zavřít

Je spojení středověku a počítačových her ideální?

PlayStation 4 Windows Xbox 360 MAC Xbox One

- Téma autor: Aleš Smutný Komentáře: 0

Středověk a videohry. Teoreticky by toto spojení mělo fungovat, a to přímo skvěle. Vždyť videohry jsou jako dělané pro exkurze „jinam“. Můžete se v nich podívat do jiné země, na jinou planetu, do jiné galaxie. Můžete se vydat do jiné časové roviny. Nebo alespoň můžete dělat něco, co by vám v reálném světě vyneslo přinejmenším doživotí a nejspíš i funus. A středověk je přeci tak oblíbený, byť často zprofanovaný romantizovanými představami. Takže je zcela logické, že máme spoustu her, které nás do středověku vezmou. Jenže... my je nemáme.

Ne, že by se hry středověku záměrně vyhýbaly, ale většinou vyhledávají jen určitou formu, do které dané období nacpou, občas dost nevybíravě. Ale že bychom mohli mluvit o nějakém zástupu titulů, které vám umožní nakráčet do historie a procházet se ve virtuálním obrazu dob minulých, to ne. Popravdě řečeno je jich pár a ono vyobrazení se jim daří jen v některých případech a občas ještě s přivřením očí. Nejchytřeji na to jdou paradoxně hry, které spoléhají na vaši imaginaci a většinu věcí popisují v ryze textové podobě – kupříkladu vynikající RPG strategie Crusader Kings II, která zároveň patří k tomu nejlepšímu, co si můžete se středověkou tematikou zahrát.

Radši si to domysli

Tím se dostávám k největší bolesti středověkých her. Buď musí ukazovat málo, nebo musí ukázat vše. A pokud ukážou vše, často je výsledný obraz nedostatečný pro dokonalé ponoření se do hry a její atmosféry. První cestou, tedy metodou „ukážeme jen fragment“, se vydávají strategie všeho druhu. Crusader Kings II jde cestou naprosté abstrakce, kdy nad mapou Evropy vykresluje váš mozek na základě textových vjemů dobová dramata, do kterých se velmi snadno ponoříte na desítky hodin. Jde o hru, u níž po chvíli vztekle vykřikujete, jak může být váš virtuální syn tak blbý, šokovaně přihlížíte intrikám, které vás připravily o území, nebo dumáte, zda se spustit s manželkou svého vojevůdce, však on to Bůh jistě odpustí...

Strategie zaměřené víc válečnickým směrem pak ukazují jen fragment z toho, co středověk nabízí, tedy vojsko a jeho více či méně zjednodušenou podobu. Asi nikdo z nás si nemyslí, že Age of Empires II je nějaká věrná adaptace historie. Nebrání jí to v zábavnosti, ale když se vás někdo zeptá na dobrou hru zasazenou do středověku, vzpomenete si zrovna na ni? Ačkoliv je to hra vynikající z hlediska funkčnosti, její tvůrčí licence pracuje taktéž s velkou mírou abstrakce. Rozhodně nejde o virtuální výlet do digitálního skanzenu.

Toho bohdá nebude,aby stratég z boje utíkal

Jinde už se pohybuje třeba Medieval II: Total War, případně blížící se Total War Saga: Thrones of Britannia. Ačkoliv je pořád jejich znázornění středověkých bitev oproti realitě schematizované, rozhodně je o hodně dál než „prosté“ RTS. Už letitý Medieval II pořád funguje jako hra, kterou nejspíš doporučíte nadšenému medievalistovi, který má chuť na trochu toho manévrování s šiky jízdy i pěchoty. Popravdě se s vámi vsadím, že i když ukážete stařičký Medieval nějakému hernímu nováčkovi s láskou ke středověku, bude tiše zírat na šiky německé těžké jízdy i sevřené útvary janovských lučištníků či hordy mongolských nájezdníků za hradbami. Medieval II je typická filmová epika, která možná stárne technologicky, ale ne atmosférou.

Je to také příklad hry, která si právě vybrala onu formu a do ní si středověk napasovala. V jiných formách najdete antiku, samurajské Japonsko i napoleonské války. Byť ale tyto hry představují pouhý fragment toho, co středověk dělá středověkem, to, co chtějí dělat, dělají skvěle. Podobným příkladem budiž Anno 1404, která se zaměřuje na obchod, a opět spíš abstraktnějším způsobem.

Jsme rozmazlení a nemůžeme za to

Jak už bylo řečeno, pokud bychom sáhli po celkovém zobrazení středověké společnosti, budeme (tedy, vývojáři budou) čelit několika překážkám. Především takové zobrazení nebude levné, a pokud levné bude, výsledek se stane tristním. Válčení, obchod, společenské vztahy, každodenní komunikace a samozřejmě také zobrazení samotného světa, to je designově náročná kombinace. Taková série The Guild se pokusila nabídnout hybrid mezi abstraktním zobrazením typu Crusader Kings a občasným pohledem do ulic. Jenže šlo o opravdu ohyzdnou Potěmkinovu vesnici a rozhodně se nedalo hovořit o nějakém ponoření se do atmosféry. Jakkoliv v abstraktní rovině hra fungovala na jedničku, nešlo o vycházku po středověku. Navíc, přiznejme si, standardy se mění. Co kdysi v Daggerfallu či Shadows over Riva představovalo rušnou metropoli, by dnes byla prázdná skořápka k smíchu. Jak se herní standard blíží k fotorealismu, očekáváme víc. Už i pokusy obejít to staromilským pohledem izometrických RPG v Expeditions: Viking se potýkají s tím, že jde o příliš schematický obraz, který neukazuje dost.

Dosáhl vlastně někdo této „dostatečné“ úrovně? Rovnou vás samozřejmě, i v souvislosti s tímto číslem Levelu, napadne české RPG Kingdom Come: Deliverance. A i když mám k několika věcem výhrady, myslím, že mohu s čistým svědomím říct, že právě ve vyobrazení doby a společnosti hra uspěla. Ponořit se do dobové atmosféry opravdu není těžké, naopak, a pro Kingdom Come hovoří i fakt, že se drží hranic romantizované podoby. Což není kritika, de facto každý popkulturní pohled na středověk je v určitém směru romantizovaný. Ať už směrem k již zastaralé idealizaci, nebo naopak dnes tak módnímu příliš brutálnímu a špinavému pojetí, vždy jde o určitý úhel pohledu, jakým se na onu dobu autor dívá.

Kingdom Come má svým stylem blízko k lehce cynickému pohledu z konce 20. a začátku 21. století, který odmítá klišé o ctných rytířích a klade víc důraz na politiku a oportunismus než na čest a bezúhonnost jakožto hlavní motiv důležitých aktérů. Zároveň odmítá pohled na středověk jako na dobu, kdy lidi znali jen nouzi, neustálé utrpení a špínu. Své místo tu má často humorný pohled na vesnickou společnost a její svéráz, a když si celkový vypravěčský styl Kingdom Come shrnete, uvědomíte si, že stylově je česká hra blízká románům Andrzeje Sapkowského. Ten zvládá právě vyobrazení „běžného vidláka“ na jedničku, a to díky tomu, že v každodenním tvrdém životě najde chmury i radosti a nebojí se uchýlit k humoru. Ostatně středo a východoevropská literatura má k tomuto pojetí mnohem blíž než anglosaská. A když ho má literatura, budou ji mít i hry, které v knihách stále hledají opěrné vypravěčské body, byť často nevědomky.

Každý má něco, ale chuť není univerzální

Zdůraznění lehce jiných prvků a celkové nálady v rámci, byť jen evropského, středověku není překvapivé. Samozřejmě že u nás najdete ve středu zájmu Karla IV., husitské války, turbulentní časy, kdy bylo české království důležitým hráčem v politice Svaté říše římské. Porovnejte to ale s nejtradičnějšími příběhy, které najdete třeba ve Velké Británii. Tam se naopak dívají směrem ke Stoleté válce, svým vnitropolitickým konfliktům, případně období sjednocování Anglie pod Alfrédem či Křížové výpravy. Pohříchu ale už chybí herní zástupci, kteří by dokázali dokumentovat témata, která britská historická fikce vypichuje. Aktuálně nejblíže k nějakému komplexnějšímu dobovému zpracování má německá herní adaptace britského románu Pilíře země (The Pillars of the Earth). Jde o krásně malovanou adventuru, která díky propracované předloze ukazuje všechny složky středověké společnosti. Řeší se tu politika, světská i církevní, víra a její aspekty, život šlechtice i vesničana a dojde i na revoluci v architektuře.

Samozřejmě, podobně lokální tendence se nám budou hledat hůř a hůř, protože čím větší studio, tím větší šance, že na hře dělalo několik národností a tato specifika se rozmělnila. Ostatně, když jsem zmínil Sapkowského, nejde nepoukázat na herního Zaklínače. Nejedná se sice o reálný středověk, ale koncepčně stojí tento svět na stejných základech (dejte vedle sebe knižního Zaklínače a Narrenturm a bude vám příbuznost jasná). A teď porovnejte první hru s tou třetí. Nikdo mi nevymluví, že u třetího dílu není vidět znatelný posun od původní slovanské mytologické poetiky směrem k méně zasněné anglosaské (nebo spíš panevropské?) fantastice. Je jí tam stále dost, ale výsledná chuť už je trochu jiná. Ne horší, jen jiná.

Ostatně Zaklínač 3 je skvělý příklad toho, jak by mohla vypadat středověká hra, která zcela naplňuje představy o výletu do minulosti. Škrtněte nadpřirozené síly, nelidi, nahraďte fiktivní státy reálnými a máte tu titul, na němž by se dalo vyučovat. Škoda, že se podobného projektu nikdo z velkých hráčů nechopil... I když, není to pravda. Je tu série, na kterou pravidelně a neprávem zapomínáme jako na velmi působivé znázornění středověku – Assassin's Creed. Ta je nádherným důkazem vývoje konceptu historických her. Odhlédněte teď od moderní sci-fi zápletky a nadpřirozených jevů, kostra je pořád přísně historická, a právě tahle vizuálně pohlcující exkurze do minulosti sérii táhne.

Porovnejte ale první díl a prozatím poslední, Origins. Jakkoliv ve své době byla jednička odehrávající se v době křižáckých tažení působivá svými detaily, bledne před znázorněním egyptského starověku v Origins. Tady už totiž najdete postižení prakticky všech složek dobového života, u všech společenských vrstev. Najdete zde rozlišení mezi národnostními skupinami, rozdílnými věroukami, a to vše zakomponované do prostředí zcela přirozeně, takže vytváří takřka dokonalý obraz. A samozřejmě, jde jít ještě dál a půjde se, ale kdybyste mi řekli, že další Assassin's Creed bude z Čech 13. století, začnu nedočkavostí ohryzávat nohu od židle.

Ježíšku na křížku, to je rouhání

A přesto, ani tento fiktivní Assassin's Creed: Bohemia, ani Witcher 4: Europe, ba ani Kingdom Come II nedokážou překonat jednu z největších překážek všech médií ve vztahu ke středověku a historickým časům obecně. Jakkoliv se pohroužíme do historických pramenů, jen málokdy dosáhneme opravdového pohledu do hlavy tehdejších lidí. A i když se to povede, pořád budeme informace filtrovat přes náš hodnotový systém a předávat je dál v už pozměněné formě. U středověku nejčastěji narazíme na rozpor, který není až tak šokující – pojetí víry a její role v každodenním životě. Toto je nesmírně obtížná disciplína pro romanopisce i filmaře a jen málokterý dokáže uspět (naposledy si na tom vylámal zuby i borec jako Martin Scorsese se svým Mlčením). A tím spíš ve státech, které mají výrazný podíl ateistů a na formování výuky se podílelo osvícenectví.

I při nejlepší vůli se dostanete nejspíš jen ke krkolomné rekonstrukci. Teď ovšem nemluvím o ritualizovaném náboženství (tedy bohoslužby, církevní úřady, instituce apod.), ale o samotném faktu, že lidé mnohem intenzivněji a celospolečensky věřili v Boha. V Evropě na tuto formu společnosti už prakticky nenarazíte a přijde vám cizí. Ale když zavítáte do rurálnějších částí Latinské Ameriky či Blízkého východu, uvidíte odraz těchto dob. Kdy lidé nedělali společensky nepřijatelné činy (krádež, vražda, znásilnění) ne proto, že by je stihl světský trest, ale proto, že by jim hrozil trest boží. Či proto, že jít proti vůli boží bylo morálně nepřijatelné. Samozřejmě, je tu dost příkladů toho, kdy zástupce právě církevních institucí našel dost výjimek a dodatečných pravidel, aby lidem povolil dělat věci jinak zakázané (například zabíjet a okrádat nevěřící), ale bohabojnost byla stále morálním standardem.

Toto je (nejen) pro hry, dle mého, nepřekonatelná překážka. Optika moderní společnosti je příliš silná, a to i v případě dobrého úmyslu. Třeba Kingdom Come se náboženské roli nevyhýbá, ale pořád jde o povrchní připomenutí spíše církevní role ve společnosti. Občas sice slyšíte někoho něco prohodit o Bohu a mise v klášteře je prostě vynikající, ale po většinu času neřešíte bohabojnost. A není to překvapivé a není to špatně. V první řadě, rozhodnutí Jindry jsou vašimi rozhodnutími. Teoreticky nemusíte zabíjet ani krást, vy budete vědět proč, jen to nebudete moci nějak verbálně vyjádřit ve hře. Navíc, když si představím hru, která by opravdu dokázala pojmout tenhle prakticky nesplnitelný úkol, obávám se, že by se jí to vymstilo. Výsledný obraz by byl příliš jiný a na dnešního člověka by asi působil jako karikatura.

Nepřenositelný stav mysli

Proto bude náš dnešní obraz středověku vždy určitým směrem idealizovaný. Hrajeme hry očima člověka narozeného ve 20. století (nebo 21., v případě mladších čtenářů) napsané lidmi narozenými ve 20. století. Některé hranice asi už nejde překonat. Ostatně, celá série Assassin's Creed s tématem náboženství zachází velmi opatrně a drží se také raději povrchní metodiky. Nedivím se. Nejvíce se vám tak bude dařit právě v případě abstraktních her, jako je Crusader Kings II, kde si prostor mezi událostmi doplňujete svým příběhem a zároveň je tu hodně možností jak upřímně „hrát“ zbožnost. Zase tu platí, že čím méně ukážete, tím víc to funguje. Hry s otevřeným světem by se v tomto utopily, ale textová hra využívající imaginaci využije váš mozek nejlepším způsobem.

„Jako“ středověk

Prostě a jednoduše, ztvárnit středověk ve hrách tak, aby nepřipomínal karikaturu, aby nebyl nepřesný, aby splňoval dnešní představy, byť třeba nepřesné, je pekelně obtížné. Není divu, že nejčastěji potkáte mezi středověkými hrami strategie. Vybírají si jen část středověké společnosti, zatímco hry jako Kingdom Come či Assassin's Creed musí dělat dokonalou rešerši, jinak hrozí, že se zdiskreditují. A proto jsou tu hry, které podvádí. Jsou středověké, nebo chtějí být, ale zároveň se chtějí vyhnout výše zmíněným problémům. Prvním případem jsou na oko středověké hry jako Chivalry: Medieval Warfare, The Sims Medieval, The First Templar či aktuální Life is Feudal: MMO, které si berou historii za svou, ale jde jen o převlek. Je u nich celkem jedno, jak moc nepřesné jsou, protože jejich herní prvky jsou hlavní zájem a vybírají si tak malý segment v takové formě, že se na ně ani nikdo nezlobí.

Jiné se nechtějí zbavit komplexnosti, ale zároveň chtějí víc manévrovacího prostoru, a tak se vydají směrem k fantasy. Často jim k tomu stačí vytvoření fiktivního světa a ani k němu nemusí mít nějaké nadpřirozené prvky, ty často fungují jen jako odůvodnění pro odchylku od reálné historie. For Honor si vytvořila svět, kde se rubou rytíři, samurajové a Vikingové. Podobným směrem šla strategie Dark Ages, kde proti sobě taktizují Mongolové, Vikingové, Johanka z Arku apod. Nu a skvělá a mnou milovaná série Mount and Blade zase vytvořila vlastní svět, na který naroubovala armády a jednotky z reálného středověku.

V tomto mají hry obrovskou výhodu oproti jiným médiím. Hráči jsou uvyklejší na experimentování „co by se stalo, kdyby...“ a metody, které by v knize či filmu zněly zcela stupidně, tady přejdete pod podmínkou, že úmysl slouží lepší hratelnosti. Mount and Blade nepotřebuje ukazovat všechny složky středověkého života, ale potřebuje dostat do konfliktu vikinské a mongolské armády. V reálné historii byste se museli chytat výjimečných, netypických momentů, tady se prostě jednou Nordové a Khergiti střetnou. A nevadí to, protože jde o fiktivní svět.

Udělat dobrou středověkou hru je obtížné a je ještě těžší udělat velkou středověkou hru, která vás postaví přímo do světa, abyste jej nasávali. Proto říkám: berme co je, hlavně pokud se to dobře hraje a je to žánr, který vám sedí. Dokonalé herní ztvárnění středověku asi nenajdeme. Ale solidní historickou fikci, která je zároveň zábavná, už ano. Není to mnoho titulů, ale ještě že jsou.

Článek původně vyšel v Levelu 283.

Tagy: středověk strategie RPG historická

Zdroje: LEVEL Magazine

Některé naše odkazy mohou vést na prodejce her či hardwaru. Pokud si skrze takový odkaz něco koupíte, můžeme z prodeje obdržet malá procenta. Více informací zde.

Kupte na CZC.CZ

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PlayStation 4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Nintendo Siwtch, 3DS, DS, PS Vita, Android a iOS. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i pravidelné testy a novinky z oblasti hardwaru, podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Kingdom Come: Deliverance, Red Dead Redemption, Call of Duty, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield, nebo FIFA.