Studio Zordix Racing si dalo za cíl pokrýt závodní disciplínu, které se moc her nevěnuje. Okruhové závody a rally jsou na denním pořádku, ale kolikrát jste během dlouhé historie videoher uzřeli příležitost osedlat si terénní UTV a vydrápat se s ním na nesmyslně příkrý kopec? Přesně o to jde v simulátoru Overpass, který dělá jen polovinu věcí dobře.

Většina lidí chápe gamebooky jako jistou formu knihy pro jednoho, ale já s nimi mám spíš kooperativní zážitky. Ve čtení gamebooku se doma střídáme, společně se rozhodujeme o dalších krocích, zatajujeme dech v soubojích na život a na smrt. V případě knihy Ten, kdo jiným jámu kopá to funguje skvěle.

Žil, byl kdysi jednou jeden ctižádostivý mladík jménem Kryštof Kolumbus, který toužil vypravit se na moře a třeba tam objevit něco, co ještě nikdo jiný před ním neobjevil. Avšak v nezmapovaných vodách narazil na mořské příšery, které ho zahnaly do bezpečí všem známé pevniny. Svou cestu nakonec podnikl, ale až poté, co mu banda prazvláštních námořníků pročistila cestu. Škoda jen, že ono čištění je navzdory své zábavnosti velmi repetitivní a neoriginální humor mu na atraktivitě zrovna nepřidá.

Po Bayonettách a Nieru už jsem přestal pochybovat o dalších projektech studia PlatinumGames. Jejich práce se soubojovými systémy je dostala na vrchol žánru akčních her, ale Astral Chain je až překvapivým důkazem, že tvůrci si hravě poradí i s jinými typy hratelnosti. Je jich tu hned několik a jejich spojením vzniklo něco originálního, na co budu ještě dlouho vzpomínat. S příjemnou husinou.

Pokud vlivem nesnesitelných veder panujících za okny (bohužel z obou stran) toužíte po několika kapkách vody, které by se snesly z nebe a zavlažily naši rozpálenou betonovou džungli, pak vám asi nezbude nic jiného než se vydat do Oakmontu. V The Sinking City totiž prší pořád. A tamější déšť má tendenci odhalovat jak ty skvělé, tak i stinné stránky rádoby hororové detektivky.

Pamatujete na dobu deset let zpátky? Všecko se tehdy zdálo o malounko snazší, první iPhone stále působil docela jako zjevení a my obdivovali i to, že kam člověk nahne telefon, tam přesně zapadne kulička. Anebo s jakým mistrovstvím se dali vystřelovat rozlícení ptáčci z praku. Tehdy jsme hráli ledasco. Až na Rolando. Barevná plošinovka, dílem ovládaná prsty, dílem náklony, připomínka něčeho, s čím pak zametly nové žánry a nové způsoby hraní, u nás jaksi zapadla. A proto je její znovu vydaná královská edice něčím zvláštním. Připomínkou doby, kdy jednomu vše připadalo hravé, vše radostné a neokoukané. A jindy se zase spojení s minulostí už přeci jen zpřetrhalo a návrat je to takový do jisté míry hořkosladký.