmě něco udělali. Značnou roli hraje dnešní význam multiplatformního hraní (přestože strategie pro konzole mohou úspěšně vzniknout) a nutnost multitaskingu. Ani zde to ovšem není jediný důvod. Podobně malý růst lze sledovat i u MOBA her mimo Dota 2 a League of Legends, které kdysi měly RTS nahradit.
Je však také možné, že namísto snahy o propojení strategií s FPS, jak se dnes snaží řada hybridů snažících se o rychlou a snadnou hru více hráčů, chybí žánru zcela jiná inspirace – silnější propojení s RPG a adventurami. Několik experimentů mezi strategiemi totiž v poslední době vyvolalo jisté vlny jenom díky tomu, že hru jednoho hráče pojaly podstatně odlišně od předešlých titulů.
Stvořit svůj vlastní příběh
This Is the Police, XCOM 2 a Burden of Command jsou tři odlišné příklady strategií. This Is the Police je vlastně spíš manažer policejní stanice (a jejího působení ve městě). Ve svých mechanikách nabízí relativně málo strategie. XCOM 2 je naopak profláklá tahovka. A druhoválečná Burden of Command připomíná cosi mezi Commandos a Sudden Strike, i když není ještě úplně jasné, bude-li vůbec zdárně dokončena. Přesto mají jedno společné.
Každá z nich po svém tahá inspiraci z příběhově orientovaných RPG her a adventur.
This Is the Police tak činí v duchu staré školy. Hra je striktně rozdělena na strategickou část, kdy den po dni spravujete vysílání hlídek po mapě města, a na příběhovou část, kdy kormidluje stárnoucího šéfa policie posledními měsíci před jeho cestou do důchodu.
Příběh využívající klišé klasických osmdesátkových detektivek a dotýkající se témat policejního násilí a korupce si vysloužil virální popularitu. Stalo se tak mimo jiné i díky tomu, že se hráč skrze zápletku může ztotožnit s plejádou dnešních kontroverzí nebo se proti nim vymezit. Hra samotná postrádá svižnější hratelnost. Co tak This Is the Police zachraňuje, je právě propojení s dějovou linkou.
zdroj: Archiv
XCOM 2 naproti tomu samozřejmě opakuje zejména osvědčené recepty své série (a taktických tahovek obecně), přesto je v něm znát silnější důraz na úpravu hráčova vlastního bratrstva neohrožených. Rozdíl nejlépe vytane při srovnání původního XCOM: Enemy Unknown s jeho pokračováním. Míra úprav, memoriálů i plakátů s bojovníky, které si hráč vypiplává – a tím více ho zasáhne jejich smrt – jde zkrátka na ruku „psaní“ si svého vlastního příběhu.
Zatímco jiné strategie, včetně těch populárních (Civilization VI), mají stále problém naservírovat hráči identifikaci s hrdiny, XCOM 2 rozhodně nikoliv. Snad jedinou strategií s tak silnými mechanikami přimknutí se k postavám je z poslední dekády Crusader Kings II.
zdroj: Archiv
Konečně Burden of Command by hráči rád naservíroval možnost projít 18 misí postavených především na rozhodování o tom, kdo z vašich podřízených vlivem rozhodnutí velitele bude žít, a kdo naopak zemře. Obětujete své (pokud možno) sympatické vojáky v zájmu mise... anebo nikoliv? Jak přesně to bude v praxi fungovat je vzhledem k vývojové fázi Burden of Command momentálně neznámé. Je však vidět, že styčné body v podobě důrazu na postavy a dilemata hra sdílí jak s This Is the Police, tak s XCOMem.
zdroj: Archiv
Šance pro komunitu
Sluší se dodat, že o něco podobného se nakonec snažilo i trio dílů druhého StarCraftu. Na úrovni kampaně pak něco podobného předvádějí nejen RTS po několik desetiletí skrze větvící se kampaň. Minimálně This Is the Police a Burden of Command lze vnímat jako jakési pokračování nápadu z Wings of Liberty.
I pokud by se vývojáři neinspirovali tímhle přístupem vědomě, v současném nevelkém počtu strategií je alespoň znát, že určitý počet tvůrců smýšlí podobně – a snaží se v žánru strategií implementovat nápady větvícího se singleplayeru rámcově podobným způsobem.
Doposud se vývojáři strategií inspirovali u akčních her (snahou o kratší online mače) nebo RPG (vytvořením RPG postupu hrdinů a připodobňováním se k MOBA žánru), avšak trend snahy o rozmanitý singleplayer je poměrně nový. A to navzdory tomu, že RTS v 90. letech platily spolu s adventurami za vůbec první hry, které se snažily o cosi na způsob filmového vyprávění zápletky mezi misemi.
Command & Conquer se proslavil na svou dobu dobře fungujícími filmečky, StarCraft zase hráčům umožnil projít si regulérní vesmírnou operou. Dokonce i srovnání původní Dune vs. Dune 2 ukazuje, že příběhová kampaň byla pevnou součástí RTS již v její embryonální fázi.
Silná hra jednoho hráče, v níž hráč čelí nejen dilematům hratelnosti, ale i zápletky, se osvědčila právě u tradičních RPG jako série Mass Effect či Zaklínač. Lze se tak dovtípit, že by dobře postavená kampaň plná nejen zábavných misí, ale i nosné látky a rozhodování mohla ke strategiím přivést nové hráče preferující singleplayer, kteří hře více hráčů do významnější míry neholdují.
zdroj: Archiv
Zda se to někdy stane, to je samozřejmě otázka – stejně jako je při třech a půl vyjmenovaných hrách zatím obtížné mluvit o nějakém trendu. Přesto dává smysl zkusit něco nového, protože když pomineme etablované série jako StarCraft (který je také už do značné míry stínem své dávné slávy) nebo Age of Empires, snaha o zjednodušení strategií až na kost zjevně, vzdor víc jak desetiletí snah, nepřináší ovoce.
Možná že je tak čas na přesně opačný přístup, tedy právě důraz na co nejpropracovanější singleplayer. Takový singleplayer, u něhož by bylo možné strávit desítky hodin, kladl by důraz na sympatické postavy, náročná dilemata a maximální znovuhratelnost.
Těžko věštit budoucnost. Minimálně z pohledu strategií snažících se o výraznější zápletku se však zdá, že se celý RTS žánr poslední dekádu inspiroval u zcela špatných stránek FPS a RPG. Snad přišel čas to změnit a znovu strategie alespoň trochu vrátit na výsluní.
