7 titulů inspirovaných Lovecraftem ukazuje, jak hry dodnes zápasí s kosmicismem
zdroj: Vlastní foto autora

7 titulů inspirovaných Lovecraftem ukazuje, jak hry dodnes zápasí s kosmicismem

3. 3. 2018 18:00 | Téma | autor: Ladislav Loukota |

Je jen málo autorů, kteří ovlivnili popkulturu 20. století tak moc jako H. P. Lovecraft. Ačkoliv by z toho zřejmě neměl velkou radost, potvory a myšlenky inspirované Cthulhu a Lovecraftovým kosmicismem na nás dnes čouhají z nepřeberného množství filmů, komiksů, knih i her. Jenže právě interaktivní žánr má ze své povahy s adaptací Lovecrafta největší trable. Ilustruje to i skutečnost, že nejlepší lovecraftovské hry jsme se po dvou desetiletích snah dočkali teprve nedávno. Pojďme se podívat na sedmičku titulů, které se nutně neodehrávají přímo v lovecraftovském univerzu, ale nejlépe vyjadřují jeho hlavní myšlenky a motivy.

7) Alone in the Dark

Alone in the Dark, jeden ze základních kamenů žánru hororových survivalů, se krom E. A. Poea přímo inspiroval právě v lovecraftovském světě. Krom přítomnosti hned několika bestií z lovecraftovské mytologie dojde i na relativně podobnou atmosféru a zmínku Necronomiconu.

V čistokrevném herním hororu se lovecraftovské motivy objevují nejčastěji a nejautentičtěji. Zmínit by bylo možné i první Amnesii, kde hráčův avatar beze zbraní nejlépe vystihuje pocit pomatených a bezbranných lovecraftovských protagonistů. Samozřejmě, pokud hrdinové na konci hororu uniknou a nahánějí monstra úspěšně po celé Zemi jako v pokračováních Alone in the Dark, tak je dojem z akurátnosti vůči H. P. poněkud snížen.

To je však tak trochu osud her. Oficiální souhrn témat lovecraftovského hororu se zaměřuje na několik základních motivů: křehkost zdravého rozumu tváří v tvář "pravdě" o povaze vesmíru následovaná anti-antropocentrismem ("na lidech nezáleží"), což vše shrnuje ideu kosmicismu. No a pak je taky často k vidění spousta slizu a chapadel.

Lovecraftovští hrdinové ve hrách často přicházejí do kontaktu s prastarými hrůzami a třeba jim i uniknou, ale nakonec obvykle nemohou zešílet. Pak by totiž hra musela vzít hráčům z rukou ovládání, a to se v interaktivní zábavě příliš nenosí.

6) Mass Effect

Již první Quake představil ve svém finále cthulhuovskou potvoru, a obdobný trend pokračuje třeba v trilogii Mass Effect. Její ústřední záporáky Reapery opět notně inspiroval Cthulhu. TV Tropes je popisuje jako jakýsi "Lovecraft-lite", tedy něco, co má vlastnosti lovecraftovské mytologie, ale nikoliv absolutně. Nad Reapery hráč mohl zvítězit a ani se z toho jeho avatar nezbláznil, alespoň pokud nevěříte teorii o indoktrinaci.

Většině her inspirovaných Lovecraftem je vlastní jedna věc: možnost nad kosmicismem zvítězit, ač třeba s bolestmi. To je důkaz myšlenky, kterou jsem nadhodil před chvílí. Lovecraftovské ideje se perou s interaktivitou. Existuje nějaká cesta ven?

5) The Secret World

Tento konflikt je vidět na jedné z nejprominentnějších lovecraftovských her posledního desetiletí, onlinovce The Secret World, která si přímo dala za cíl vytvořit jakýsi mix hororové mytologie včetně té lovecraftovské. Uvnitř The Secret World se vyplnily všechny konspirace, od existence Iluminátů přes dutou Zemi až po nejrůznější lovecraftovské horory. Hra krom Stephena Kinga odkazuje na klasické lovecraftovské kulisy, a při pohledu na statické obrázky se jí i daří navozovat správnou atmosféru... 

Pocit z hraní však starému dobrému H. P. čest nedělá. The Secret World hráči nabídne de facto nadpřirozené superhrdiny, kteří běžně disponují nesmrtelností a schopnostmi, které by zahanbily i Avengers. Obojí jde zásadně proti tématům Lovecrafta.

Pokud nemáte zázračné štěstí na akurátně roleplayující sortu hráčů, průzkum hlavních dějišť je díky přelidnění infantilními superhrdiny poněkud antiklimatický. Ani ty nejlepší cutscény a modely potom skutečnou atmosféru jako od Lovecrafta zkrátka nevyčarují.

The Secret World - Wall of Cthulhu zdroj: Dead End Thrills
4) Alan Wake

Alan Wake naznačuje, že interaktivita se s Lovecraftem nutně prát nemusí. Hra se sice rovným dílem inspiruje u Stephena Kinga, co do atmosféry pobřežního městečka i elementů šílenství si však může podat ruce také s Lovecraftem, a to dost možná spíš než většina her na našem seznamu. Krom zasazení navíc titul kreativně řeší i reprezentaci nestability hlavní postavy v herních mechanikách.

Alan se v kingovském duchu ocitne sám uvnitř příběhu ze svého románu, což je konečně první dobré řešení, jak reprezentovat lovecraftovskou realitu plnou děsů a běsů: hrát na to, že se nám avatar prostě pomátl. Spolu s tím proti zdejším monstrům nefungují běžné zbraně, alespoň dokud je s pomocí kužele baterky nezbavíte posedlosti.

Výsledkem je svého druhu kočkopes, který nesklidil zrovna univerzální ovace. Ukazuje však, že s trochou snahy a postmoderním vyprávěním příběhu lze skloubit i relativně běžné žánry a lovecraftovský příběh. Stačí vlastně říct, že hlavní postava hráčům jako nespolehlivý vypravěč tak trochu lže, a podpořit to náležitě upravenou hratelností.

Alan Wake zdroj: tisková zpráva

3) X-COM: Terror from the Deep

Nabízí se ještě jedno řešení, jak obejít problém kolabujících hráčských postav střetávajících se s prastarými hrůzami. Dejte hráči kontrolu nad větším počtem hrdinů, nikoliv na jediným nebožákem. Když se vám na mořském dně tváří v tvář mimozemské invazi zblázní celé komando v Terror from the Deep, druhém dílu klasické série X-COM, můžete klidně hrát dál. Jenom máte zkrátka o jednotku méně.

Jistě, na konci hru tak jako onak dokončíte a lovecraftovská témata zbytečnosti lidského konání stejně poněkud popřete. Daň za to však bude mnohem větší než v jiných herních žánrech, a s trochou kreativního psaní lze i takové vítězství označit za dočasné.

Strategie se při bližším náhledu vůbec ukazují být nedoceněnou frontou interaktivního hororu. Taktéž další pozapomenutý titul, Clockwork Empires, si bere lovecraftismus na paškál. Hráče nechá budovat zámořskou kolonii ve steampunkovém duchu, zároveň mu však jako hlavního záporáka do cesty postaví nakažlivé šílenství, které si jeho kolonisté mezi sebou předávají a mají po něm chuť vyvolávat prastaré hrůzy.

V žánru FPS nebo RPG by infekce šílenstvím nebo panikou nutně musela hráči vzít kontrolu z rukou, na což hráči obecně reagují velmi špatně. V X-COMu nebo Clockwork Empires jde však o všední šlamastiku určenou k překonání.

2) Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

Ještě donedávna byly nejlepší hrou na motivy Lovecrafta právě Dark Corners of the Earth. Koneckonců jde o relativně věrnou adaptaci románu The Shadow Over Innsmouth. A plusové body hra sbírá i za to, že opět disponuje jistou mírou propojení mechanik FPS a RPG s lovecraftovskými nezbytnostmi, jako je (hádáte správně) simulace šílenství protagonisty. Vzdor držení se předlohy a snaze o propojení interaktivity s kosmicismem mají však Dark Corners of the Earth zásadní problémy ve své druhé polovině.

Od okamžiku, kdy se hra překotí blíže své akční povaze a do situace v Innsmouthu se vloží americká armáda a námořnictvo, jde původní atmosféra poněkud do kytek. Dark Corners se vzdor silné první třetině následně přiblíží Mass Effectu a jeho scénám, kdy do Reapera střílíte z kulometu na zadní korbě džípu. Šlo zřejmě o nezbytnou součást evoluce směřující k našemu vítězi, nic však neshrnuje rozpor her a Lovecrafta tak silně, jako právě tento oficiální titul.

1) Bloodborne

Zřejmě nejlepší tradiční hrou, která kombinuje Lovecrafta a běžně přístupné herní mechaniky, je dva roky starý levoboček série Souls, Bloodborne. Vzdor jisté přítomnosti hororových klišé ve své první třetině, kdy Bloodborne působí spíše jako kopie Van Helsinga, se totiž hra od poloviny stane lovecraftovskou perlou par excellence. A nejde opět jenom o fyzickou přítomnost monster jako vystřižených z Lovecrafta nebo machinace šíleného kultu.

Součástí mechanik je také zvyšující se "Insight" sloužící jako platidlo za dodatečné schopnosti. S větším počtem Insight se však hráči před očima mění herní svět včetně zrudnutí nebe nebo lovecraftovských monster, a spolu s tím se snižuje odolnost hráče vůči mechanice Frenzy způsobované obludami.

V součtu je tak jako v Lovecraftovi možné doslova zemřít při pohledu na některé potvory, ale daná situace pramení z mechanik, nikoliv jen animaček. Filozofie Bloodborne je obecně velmi blízko modernizovanému náhledu na kosmicismus i co do zápletky, level designu a reálií, ačkoliv tu máme po čertech málo kulis Nové Anglie.

Závěrem se zdá, že nesnadný vztah mezi hrami a Lovecraftem je nakonec přece jenom možné kreativně posílit. Jenom je pro dané spojení třeba o něco více umu, než by bylo nutné v jiných médiích.

zdroj: Archiv

Nejnovější články